Počátkem šedesátých let si na Západě vynutil rozmach televizního vysílání, sdruženého v síti Eurovize, svůj mezinárodní festival. Jako místo setkávání tvůrců, výměny námětů, prodeje pořadů a jejich koprodukcí. Aby se událost stala přitažlivější pro účastníky i pro veřejnost, stala se její součástí soutěž. Psal se rok 1961, když v Montreux poprvé rozkvetla Zlatá růže, Rose d’Or, každoroční přehlídka televizních pořadů. Východní blok, propojený Intervizí, nezůstal pozadu. Za tři roky se uskutečnila první Zlatá Praha. Mezinárodní televizní festival, jehož letošní 63. ročník nabídl od 23. do 26. září i pocty legendám české hudby na obrazovce.

Oba festivaly si konkurovaly, ale v příznivé mezinárodní atmosféře druhé poloviny šedesátých let nacházely i společnou řeč. Její labutí písní bylo na Zlaté růži v Montreux roku 1970 vítězství pořadu Československé televize, revuální komedie Zdeňka Podskalského Šest uprchlíků, k níž hudbu složil Luboš Fišer. Pak se oba světy vzdálily až do roku 1989, který byl předzvěstí zásadních změn. U nás včetně vzniku samostatné České republiky a ke stejnému datu 1. ledna 1993 i České televize. Kavčí hory měly tou dobou jiné priority než pečovat o festival značného objemu, který mapoval televizní tvorbu mnoha žánrů od dramatické tvorby po uměleckou. Má smysl v reliktu minulé doby pokračovat? Vyčlenit na něj pracovní síly i část rozpočtu? Zlatá Praha měla na kahánku. 

Jakmile po zimních králích, náchylných k radikálním řešením, usedl do křesla generálního ředitele zkušený producent a rozvážný manažer Ivo Mathé, začalo se uvažovat, co s festivalem. Coby Deus ex machina se v Praze tehdy objevil nizozemský televizní dramaturg a producent Stefan Felsenthal. V oboru natolik úspěšný a vlivný, že se stal šéfredaktorem uměleckého vysílání německé veřejnoprávní televize ZDF. Zároveň letitý ctitel české hudby, české kultury. Vzdělaný Evropan, který jako dítě přežil koncentrační tábor, ve kterém zahynuli oba jeho rodiče, a v dospělosti se vypracoval v osobnost televizního světa. Muž s mnoha přáteli v Praze, kde prožil srpen 1968, a s vřelými sympatiemi k Československu. Právě Felstenthal se počátkem devadesátých let vytasil s nápadem, který možná Zlatou Prahu zachránil: „Když už nemáte chuť ani vůli provozovat samoobsluhu,“ shrnul svůj podnět do stručné věty, „co kdyby u vás vznikl butik?“ Jiným slovy, opusťte opulentní akci ve prospěch malého projektu, zaměřeného na jednu z oblastí, která dává veřejnoprávnímu vysílání smysl a jedinečnost. Na pořady o hudbě a tanci či baletu. Stalo se. 

Na celý tento příběh, dlouhý a klikatý, jsem letos nemohl nemyslet jako někdejší festivalový ředitel a poté dlouholetý moderátor akcí, které se v jeho rámci konají. Zatímco jsem se připravoval na uvádění čtyř televizních poct veličinám naší hudební kultury, jakými Štěpán Rak, Jiří Stivín, Jaroslav Krček a Jiří Chvála bezesporu jsou, hlavou mi běžel film mapující novodobou historii Zlaté Prahy. Včetně hledání nejvhodnějšího místa, kde se tato akce mezinárodního významu i renomé, ale nevelkého rozsahu má v našem hlavním městě konat. Před časem se po letech vrátila do Obecního domu, secesního skvostu o sálech rozličné velikosti, kde se v hlavním z nich vždy rozezní velký závěrečný koncert, zatímco v některém z menších se odehrává buď udělování cen, či veřejné promítání světových premiér. Právě to se letos opět uskutečnilo v sále pojmenovaném po břitké postavě české politiky předminulého století, rebelovi i poslanci Karlu Sladkovském. A během všech projekcí, přístupných veřejnosti zdarma, bylo hlediště zaplněné do posledního místa.

Převyprávět filmové dokumenty slovy je ošidné, protože jejich síla mnohdy nespočívá ve verbálních výpovědích protagonisty díla a dalších osob, ale možná víc v naléhavosti obrazu, vizuálního ztvárnění, výtvarné symboliky. V Kytarových mostech Štěpána Raka se zkušený dokumentarista Jiří Vondrák opřel o symbol nejrůznějších mostů, po kterých skladatel, kytarista a pedagog přechází z jedné své životní etapy ke druhé. Od nevlídného betonového monstra u Radotína přes lávky lemující jezera ve Finsku, kde Rak prožil „nezapomenutelnou část života, narodili se tu oba synové a zkomponoval jsem zde řadu skladeb“. Po mostě, k němuž se přitulil venkovský kostelík, se pak Štěpán vrací do Čech, k projektu o Janu Ámosu Komenském, s nímž procestoval svět po boku spoluautora scénáře, herce a recitátora Alfreda Strejčka. Pojí je celoživotní přátelství: „Dodnes, když pořad v upravené podobě uvádím, posílám Fredovi polovinu honoráře,“ přiznává se Rak k péči o kamaráda, už řadu let postiženého nehybností. Oblouk Štěpánova příběhu vyklenou v závěru filmu záběry z letošního koncertu v kapli sv. Kříže, ukryté v areálu porodnice U Apolináře, který se uskutečnil 8. srpna, v den jeho jednaosmdesátých narozenin. Darem tu od profesora Antonína Pařízka obdržel zdánlivě ztracený porodopis, doklad o svém složitém příchodu na svět z lůna ukrajinské matky, která se ho nedobrovolně musela vzdát. U bezdětných manželů Rakových našel pak umělec „svůj domov, svůj přístav“.

Z jiného těsta je dokument Jiří Stivín: improvizovaný portrét. Jednak je zpola hraný, protože režisérka Markéta Ekrt Válková jej obdařila šťastným nápadem. Některé životní etudy neposedného multiinstrumentalisty rozehrává s pomocí herců do podoby zábavných scének, skečů, pod jejichž hravostí ale dřímá trefná výpověď o nevšedním umělci. Třioasmdesátiletý Stivín totiž vůbec není hudebním klaunem v nezbytné kšiltovce, který umí zahrát na kdeco. Zdařile interpretuje barokní hudbu, ale noty ho „jakoby svazují“, berou mu křídla. Jiřího doménou je proto moderní jazz s jeho kaskádami improvizací; marně ho v samém závěru filmu přátelé v nadsázce vyzývají, aby se už konečně vměstnal „do klece“, zatímco jeho žena konstatuje, že Stivín je „prostě neuchopitelný“.

Ve vážnějším, až jaksi vznešenějším tónu se nesou dva dokumenty filmaře tělem i duší, režiséra i kameramana v jedné osobě Jana Mudry. V jejich obsahu totiž nenásilně dostává prostor vyznání obou velikánů. Jednak skladatele, dirigenta, folkloristy, ale též řezbáře Jaroslava Krčka, ve svých osmaosmdesáti letech stále aktivního, jak dokazují záběry z letošního provedení jeho opery o svatém Václavovi na Hluboké: „Udivilo mě, že o této stěžejní postavě našich dějin nikdo nic rozsáhlejšího nezkomponoval, a proto jsem se toho ujal sám,“ vysvětluje v televizním pořadu o něm a Musice Bohemice s názvem Duše nestárne. A ve vlídném tichu venkovské chalupy se po boku své ženy, hobojistky Gabriely vyznává Krček ze své celoživotní zkušenosti, jak umělecké, tak životní: „Nakonec je tím jedině důležitým láska. K hudbě a k bližním, které mám kolem sebe.“

Bezmála čtyřiadevadesát let by nikdo nehádal sbormistrovi, dirigentovi a neúnavnému organizátorovi Jiřímu Chválovi. Osobnosti, která se v životě ani na filmovém plátně, v dokumentu Nekonečnost hudebního hledání, nevnucuje, neprosazuje. Přitom z ní ale vůdčí duch tryská. Se svým „Kühňaty“, dětským sborem světové extratřídy, procestoval Chvála desítky zemí světa, opakovaně ovšem vyprodal i Dvořákovu síň Rudolfina. Zatímco se během šedesáti let, kdy stál v jejich čele, ve sboru vystřídaly generace, jeho soustředěné úsilí a oddanost hudbě mu stále umožňují žít i pracovat: „Samozřejmě si uvědomuji, že tady zítra už nemusím být, ale to víte, že stále spřádám nové plány,“ připouští Chvála s chlapeckým úsměvem ve tváři, do které se však otiskl jeho dlouhý život. Podobně jako do výrazu dalších tří legend české hudby, které Česká televize na Zlaté Praze představila.

***

O oceněných snímcích letošní Zlaté Prahy čtěte ZDE.

Foto: archiv festivalu

Facebook X E-mail WhatsApp