Koncert Múzy pana B. neměl v názvu příjmení pianisty Jana Bartoše, který byl jeho živým protagonistou. Písmeno B patřilo Ludwigu van Beethovenovi. Na festivalu Lípa Musica se oba pánové nicméně setkali velmi intenzivně. V koncertním sále VielHarmonie v saském příhraničním městečku Seifehennersdorf, na dohled od severočeského Varnsdorfu, zazněly v sobotu 24. října v Bartošově podání od vídeňského klasika tři klavírní sonáty.    

Jan Bartoš se připravuje na ojedinělý interpretační úkol, na souborné koncertní uvedení všech dvaatřiceti Beethovenových klavírních sonát. Mají od něj zaznít takto všechny jako od prvního Čecha, a to během čtyř dnů při maratonu připravovaném festivalem Smetanova Litomyšl na červen 2027, na rok dvoustého výročí skladatelova úmrtí. Je logické, že se jimi proto pianista už dlouho soustavněji zabývá a že si je i nyní už „ohrává“. Na letošním podzimním festivalu Lípa Musica měly však tři z nich své místo ještě z dalšího důvodu. Mottem a ústředním tématem 25. ročníku je totiž Žena. Jako hudebnice, skladatelka, sólistka, tvůrkyně, partnerka i inspirátorka. A nějakou konkrétní múzu měly všechny tři sonáty, které zazněly.

Sál VielHarmonie v Seifhennersdorfu není jen tak ledajakým prostorem: moderní kulturní dům, koncertní sál a komunitní centrum se nachází v areálu manufaktury na výrobu klavírů C. Bechstein. Jan Bartoš hrál na jeden z nich, exkluzivní koncertní křídlo bílé barvy. Sál má intimně tlumenou akustiku, daný klavír zněl na pódiu značně komorně, spíše než velký zvuk byla jeho předností zřetelnost a měkkost. Běloba klavíru by mohla svádět k dojmu, že půjde o lehčí výklad žánru a formátu recitálu. Opak byl pravdou.

Během hojně navštíveného večera zazněla tři díla v pořadí, jak vznikala – Sonáta č. 9 E dur, op. 14 č. 1, Sonáta č. 30 E dur, op. 109 a Sonáta č. 32 c moll, op. 111. Tři kompozice, tři různé světy. Také tři rozdílné múzy. První z nich je spojena s mecenáškou Josefou von Braun, druhá s mladičkou Maxmilianou Brentano a třetí s její matkou Antonií Brentano, která je spolu s Josephine Brunsvik nejčastěji zmiňovaná jako pravděpodobná adresátka Beethovenem nikdy neodeslaného vášnivého milostného dopisu „nesmrtelné milé“ napsaného kdysi v Teplicích.

Komplet 32 Beethovenových klavírních sonát nazval pianista Hans von Bülow Novým zákonem v hudbě. Vznikaly postupně, během bezmála tří desetiletí. Jsou sice monumentem dokládajícím schopnosti jednoho génia a ukazujícím nejrůznější řešení jedné formy, ale nejsou kompaktním celkem… Jan Bartoš je hraje věcněji, než kam směřuje Bülowův patetický bonmot. Devátá sonáta, první dílo večera z roku 1799, svou perlivostí, ale i občasnou vzdorovitostí nezastíralo, že je ještě trochu haydnovské, že jde o ranější tvorbu. Další dvě skladby jsou mnohem pozdější a závažnější. Sonáta č. 30 z roku 1820 zachází s formou už docela volně a obsahuje hodně individualizované variace. Sonáta č. 32 z roku 1822, značně náročná, polyfonní, obsahující prvky fugy, přináší dramatismus i transcendenci. Je dvouvětá a druhá věta je v kontrastu k energii první věty klidná a pomalá.

Jan Bartoš hrál po celý večer bez jakýchkoli efektů, soustředěně, pozorně a vážně. Materiálem se probíral s maximální náročností k sobě samotnému, obrácen do sebe, bez známek povrchnosti či zběžnosti nebo podbízení posluchačům. Působil zasmušile a poctivě. Jako kdyby se ujišťoval, že našel ten pravý výraz. A ten není prosluněný, ani bezstarostný. Není však jen a jen zápasivý, je v něm i mnoho skrývaného citu. Vše bylo na svém místě. Beethovenovu hudbu tento umělec rozhodně nebere na lehkou váhu…

Akustika mimořádně nízkého podlouhlého sálu dává posluchači výhodu jednoznačného pocitu blízkosti k interpretovi a možnost úplného, detailního pohroužení do hudby. Přítomna byla velká synergie prostoru a interpretova nastavení.

Škoda, že zmíněné „múzy pana B.“, v souladu s mottem festivalu, tedy s tématem Žena, nedostaly ten večer explicitnější prostor. V tištěném programu vysvětleny byly, ale ruku na srdce – četli ho všichni? Neuškodilo by bývalo pár živých slov tímto směrem v úvodu, když už se před hudbou tak jako tak krátce hovořilo. Chtít před výkonem promluvu po Janu Bartošovi asi nemá smysl. Ani o múzách pana Beethovena, i když by jistě měl co říci. Přinejmenším proto ne, že působí značně málomluvně a introvertně. Což se ostatně projevuje i v jeho hře.

Foto Martin Špelda (Lípa Musica) a Petr Veber

Facebook X E-mail WhatsApp