Život v pravdě. Tak nazvala Moravská filharmonie Olomouc čtvrteční abonentní koncert věnovaný nedožitým devadesátinám Václava Havla. Jeho středobodem se z toho hlediska stala evropská premiéra stejnojmenné kompozice, ve které americký skladatel Joseph A. Santo nechává zaznít vybrané úryvky z Havlova legendárního projevu před Kongresem USA v roce 1990. Pod taktovkou Tomáše Braunera byla na programu také Dvořákova a Smetanova hudba a jako vrchol večera Gershwinův Klavírní koncert ve skvělém podání slovenského pianisty Ladislava Fančoviče.

Odpovědnost k řádu bytí. Takové bylo občanské, politické a filozofické poselství Václava Havla, v letech 1989 až 2003 československého a pak českého prezidenta, intelektuála, literáta a v době komunismu disidenta. Poté, co v roce 2011 zemřel, oslovila česká ambasáda v USA tamní skladatele s podnětem, aby na jeho počest vzniklo nové hudební dílo. Právě v Americe Václav Havel mimořádně silně zapůsobil 21. února 1990 projevem předneseným na společném zasedání obou komor tamního Kongresu. Jeho řeč, vyzývající k překonání dosavadního rozdělení světa na dva soupeřící bloky a zdůrazňující, že morálka musí stát nad politikou, američtí zákonodárci víc než dvacetkrát přerušili potleskem a ocenili ji ovacemi vestoje. Z akademické hudební komunity českou výzvu vzal za svou skladatel Joseph A. Santo. Pro recitátora a orchestr napsal čtvrthodinovou kompozici s názvem Život v pravdě, ve které nechal zaznít několik zásadních úryvků z projevu. Dílo mělo premiéru v roce 2013 v podání Trinity Chamber Orchestra ve Washingtonu. 

Při příležitosti nedožitých devadesátin Václava Havla měla skladba 8. října za autortovy účasti evropskou premiéru v Olomouci. Jedinečnost provedení spočívala v tom, že skladatelem vybrané myšlenky z Havlova projevu přednášel s Moravskou filharmonií Michael Žantovský. Samozřejmě česky. Byl tehdy ve Washingtonu jako prezidentův mluvčí přítomen. A nejen to. Protože Václav Havel přednášel projev v češtině, byl to on, kdo ho překládal paralelně do angličtiny. 

Zhudebnění Josepha A. Santa se odvíjí jako melodram, ale ve dvou rovinách. Text, přednášený postupně v nedlouhých oddělených vstupech, hudba nedoprovází ani neilustruje. Spíše ho doplňuje. Odvíjí se převážně ve svém vlastním světě. Zní závažně, slavnostně, využívá naléhavě opakované akordy, někdy ustupuje do pozadí, občas je přemýšlivá, často má podobu statické prodlevy pod textem. V mezihrách jde o kratší chóry hraničící s patosem nebo s expresí, ale i o zjihlé pianissimové plochy. Výrazně je v ní využit klavír a údery tympánů… Celkový dojem? Slavnostní i stroze úsečná, ale přece jen pouze služebná kompozice bez velkých hudebních ambicí, umožňující prezentaci důležitých myšlenek a dodávající jim na závažnosti. Michael Žantovský, poprvé a možná zároveň naposledy na pódiu se symfonickým orchestrem, je přednesl neškoleně a civilně, s podobnou mírou introvertnosti, jaká patřívala k Václavu Havlovi.

Předehru V přírodě Antonína Dvořáka Tomáš Brauner za dirigentským pultem Moravské filharmonie vedl v úvodu večera nepříliš inspirovaným způsobem. Dvořákova hudba měla svou krásu, pohodu a líbeznost, ale zároveň až přílišnou břesknou prvoplánovost. Mnohem lépe vyšla po Santově kompozici Smetanova symfonická báseň Valdštýnův tábor, mající na počátku také literární pozadí – Schillerovu trilogii o vojevůdci Albrechtovi z Valdštejna. Smetanovi se poštěstilo bez popisnosti zachytit ruch ve vojenském táboře, včetně docela česky znějících tanečních intonací, epizodu s mnichem kárajícím prostopášnost, noční klid i fanfáry vyzývající k dalšímu pochodu vojska. Tomáši Braunerovi a olomouckým filharmonikům se to vše podařilo vystihnout – plasticky a barvitě i stylově. Smetanova hudba je a byla v této básni už opravdu „jeho“. 

Václav Havel byl Čech, čeští klasici měli v programu svou logiku. Vyvrcholením večera byl nicméně Gershwinův Klavírní koncert. Nejen proto, že ústřední téma, připomenutí Havlových myšlenek, se týkalo Ameriky, ale i proto, že měl vedle rocku rád i jazz. A dobový raný jazz dílem mladého amerického skladatele z meziválečných let prolíná nepřeslechnutelně. Bylo už po úspěšném uvedení Rapsodie v modrém, když se rozhodl integrovat tyto idiomy do klasické evropské koncertantní formy. Výsledek je samozřejmě specifický, klasickému klavírnímu koncertu se podobá jen trochu. Zejména v první větě jde spíše o kaleidoskopický sled jasně oddělovaných, různě vyprofilovaných písniček. Druhá věta, zde s krásně zahranými sóly sordinované trubky, je jedno velké blues. A třetí věta se o něco sofistikovaněji a s ještě větším patosem vrací k modelu té první, i s tím, že občas přijde v romantizujících úsecích na mysl Sergej Rachmaninov… Sólistou byl slovenský pianista Ladislav Fančovič, mající vedle klasiky určité zázemí i v jazzu. Pohyboval se v daném stylu skladby s naprostou výrazovou i technickou jistotou. Provedení mělo u něj i v orchestru virtuozitu, opulentnost a na potřebných místech „feeling“, jak má být, a gradovalo ke strhujícímu vrcholu. 

Filharmonie připravila a provedla kontrastní, zajímavý a neotřelý program a Havlovo výročí připomněla šikovně. 

Moravská filharmonie Olomouc

Facebook X E-mail WhatsApp