Metropolitní opera je jen jedna jediná na světě, ale budovy měla v New Yorku postupně dvě. Ta stará už neexistuje, tu moderní, v areálu Lincolnova centra na Manhattanu, otevřela před šedesáti lety, 16. září 1966, světová premiéra opery Antony and Cleopatra od Samuela Barbera. Nebýt krize na konci dvacátých let, mohla ale vypadat nová Met jinak: mohla stát o třicet let dřív a úplně jinde.

Původní Metropolitní opera měla na Manhattanu adresu 1411 Broadway a zabírala celý blok mezi West 39th Street a West 40th Street – tam, kde tyto ulice šikmo kříží Broadway. Budova z roku 1883, mimochodem ze stejného roku, kdy bylo definitivně otevřeno pražské Národní divadlo, byla pro svůj industriální vzhled a barvu cihel přezdívána The Yellow Brick Brewery. Tedy Žlutý pivovar. Zbořena byla v roce 1967…

Vznikla natruc představitelům „starých peněz“, elitám z vyšších tříd, konzervativním finančníkům ze staré gardy. Ti chodili za operou do Hudební akademie, kterou milovali, protože „držela venku ‚nové lidi‘“. Music Academy na severovýchodním rohu East 14th Street a Irving Place byla otevřena 2. října 1854 a měla kapacitu 4000 míst. Zbořena byla v roce 1926. Akcionáři tam měli své patro lóží. A jelikož mezi sebe nechtěli nikoho dalšího pustit (a jelikož také zaniklo divadlo Astor Place Opera House stojící na úrovni Osmé ulice), postavili si noví zbohatlíci, progresivnější průmyslníci a bankéři vedení nejbohatším Američanem Williamem Henryem Vanderbiltem, své vlastní operní divadlo. Provoz zahájilo 22. října 1883 představením Gounodova Fausta.

O devět let později divadlo poničil požár, ale vrátilo se do původní podoby. V roce 1903 pak architekti rozsáhle přepracovali interiér – vykrystalizoval do podoby zlatého sálu s lustrem ve tvaru slunce. Za tři roky přibyla zlatá damašková jevištní opona. Tento vzhled si Stará Met zachovala až do uzavření. S výjimkou druhého patra se soukromými lóžemi, které bylo přeměněno na standardní řadová sedadla poté, co se v roce 1940 vlastnictví opery přesunulo z bohatých rodin na neziskovou organizaci Metropolitní operní asociace.

Divadlo, ve kterém se konaly i koncerty, mělo kapacitu 3625 míst k sezení a 224 míst k stání. Slavnostní sentimentální představení na rozloučenou se konalo 16. dubna 1966. Úplně poslední představení tam měl pak balet moskevského Velkého divadla 8. května. A protože se nepodařilo prosadit památkovou ochranu a protože Rudolf Bing, tehdejší generální ředitel Met, nechtěl, aby divadlo koupily konkurenční operní společnosti, šel „The Yellow Brick Brewery“ už za rok k zemi… Operu nahradila čtyřicetipatrová kancelářská věž.

Vzhledem k velikosti a vybavení zázemí i vzhledem k růstu repertoáru a rozvoji divadelního umění přestávala stará Metropolitní opera vyhovovat už ve dvacátých letech. O novém operním divadle s kapacitou čtyř tisíc míst se uvažovalo v rámci rozvoje dnešního Rockefellerova centra – mezi 49. a 59. ulicí nedaleko Páté avenue. Finanční problémy a následný krach akciového trhu v roce 1929 však přemístění opery na dlouho odložily. Jak by asi vypadala…? Jisté je, že opravdovou ikonou se mohla stát a stala až moderní architektura divadla z roku 1966.

Na Manhattanu i tak na uvažovaném místě vznikla téměř sedmdesátipatrová budova o výšce 260 metrů, v době otevření v roce 1933 třetí nejvyšší budova na světě. Sídlila v ní rozhlasová společnost Radio Corporation of America a později také newyorská studia televizní sítě NBC. Spojitosti nicméně existují: architektem nové Metropolitní opery, respektive hlavním architektem pro rozvoj celého Lincoln Centre, byl v šedesátých letech Wallace Kirkman Harrison, který se předtím už podílel na výstavbě Rockefellerova centra a který také působil jako ředitel plánování komplexu Organizace spojených národů, který byl postaven na pozemku jatek, jež poskytla rodina Rockefellerů…

Jak je vidět, divadla pro operní představení se v New Yorku od první poloviny devatenáctého století stěhovala stále víc na sever, tak jak se tím směrem na Manhattanu rozšiřovalo i samo město.

První budovou postavenou v USA výhradně pro operní účely byl roku 1833 Italian Opera House stojící na Dolním Manhattanu v oblasti Church Street a Leonard Street, jižněji, než jedničkou začíná číslování západovýchodních newyorských Street – ulic. Vznik inicioval Lorenzo da Ponte, v předchozím století hlavní libretista Wolfganga Amadea Mozarta, nyní už čtyřiaosmdesátiletý. Muž, který – což se moc neví – prožil celou poslední třetinu dlouhého života v Americe.  

Tou nejnovější a nejsevernější newyorskou operní budovou je šest kilometrů vzdálená současná Metropolitní opera. The Met. Stojí tam, kde se Broadway kříží se 64. ulicí. Výstavba podle třiačtyřicátého návrhu, tedy po dlouhém procesu přepracovávání a revizí, jejichž důvodem byly střety protichůdných zájmů, začala v zimě 1963. Zpoždění ovšem vedlo k tomu, že místo výkopů dostalo po tehdejším řediteli Rudolfu Bingovi přezdívku „Lake Bing“…

Divadlo se stalo součástí Lincolnova centra, a to v rámci urbanistického projektu obnovy New Yorku, za kterým stál a který v 50. a 60. letech provedl městský architekt Robert Moses. Pozemek o rozloze osmnácti bloků na Upper West Side spojil s vyklizením slumů. V průběhu získávání pozemků pro komplex bylo z oblasti vysídleno více než 7000 obyvatel a 800 podniků.

Prvním veřejným představením v novém divadle byla za přítomnosti tří tisíc středoškoláků 11. dubna 1966 Pucciniho opera La fanciulla del West, Děvče ze Západu. Součástí byly zvukové testy prostoru. Oficiální otevření se však konalo až 16. září 1966. Světovou premiérou opery Antonius a Kleopatra od Samuela Barbera v režii a scénografii Franca Zeffirelliho, v choreografii Alvina Aileyho. Dirigoval Thomas Schippers. Kleopatru zpívala tehdy Afroameričanka, sopranistka Leontyne Price. O necelé desetiletí dřív se hvězdou stala vzhledem k ještě stále doznívající rasové segregaci bezprecedentně. Ostatně, když se v roce 1927 narodila, nemohli se ještě černoši dělit s bílými Američany o prostory, jako jsou školy, kostely, restaurace, toalety a divadla…  

Leontyne Price byla první afroamerickou pěvkyní, která získala mezinárodní uznání, první černošskou zpěvačkou, která s Met udržovala trvalý vztah. V roce 1955 byla první Afroameričankou, která hrála v televizní opeře, když ztvárnila titulní roli v Pucciniho Tosce s operou NBC Opera Theatre. V Met úspěšně debutovala v roce 1961 jako Leonora ve Verdiho Trubadúrovi. Proslavila se rolemi v Mozartových a Pucciniho operách, stejně jako rolí Kleopatry v Händelově opeře Giulio Cesare a Poppey v Monteverdiho Korunovaci Poppey. Jejím největším triumfem však zůstávají opery Verdiho středního období: Aida, Trubadúr, Síla osudu a Maškarní ples. Rozloučila se s touto scénou v roce 1985 ve Verdiho Aidě, ale vrátila se na veřejnost ještě v Carnegie Hall v roce 2001 na vzpomínkovém koncertu za oběti teroristických útoků z 11. září.

Režisér Franco Zefirelli jako autor scénické podoby (a také autor libreta založeného na Shakespearově hře Antonius a Kleopatra) se pro otevření Met rozhodl využít veškeré možnosti nového technického zázemí. Všechno bylo tehdy ale úplně nové, lidé některá zařízení neuměli ani plně obsluhovat, navíc na jevišti při zkouškách cosi podstatného prasklo a bylo nutné pořídit pro chystané inscenace náhradní scénografii… A tak šlo nakonec s Barberovou operou o pohromu a průšvih. Obsazení bylo přitom obrovské: dvaadvacet sólistů, sbor, desítky komparzistů, tanečníci… – celkem čtyři stovky účinkujících na jevišti. Opera byla po prvních osmi uvedeních inscenace vyřazena z repertoáru. Záznam rozhlasového přenosu premiéry byl vydán na CD v roce 2016, u příležitosti 50. výročí premiéry.

Po nepříliš úspěšné premiéře Barber s Gianem Carlem Menottim, svým partnerem a libretistou opery Vanessa, operu rozsáhle přepracovali. Nová verze byla uvedena v roce 1975. Autor také připravil Dvě scény z opery Antonius a Kleopatra, koncertní suitu z árií, kterou Leontyne Price premiérově uvedla s Národním symfonickým orchestrem ve Washingtonu 24. února 1968.

Divadlu „v záběhu“ kvůli přesčasům dokonce hrozil nedostatek peněz na výplaty. Přes to všechno se Metropolitní opera nakonec nadechla a záhy se definitivně vydala na cestu k renomé nejslavnějšího a nejdůležitějšího operního domu světa.  

Opery zde dodnes mívají realistickou, konzervativní a rozumnou režii a scénografii. Jsou to atributy pro obraz tohoto divadla typické. Uprostřed všech těch kontroverzních a někdy i šokujících režisérských snah, touhy vykládat opery jinak, je to vlastně příjemné. Pro svou proslulost, pro koncentraci vynikajících umělců, pro legendární počiny z minulosti i pro špičkové aktivity v naší současnosti, pro vynikající orchestr a v neposlední řadě i pro svou akustiku je Met skutečnou mekkou milovníků opery. Prestiž světové scény má i mezi pěvci a dirigenty.

Divadlo dodnes působí velmi moderně. Proskleným travertinovým průčelím je zvenčí vidět nejen do foyeru, ale také na dvě obrovské, hudbou inspirované malby Marca Chagalla, které bývají přes den zakryty, aby netrpěly slunečním světlem. Triumf hudby s rudým podkladem a Prameny hudby s podkladem žlutým. Na tom červeném je prý zpodoben i ředitel Rudolf Bing. Se Chagallem se znal a výzdobu u něj objednal. Není to tedy vyloučeno.

S celkovou kapacitou 3975 míst jde o největší repertoárový operní dům na světě. Divadelní představení z Metropolitní opery jsou od roku 1931 živě přenášena rozhlasem, od roku 1977 televizí a od 30. prosince 2006 satelitně jako „The Met: Live in HD“ do dvou tisícovek kin po celém světě. Letos je tomuto nejnovějšímu médiu dvacet let. Stejnou dobu je generálním ředitelem divadla Peter Gelb. 

———–   

Věděli jste, že…

… Lincoln Center for the Performing Arts (Lincoln Center) na Manhattanu v New Yorku je komplex budov o rozloze 6,6 hektaru?

… na náměstí, jemuž vévodí budova Metropolitní opery, stojí od roku 1964 vlevo (na jižní straně) další divadlo? Původně bylo pojmenováno New York State Theater, bylo domovem Newyorského městského baletu a v letech 1964 až 2011 sloužilo jako domov Newyorské městské opery. Dnes se jmenuje Divadlo Davida H. Kocha, a to na počest filantropa, miliardáře z ropného a plynárenského průmyslu.

…vpravo, na severní straně, je koncertní sál s kapacitou 2200 míst otevřený v roce 1962, domov Newyorské filharmonie? Původně se jmenoval Philharmonic Hall, později byl přejmenován na Avery Fisher Hall na počest filantropa, který v roce 1973 orchestru daroval 10,5 milionu dolarů. V listopadu 2014 představitelé Lincoln Center oznámili, že jeho jméno bude z názvu odstraněno, aby mohla být práva na pojmenování prodána nejvyšší nabídce v rámci kampaně na získávání finančních prostředků ve výši 500 milionů dolarů potřebných na rekonstrukci sálu. Nyní síň nese jméno David Geffen Hall, a to od roku 2015, kdy tento muž daroval Lincolnovu Centru 100 milionů dolarů.

…ve staré Metropolitní opeře zpívaly z českých umělkyň Ema Destinnová (mimo jiné jako první Mařenka ve Smetanově Prodané nevěstě pod taktovkou Gustava Mahlera v roce 1909), Maria Jeritza (která se tam zasloužila o americkou premiéru Janáčkovy Její pastorkyně v roce 1924), Maria Müller (hrála hlavní úlohu při premiéře opery Švanda dudák Jaromíra Weinbergera roku 1931) a Jarmila Novotná (která tam debutovala 5. ledna 1940 jako Mimi v Pucciniho Bohémě, hned v únoru toho roku sklidila fenomenální úspěch jako Violetta ve Verdiho La traviatě a během dalších šestnácti let, kdy jí byla Met domovskou scénou, tam odzpívala celkem 193 představení). Hostoval tam i tenorista Karel Burian.

…v nové budově Metropolitní opery se z českých umělkyň a umělců objevovala Eva Randová (v 80. a 90. letech zářící nejen ve Wagnerových operách, ale v roce 1999 rovněž jako Janáčkova Kabanicha), Gabriela Beňačková (v roce 1991 první Janáčkova Káťa Kabanová na této scéně a v roce 1993 první tamní představitelka Dvořákovy Rusalky), Eva Urbanová (Ortrud, Santuzza, Cizí kněžna, Tosca, Turandot a na záskok Kundry) a Magdalena Kožená (debut v roce 2003 jako Cherubín, dále Dorabella, Oktavián v Růžovém kavalírovi a Mélisanda v Debussyho opeře Pelléas a Mélisanda), ale také například Štefan Margita.

…že sopranistka Ludmila Dvořáková, která v Metropolitní opeře ztvárnila Beethovenovu Leonoru, Wagnerovu Isoldu, Sentu a Ortrud a navíc i Chrysothemis v opeře Elektra Richarda Strausse, vystoupila poprvé 12. ledna 1966 ve Fideliovi a naposledy v Lohengrinovi 23. března 1968 a zpívala tedy jako jediná z českých pěvkyň jak ve staré, tak v nové budově?

… slovenský basista Sergej Kopčák v Met od debutu v roce 1982 odzpíval přes 200 představení a strávil tam jako stálý host téměř dvě desetiletí?

…barytonista Vladimír Chmelo (který 12. listopadu 2009 debutoval v Met jako Malý vězeň v Janáčkově opeře Z mrtvého domu) byl jako Hajný v Dvořákově Rusalce 8. února 2014 prvním pěvcem z Čech, který zpíval v celosvětových přímých přenosech z Met do kin?

…od debutu v únoru 2015 jako Masetto v Mozartově Donu Giovannim pravidelně hostuje v Met i Adam Plachetka? Jeho dalšími rolemi byli Leporello, Almaviva, Figaro, Marcello, Belcore, Guglielmo, Alfonso, Garibaldo v Händelově Rodelindě a Balstrode v Brittenově Peteru Grimesovi a od roku 2025 Escamillo v Carmen.

Foto: Wikipedia a Petr Veber

Facebook X E-mail WhatsApp