Dne 9. října se v londýnské Royal Balet and Opera House konalo další představení čerstvě uvedené inscenace Wagnerova Parsifala. Představení premiérované 1. října opět dirigoval hudební ředitel operního domu sídlícího v slavné čtvrti Covent Garden, designovaný šéfdirigent České filharmonie Jakub Hrůša. Režijně se jedná o věc alespoň diskutabilní.

Na Wagnerova Parsifala hraného a zpívaného v Královské opeře jsem šel s několika otázkami. Projeví se nějak vztah místního publika k ještě stále novému šéfdirigentovi Jakubu Hrůšovi? Existuje ve Wagnerovi prostor k tomu, aby dirigent ukázal v nějakém směru originalitu? Inscenace už z fotografií dávala tušit, že klasika to nebude. Pokusí se nějak glosovat pohnutou dobu, která oslabuje jednu kulturní a morální hodnotu za druhou?

Nuže, konstatujme, že Jakub Hrůša byl přivítán bujarým aplausem, ještě než vůbec zvedl ruce. Nevím, jaká je standardní hladina srdečnosti místního publika, ale tohle bylo zřejmě opravdu nadstandardní. Asi tu hraje roli i ona hvězdná linie Pešek–Altrichter–Bělohlávek, která českým interpretům v Anglii zajišťuje skvělé renomé.

Hrůša vyklenul předehru do velkolepého „lomeného“ oblouku – jsou v ní cézury, pro Wagnera ne zcela typické. Měl jsem skvělé místo v patnácté řadě, z něhož byl orchestr slyšet v intenzivní decibelové síle a jako neuvěřitelně transparentní a precizní těleso. Akustika mi dopřála i jakýsi stereofonní efekt, všechny nástroje byly jasně lokalizovány, jako by zvuk vůbec nevycházel z hloubky orchestřiště. Parsifal není tak „smyčcový“ jako Ring, dechy tu mají zásadní roli a čistota horen i trombónů byla tak dokonalá, že to znělo skoro jako přirozené ladění (což u věčně modulujícího Wagnera je samozřejmě jen science fiction).

Zvedla se opona a my se ocitli v podzemním bunkru, který se stal terčem nedávného bombardování. Na začátku, kdy se děj zabývá nehojícími se ranami krále Amfortase, byla ta temnota logická, i když musím říci, že něco tak ošklivého jsem na jevišti snad ještě neviděl. Králi poskytuje léčivou koupel personál v plynových maskách v jakési myčce. Pak jsme se měli přesunout do svatyně speciálně vybudované pro svatý grál, ale my jsme setrvali v betonu. Místo grálu si strážci přinesli jakési ešusy, do nichž nabírali krev tekoucí z Amfortasových ran. Evokace křesťanského zázraku proměny Kristovy krve ve víno tak trochu degradovala na upírskou degustaci.

Druhé dějství bylo vizuálně rozmanitější. Nevím, proč Parsifalovy svůdnice byly holohlavé, ale ještě víc mě rušila stěna ze starých televizí, na níž se chaoticky pitvořila multiplikovaná tvář kouzelníka Klingsora. Dost mě to rozptylovalo od soustředění na velké pěvecké umění Ekateriny Gubanové v gigantické roli Kundry. Pěvcům obecně nebylo co vytknout, byli kultivovaní, bez problému vynikali nad orchestrem a ze všech předností bych podtrhl precizní rytmus. Možná i to je zásluha Jakuba Hrůši. Ten nedirigoval Wagnera výrazně jinak než ostatní velcí dirigenti, ale byla to práce precizní a odvedená naplno. Dirigentova gesta byla energická po celou délku pětihodinového kolosu.

Ve třetím dějství jsme se vrátili do betonové šedi. I kouzlo Velkého pátku jsme prožili v ní a při závěrečné hudební katarzi jsme hleděli na dva skomírající krvácející muže. Většinou jsem spíše obhájcem moderních výkladů operních libret, ale v případě režie v Kazachstánu narozeného Jevgenije Titova a scénografky Etienne Pluss šlo o interpretaci, které jsem nerozuměl a která šla dost proti hudbě.

Parsifal má mnoho významových rovin, jedna z nich je etická a morální. Parsifal je člověk bez vzdělání, „čistý blázen“, ale pochopí utrpení živých bytostí, stydí se za to, že ublížil labuti (její loutka se na jevišti naturalisticky cukala – technicky zajímavé), v posvátném příběhu je poražena arogantní moc a chamtivost Klingsorova, vítězí soucit a archetypální spravedlnost. Inscenátoři se od této Wagnerovy očistné symboliky spíše vzdálili, než aby ji terapeuticky přiložili k nehojícím se ranám dnešního světa.

Poznámka nakonec: Publikum aplaudovalo, hlaholilo, na inscenátory nebučelo. A nikdo se při závěrečných ovacích nezvedal. Ta bezohlednost, kdy se v druhé řadě vztyčí manželský pár a lidé za ním nic nevidí, takže jim nezbývá než vstát také, se v Londýně nekoná. Snad se časem přežije i u nás.

***

obsazení:

Jakub Hrůša – dirigent

Stanislas de Barbeyrac – Parsifal

Ekaterina Gubanova – Kundry

Christian Gerhaher – Amfortas

Andreas Bauer Kanabas – Gurnemanz

Mark Stone – Klingsor

James Platt – Titurel

Foto: archiv Royal Opera House,

Facebook X E-mail WhatsApp