V pondělí 19. října se završil projekt, který byl v rámci sezóny Českého spolku pro komorní hudbu dosti mimořádný. Houslista a koncertní mistr České filharmonie Jan Fišer s klavíristou Martinem Kasíkem provedli ve Dvořákově síni postupně na třech koncertech všechny houslové sonáty Ludwiga van Beethovena. Třetí koncert byl nejatraktivnější a zcela naplnil očekávání. Vrcholem nemohla nebýt Kreutzerova sonáta.

Blíží se dvousté výročí Beethovenova úmrtí, ale to zajisté není jediný důvod, proč jeho sonáty hrát – i když jiné dramaturgické ideje než výročí jsou vidět vzácně… Tři sonáty opus 12, tři opus 30 a pak několik samostatných, „Jarní“ opus 24 a „Kreutzerova“ opus 47 a nakonec relativně pozdní opus 96. Neměl jsem možnost slyšet všechny tři koncerty, ale na tom posledním se nejspíš sešlo to nejlepší z obou předchozích – zazněla totiž poslední z ranějších sonát G dur, op. 30: č. 3, pak poslední sonáta G dur, op. 96 a po přestávce „Kreutzerova“ sonáta A dur, op. 47, jejíž název si vypůjčil Tolstoj bez souvislosti s jejím obsahem a Janáček pak navázal spíše na Tolstého. Za jeden večer jsme tedy mohli sledovat hned tři stylové polohy. 

Tou první byl mladý energický skladatel, který dovede chytit formu a pokaždé ji něčím ozvláštnit. Sonáta op. 30: č. 3 patří k těm virtuóznějším a řekněme údernějším. Potěšující ale bylo, že Jan Fišer nechtěl koncert otevřít jakýmkoli efektem, našel uměřený a čistý tón, logické frázování a přirozenou muzikálnost. V druhé větě nabídl nižší dynamiku, přesně se držel předpisu „grazioso“ a v hybné třetí větě nikam nepospíchal, vyhrál všechny drobné detaily. Klavírista Martin Kasík doprovázel přirozeně a muzikálně, průzračným a čistým úhozem, jen byl občas slyšet až příliš, nejvíc asi ve třetí větě. Houslistovi se dařilo více jemností a nuancí ve frázování.

O poznání jemnější byl ale klavír v poslední Beethovenově sonátě op. 96. Není to tak úplně pozdní kompozice, svým vznikem r. 1812 souvisí s obdobím zralosti kolem Arcivévodského tria a ta pravá pozdní díla začínají až o pár opusů později. Rozdíl je ale slyšitelný, je zde mnohem více lyriky, jakéhosi pozdního léta, nečekané barvy, nebývalá emocionální vyrovnanost. Skladba je čtyřvětá s pomalou větou na druhém místě – a právě ta byla vrcholem provedení, jako bychom už tušili bohatý svět posledních kvartetů. Přitom to pořád byl stylový klasicismus.

Po přestávce zahrál Jan Fišer s naprostým přehledem „Kreutzerovu“ sonátu, asi nejdelší klasickou houslovou sonátu vůbec. A také výrazově nejbohatší, i když od opusu 30 ji dělí jen jeden rok. Zajímavá je už introdukce a série zvláštních akordů, na které navazuje radostné a energické téma první věty. Zpěvnost se zajímavě potkávala s mužnou energií, tón zůstával štíhlý a barevný, zaujaly i romantické plochy, které ale nestrhávaly pozornost tak, aby celkovou stavbu narušily. Vrcholem opět byla druhá věta, protože už její téma patří k tomu nejkrásnějšímu, co v houslové literatuře znám. A na něj navazují variace, které jsou velmi kontrastní a přitom bezchybně drží pohromadě. Oba protagonisté mistrně zahráli jak ty techničtější momenty, tak ty vrcholně romantické. A stejným nosným, a přitom tenkým tónem zahrál houslista i třetí větu, s přirozenou muzikálností, jistotou, bez jakýchkoli vymyšlených efektů. A Martin Kasík s houslistou dýchal ještě o něco přirozeněji než předtím. 

Česká filharmonie má toho času tři koncertní mistry, který každý po svém buduje sólovou dráhu, a nejsou v tom neúspěšní. Mladší kolegové Mráček a Vodička už mnohokrát dokázali nadchnout. Jana Fišera, který byl mnoho let koncertním mistrem Bělohlávkovy PKF, tak často sólově neslýcháme. Mám dojem, že je o to spolehlivějším a zralejším prvním houslistou orchestru – ovšem slyšet ho pak takto přesvědčivě v těžkém sólovém programu byla velká radost. Vedle mimořádného zázemí hudebnické rodiny – otec je známý a vynikající pedagog a bratr primárius Bennewitzova kvarteta – jako kdyby měl všechno pozitivní z (nejen) Bělohlávkovy školy stylu a pokory vůči hudebnímu zápisu. A nabídl neokázalý trojitý recitál, ke kterému není co dodat. Je dobře, že se Český spolek pro komorní hudbu pouští do podobných projektů, včetně precizního a erudovaného průvodního textu v programech od muzikologa Jana Kachlíka. Zatím se nebojím toho, že se Beethoven ve výročním roce přejí – i když souborné provedení sonát, kvartetů, koncertů či symfonií samo o sobě ještě úspěch nezaručuje. To hlavní nezávisí na výročí.

***

Reflexe prvních dvou dílů beethovenovského miniseriálu s Janem Fišerem a Martinem Kasíkem ZDE a ZDE.

Foto: ČSKH – Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp