Ludwig van Beethoven komponoval v různých formách, přičemž některé skladby stejných forem nalézáme v souvislých, cyklických řadách. Nejznámější je nepochybně cyklus jeho devíti symfonií. Cyklus Beethovenových klavírních sonát čítá dvaatřicet skladeb – mezi obdivovateli se o něm hovoří jako o Novém zákonu klavírní hry (tím Starým zákonem je označován Bachův Temperovaný klavír). Úctyhodná je také Beethovenova řada smyčcových kvartetů, kterých je šestnáct, a svébytnými sestavami jsou i cykly Beethovenových sonát pro housle a violoncello, oba ve spojení s klavírem. Komplet houslových sonát se v rámci sezony Českého spolku pro komorní hudbu rozhodl uvést houslista Jan Fišer s klavíristou Martinem Kasíkem a první díl třídílného rudolfinského seriálu se konal 11. října v Dvořákově síni.

Houslových sonát je celkem deset, přičemž Jan Fišer je uvede v bezprostředním sledu ve třech večerech 11., 14. a 19. října. Ve světovém kontextu se nejedná o nápad ojedinělý, v našich podmínkách je to ovšem nevšední projekt, který v rámci dramaturgické řady Českého spolku pro komorní hudbu vzbudil hned na začátku koncertní sezony 2026/27 mimořádnou pozornost pražského publika.

Nejprve je ovšem třeba se pozastavit u otázky o jaké sonáty se vlastně jedná, zda pro housle a klavír, nebo pro klavír a housle, tedy jaké hierarchické postavení v Beethovenově praxi oba nástroje vůči sobě mají. První úvaha je ta, že sólové housle jsou středobodem, doprovázeny klavírem. Když se však podíváme do not, tak zjistíme, že více pozornosti na sebe váže klavír. Nejednou se zde proto setkáváme s podtitulem „pro klavír s houslemi“. Pravda bude ale nepochybně někde uprostřed, kdy skladatel zvolil rovnocenné řešení, v němž se nástroje vzájemně doplňují. Zatímco housle svojí zpěvností a jemnou artikulací do skladeb vnáší subtilní citovou hloubku, tak klavír, ač rovněž melodicky zdatný, vytváří zvukovou oporu a je permanentním nositelem harmonického výkladu. Not je ovšem v klavírním partu nepoměrně víc než v houslovém…

Na programu úvodního večera, který se uskutečnil v neděli 11. října před plně obsazeným auditoriem, jsme vyslechli první čtyři, tedy nejstarší sonáty. Tři jsou pod opusovým číslem 12, v tóninách D dur, A dur, Es dur, a vznikly v roce 1799; skladatel je věnoval Antoniu Salierimu. Čtvrtá, s opusovým číslem 23, je z roku 1801 a dedikace zní: „Dem Grafen Moriz von Fries.“ 

Všechny čtyři jsou koncipovány pro vrcholný klasicismus příznačným způsobem, tedy jsou třívěté, ne příliš dlouhé, s rozvážnou vstupní větou a se svižným závěrem. Střední věta první je tvořena tématem se čtyřmi variacemi, její závěr, stejně jako u čtvrté, je v rondové formě. Všechna témata mají čistě melodický charakter, nástroje si je rovnoměrně předávají, střídají se rovněž v doprovodných funkcích. 

Jan Fišer, koncertní mistr České filharmonie, odchovanec nejen české houslové školy, ale i Carnegie Mellon University – School of Music Pittsburgh v USA, si za svého partnera na pódium pražského Rudolfina zvolil perfektního Martina Kasíka, zralého umělce stejné generace, rovněž s bohatou mezinárodní uměleckou zkušeností. Oba disponují precizní hráčskou technikou, svoje přednosti však nedávají teatrálně na odiv, naopak jsou ve svém projevu uměření. Zřetelně rozlišují charakter jednotlivých vět, každý tón, každou frázi přednášejí jako pokornou, téměř gentlemanskou službu odkazu geniálního skladatele.

Byli jsme svědky interpretačního výkonu špičkových kvalit. Obdivuhodná byla souhra, absolutní shoda panovala ve vytváření agogických a dynamických změn. Ač netvoří stálou koncertní dvojici, na pódiu Rudolfina zapůsobili jako dokonale sehrané uskupení.

Po tomto vstupním nedělním koncertu čekají houslistu Jana Fišera a klavíristu Martina Kasíka v Rudolfínu k dovršení souborného provedení skvělého Beethovenova houslového sonátového cyklu ještě dva večery. Laťku si umělci nastavili opravdu vysoko, příznivci komorní hudby se proto rozhodně mají v následujících dnech na co těšit.

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp