Životopis Hanse Georga Schicka připomíná film Jára Cimrman ležící, spící. Seznam osobností, které doprovázel jako vyhledávaný klavírista nebo které dirigoval, ať už v Novém německém divadle, nebo v Metropolitní opeře, a k tomu množství nahraných standardních a později i dlouhohrajících desek, to vše je dechberoucí. V rozhovorech pro časopis Opera News nebo rakouský rozhlas ORF o sobě vždy hovořil jako o československém dirigentovi z Prahy. Tak o něm ostatně psával i deník New York Times. Schickova úctyhodná aktivní kariéra skončila právě před padesáti lety odchodem na odpočinek z pozice prezidenta newyorské konzervatoře Manhattan School of Music.

Hans Georg Schick se narodil 5. dubna 1908 v rodině účetního Viléma Schicka a Hedviky, rozené Pollakové. Jeho o šest let starší bratr Erich Paul se stal právníkem. Ve společenské rubrice Prager Tagblattu z 13. 2. 1927 nalezneme oznámení o svatbě jeho otce s Martou Polatschek, což by pravděpodobně mohlo znamenat, že matka chlapců zemřela. Všichni tři nejbližší příbuzní bohužel nepřežili holokaust, Hans Georg však v žádném z doposud nalezených rozhovorů o své rodině nikdy nemluvil. Až do své emigrace bydlel na Královských Vinohradech.

V každém případě musel od dětství pilně cvičit na klavír, protože na Státní konservatoř hudby v Praze, jak zněl oficiální název školy za první republiky, byl přijat rovnou do mistrovské školy a po pouhém roce studia u Karla Hoffmeistera absolvoval Schumannovým Klavírním koncertem a moll s doprovodem České filharmonie pod taktovkou Pavla Dědečka. 

„Z pianistů prokázal největší uměleckou samostatnost Jiří Schick (žák Hoffmeistrův). Vybroušená technická jistota, schopnost tvořiti rozmanitost zvukové barvy, zdravá hudebnost a ukázněnost přednesu, vše pohromadě. Schick hrál Schumannův koncert a-moll,“ píše Alois Hába 26. 6. 1927 v deníku Československá republika, v recenzi koncertů absolventů mistrovské školy, obor klavír (ano, v té době se v denním tisku recenzovala i většina koncertů absolvujících studentů…).

Byl také prvním studentem, který vyzkoušel cembalo dovezené do školy právě Karlem Hoffmeistrem, když na něj hrál ve školním představení Pergolesiho opery La Serva Padrona. Později tento staronový nástroj v pražském hudebním životě ovšem proslavil hlavně Schickův spolužák Frank Pollak, který v Izraeli, kam emigroval před Hitlerem, byl později známý pod přijatým jménem Frank Pelleg.

Hudební život se v Praze té doby vyznačoval větší národnostní tolerancí mezi hudebníky, než nám bylo před rokem 1989 namlouváno. Mnoho studentů s němčinou jako mateřským jazykem tak docházelo do pražské konzervatoře (například Hans Georg Schick, Frank Pollak, Hans Walter Süßkind a další) a naopak mnoho studentů, jejichž mateřštinou byla čeština, docházelo na Deutsche Akademie der Musik und darstellende Kunst in Prag, neboli konzervatoř německou (za všechny dirigent Otakar Pařík nebo hobojista Josef Shejbal). Hans Georg Schick nebo Hans Walter Süßkind (a další) dokonce docházeli na obě. Na té německé studoval Schick dirigování u samotného Alexandra Zemlinského, u kterého též v roce 1927 koncertem na Plodinové burze dne 20. 6. absolvoval. Anonci v den koncertu uveřejnil Prager Tagblatt, bohužel nevyjmenovává skladby, nicméně už o den dříve informuje stejný deník, že Hans Georg Schick nastupuje jako dirigent do Nového německého divadla. Na přechod od klavíru k dirigování vzpomíná Hans Georg v rozhovoru pro Ann A. Lingg v časopise Opera News z 30. 12. 1961 takto: „Byl jsem vychován v hudbě. Studoval jsem hru na klavír a dirigování na konzervatoři v mém rodném městě Praze. Po promoci – když jsem hrál Beethovenův koncert – mě chtěli poslat na koncertní turné, ale já věděl, že musím být dirigentem. Začínal jsem v tehdy vrcholné pražské opeře. To bylo v roce 1927, když mně bylo teprve devatenáct.“ Na vysvětlenou dodejme, že Beethovenův 4. klavírní koncert G dur, op. 58 hrál Schick 22. 4. 1927 ještě před absolutoriem. Dlouhý časový odstup způsobil pravděpodobně záměnu Beethovenova a Schumannova koncertu pro klavír a orchestr.

V Novém německém divadle mu kromě dirigování operet a oper byla svěřena i sbormistrovská role. V době jeho nástupu odcházel právě dosavadní šéf opery a Schickův profesor Alexander Zemlinsky do berlínské Krollovy opery.  Nicméně jeho nástupce Hans Wilhelm Steinberg pověřil Schicka nastudováním opery Martha Friedricha von Flotow, jejíž premiéru dirigoval 4. 4. 1929, a o rok později nastudoval i Čajkovského Evžena Oněgina (29. 1. 1930). V sezónách 1931/32 a 1932/33 se stal šéfem opery v Městském divadle v Ústí nad Labem (tehdy Aussig), kde mimo jiné nastudoval i operu Ariadna na Naxu českého skladatele Jiřího Antonína Bendy přenášenou rozhlasem (z Prahy, z Ústí účinkovali jen sólisté – doprovod obstaral Orchestr Radiojournalu). V rozhlase i nadále účinkoval jako vyhledávaný klavírní doprovazeč vyhlášených pěveckých hvězd především z pražské německé opery. S některými se později setká v americké emigraci… Doprovázel však i české, italské nebo ruské pěvecké legendy. Za všechny uveďme klavírní doprovod basisty Viléma Zítka po jeho návratu z La Scaly na koncertě ve Smetanově síni 17. 3. 1928, který si přišel poslechnout do prezidentské lóže i T. G. Masaryk.

V Radiojournalu se postupně od roku 1931 etabloval i jako dirigent nejprve pochopitelně orchestru Nového německého divadla, později v témže roce i Orchestru Radiojournalu, na sklonku roku 1935 řídil poprvé i Orchestr F. O. K., a to v rozhlasové úpravě Offenbachovy operety Orfeus v podsvětí. V rámci přímých přenosů oper Nového německého divadla dirigoval postupně Maloměšťáky Theodora Veidla, Wagnerova Lohengrina nebo Mozartovy opery Zahradnicí z lásky a Bastien a Bastienka. 

K jednomu z nejdůležitějších představení, které Schick dirigoval, patřila, i vzhledem k předválečné atmosféře v Československu, premiéra Smetanova Dalibora 8. 2. 1938 v německé opeře. Představení se zúčastnil jak prezident Beneš s chotí a kancléřem Šámalem, tak i další tři ministři tehdejší vlády. Deník Prager Presse píše 9. 2.: „Publikum prezidenta po jeho příchodu do hlediště a znovu po představení odměnilo vřelým potleskem.“ Připomeňme, že obecenstvo tvořili převážně pražští Němci. 

Po Mnichovu se ovšem Nové německé divadlo v podstatě rozpadlo. Nová sezóna trvala pouze 25 dní, kdy Schick stihl ještě 7. 9. 1938 uvést premiéru buffo opery Die Banditen (někdy je uváděna jako opereta) Jacquese Offenbacha a její dvě reprízy. Většina významnějších německých umělců, a to nejen židovského původu, před nacisty emigrovala a většina z nich se shledala ve Spojených státech. Celkem uvedl Schick během svého působení divadle jedenáct nových nastudování, z nichž se s operami Andrea Chénier a Madame Butterfly setká pak i v newyorské Met.  Kromě oper byl pověřen i nastudováním pěti operet. Za zmínku stojí také jeho instrumentální účast ve filharmonických koncertech orchestru Nového německého divadla, a to jako cembalisty 8. 12. 1927 v Händelově Concertu grossu d moll (opravujeme mylné datum 8. 11. uvedené ve studii Jitky Ludvové Německý hudební život v Praze 1880-1939) pod taktovkou Hanse Wilhelma Steinberga. 7. 5. 1934 a 25. 11. 1935 pak účinkoval jako klavírista v Bachově koncertu pro tři klavíry (na další hráli kolegové Frank Pollak a Fritz Rieger). Bohužel kritika nezmiňuje tóninu, a tak nevíme, zda se jednalo o opakování stejného Bachova koncertu, nebo zda se na koncertě v roce 1935 hrál i druhý Bachův koncert pro tři klavíry. Oba koncerty řídil Georg Széll.

Je patrně málo známé, že letní operní sezóna v Covent Garden začala 1. května roku 1939 Smetanovou Prodanou nevěstou s doprovodem The London Philharmonic Orchestra (vlastní orchestr tehdy ještě tento operní dům neměl) za řízení Sira Thomase Beechama. Premiéru podle New York Times (z 2. 5. 1939) navštívila i královská princezna Alžběta. Stejné noviny pak o jedenáct let později (25. 1. 1950) informují, že se George Schick stává novým dirigentem Chicago Symphonic Orchestra (jako asistent nového šéfdirigenta Rafaela Kubelíka). V připojeném životopise mimo jiné uvádějí, že v roce 1939 režíroval v Covent Garden operu Prodaná nevěsta. To se liší od dvou životopisů, kde je uveden v Covent Garden jako dirigent. V článku je použité sloveso directed (obvyklejší výraz pro režii) místo conducted (obvyklejší výraz pro dirigování). Bohužel v archivu Covent Garden lze nalézt pouze tři plakáty s Prodanou nevěstou s termíny 1., 10. a 25. 5. 1939, na kterých je uveden jedině Beecham. Nicméně slovo directed je použité ve stejném článku i v případě operní společnosti San Carlo, kde s jistotou víme, že zde působil jako dirigent. Proto bychom mohli  připustit, že se i v případě Covent Garden autor článku snažil střídat obě zmíněná slovesa jako synonyma.

V životě Hanse Georga Schicka následuje nejasné období, kdy v každém případě sloužil v americkém námořnictvu US Navy, ovšem ještě před vstupem USA do 2. světové války. V některých životopisech se můžeme totiž dočíst, že tam sloužil během této války. V roce 1941 však už doprovázel na klavír svou bývalou kolegyni z německého divadla Risë Stevens (ještě v roce 1938 ji dirigoval v Praze při premiéře opery Zahradnicí z lásky) při jejím americkém turné a následně s ní spolupracoval i v Hollywoodu při natáčení filmu Čokoládový voják. Pokud se vrátíme k jeho službě v americkém námořnictvu, lákavá je domněnka, že se stal dirigentem nebo korepetitorem v některém z orchestrů US Navy. V každém případě mu tato etapa pravděpodobně pomohla k rychlejšímu získání amerického občanství. K tomu došlo buď v roce 1942 (podle NYT), nebo 1943 (podle tiskové zprávy Manhattan School of Music); od té doby je všude uváděn jako George Schick.

Postupně doprovázel na klavír mnoho dalších pěveckých hvězd (zmiňme alespoň Elisabeth Schumann), s některými spolupracoval také v Praze, jeho hlavní zájem však nadále patřil taktovce. Nejprve diriguje u operních společností: v roce 1941 v New Opera, v již zmíněné San Carlo Company (mimo jiné zde v roce 1942 řídí Bohému v newyorském Center Theatre pro 3510 diváků) nebo v roce 1945 u Salvatore Baccaloni Company, kde sloužil jako dirigent i klavírista doprovázející slavného impresária Baccaloniho (basistu Metropolitní opery) při jeho recitálech. Za zmínku stojí rovněž  nahrávky Schubertových písní Der Hirt auf dem Felsen, Ständchen nebo Liebesbotschaft se sopranistkou Dorothy Maynor, která byla později pověřena provedením americké hymny na inauguracích prezidentů Trumana i Eisenhowera jako první Afroameričanka. 

Dále hostuje v operních domech v Miami, Cinncinati nebo u orchestrů San Francisco Symphony nebo Minneapolis Symphony Orchestra. V Minneapolis byl ve stejnou dobu šéfdirigentem Dimitri Mitropoulos. Při jeho pozdějším působení na postu šéfdirigenta v Metropolitní opeře tam získal Schick angažmá.

Předtím však ještě prošel v roce 1946 Broadwayí, kde řídil Zemi úsměvů Franze Lehára (mimochodem rodáka z Komárna). Hlavní hvězdou byl tenorista Richard Tauber, který následně pověřil Schicka klavírním doprovodem na svém turné od listopadu 1946 do března 1947. To začínalo v Ottawě, pokračovalo postupně až do Caracasu, odkud se přes Karibik vrátilo do USA, kde v Carnegie Hall skončilo koncertem před 3500 posluchači. Přiznejme však, že turné vzniklo trochu jako z nouze cnost, neboť předchozí produkce operety podlehla na Broadwayi konkurenci muzikálů a zanechala po sobě dluhy, za které ručila právě dvojice Schick a Tauber.

V roce 1948 získává konečně Schick své první šéfdirigentské místo u komorního orchestru Little Symphony of Montreal, odkud v roce 1950 přijímá další angažmá v Chicagu pod svým krajanem Rafaelem Kubelíkem. Zde se stává mimo jiné prvním dirigentem jedenáctiletého Herbie Hancocka, pozdějišího slavného jazzového klavíristy, a to v Mozartově Konceru D dur pro klavír a orchestr dne 5. 2. 1952. Ale i v Chicagu je Schick pod Kubelíkovou taktovkou také zaznamenán opět jako klavírista na LP z roku 1951, zahrnující Concerto Grosso č. 1 Ernesta Blocha. Po odchodu Kubelíka z Chicaga v roce 1953 spolupracuje v Chicagu s další dirigentskou hvězdou Fritzem Reinerem. 

V roce 1956 přijímá nabídku televizní a rozhlasové společnosti NBC, aby se stal v New Yorku dirigentem a též koordinátorem produkce televizního orchestru NBC Opera Company, který vysílal opery upravené pro televizní vysílání. Jednalo se o novou pobočku rozhlasového orchestru NBC, který už před válkou založil a dirigoval Arturo Toscanini. George Schick podle NYT objevil pro NBC sopranistku Judith Raskin. Ta zazářila v roce 1957 v Poulencově opeře Dialogy karmelitek v roli Sestry Constance, což odstartovalo její hvězdnou kariéru: v roce 1959 debutovala jako Despina v Cosi fan tutte v New York City Opera a pak už následoval 23. 2.  1962 debut v Met jako Zuzanka ve Figarově svatbě. V Met se opět setkala s Georgem Schickem, který se i tam stále často vracel ke klavíru, díky čemuž vydali spolu dvě LP desky – první s písněmi Mahlera a Mendelssohna-Bartholdyho (1965) a druhou se Schubertovými písněmi (1966). Na jejich společný recitál v Town Hall vyšla v NYT famozní kritika 6. 12. 1966. Respektovaný kritik Allan Hughes označil Schicka za mentora sopranistky v oblasti německých písní a za vynikajícího doprovazeče na klavír.

Po dvou letech v New Yorku mu ředitel Rudolf Bing (v roce 1933 šéf opery v Teplicích) a šéfdirigent Mitropoulos nabídli angažmá dirigenta Metropolitní opery. Poprvé ještě jen zaskakoval 22. 12. 1958 během představení Pucciniho Manon Lescaut za další dirigentskou hvězdu Fausta Clevu, kterému se udělalo před 3. jednáním špatně. Jako své první regulérní představení řídil Schick Verdiho Rigoletta 18. 2. 1959. Když přebíral dirigování Aidy, objevily se 26. listopadu 1961 v New York Times tyto řádky dalšího slavného hudebního kritika Alana Riche: „Rozdíl [oproti jiným dirgentům Aidy] spočíval v přítomnosti muže v orchestřišti, který skutečně rozuměl jemným krásám Verdiho orchestrace a měl sílu a empatii, aby podnítil umělce k vyšší uvědomělosti hudebních a dramatických hodnot. Jeho jméno: George Schick. Pod jeho pružným a znalým vedením se opera vrátila do kategorie mistrovských děl.“ 

V Metropolitní se brzy cítil, jak řekl později v dalším rozhovoru pro Opera News, jako doma. Potkal tam totiž i přátele z Prahy: tenoristu Kurta Bauma, sopranistku Zinku Milanov – oba řídil ještě v Novém německém divadle, odkud znal i svého staronového kolegu Kurta Adlera, nyní sbormistra, ale i dirigenta v Met, nebo dirigenta Kurta (Jana) Behra a samozřejmě i už zmíněnou mezzosopranistku Risë Stevens. 

V roce 1961 vyšly Schickovi hned tři živé nahrávky z představení: opery La Gioconda skladatele Amilcara Ponchielliho (Zinka Milanov, Kurt Baum, Robert Merrill, Nell Rankin), Pucciniho Bohémy (Victoria de los Angeles, Barry Morell, Lorenzo Testi, Heide Krall) a Verdiho Síly osudu (Eileen Farrell, Richard Tucker, Robert Merrill, Jerome Hines). Následující rok 3. 2. 1962 vyšel záznam z představení vychvalované Aidy (Franco Corelli, Gabrriela Tucci, Irene Dalis, Cornell MacNail). 1. ledna 1966 řídil Schick rovněž nahrávanou Pucciniho operu Madama Butterfly (Renata Scotto, John Alexander, Joann Grillo, John Robert Dunlap), ostatně u metropolitního debutu sopranistky Renaty Scotto v roli Čo-Čo-San byl už 13. 10. 1965. Za zmínku stojí i pár nahrávek ze dvou představení Pucciniho Toscy s rozdílným hvězdným obsazením, a to 7. 2. 1968 (Leonie Rysanek, Franco Corelli, Cornell MacNeil, Paul Plishka) a 15. 2. 1969 (Birgit Nilsson, Plácido Domingo, William Dooley, Paul Plishka). Nicméně pod Schickovou taktovkou účinkovaly i další hvězdy (kromě již uvedených v obsazení jednotlivých nahrávek) – jmenujme jen ty největší: Renata Tebaldi (zpívala Manon už při jeho zmíněném záskoku 22. 12. 1958), Licia Albanese, Galina Višněvskaja (mimochodem manželka violoncellisty Mstislava Rostropoviče), Leontyne Price (první Afroameričanka na prknech Met), Joan Sutherland, Mirella Freni, Dorothy Kirsten, Martina Arroyo (též Afroameričanka), Lucia Popp (téměř krajanka), nebo již zmíněná Judith Raskin. Z mužů dnes asi nejvíce září tato jména: Sándor Konya, Cesare Siepi, Nicolai Gedda, Gianni Raimondi (5. 6. 1969 dirigoval Schick i jeho poslední vystoupení v Met jako Vévody v Rigolettovi), Sherill Milnes nebo Tito Gobbi (kterého v roce 1955 Rafael Kubelík už jako přísný šéf Covent Garden vyhodil pro pozdní příchod na zkoušku z role Jaga ve Verdiho Otellovi).

Schick celkem oddirigoval v Met 157 operních představení (jednalo se o 16 titulů), devět koncertů a dva balety. Z koncertů byl nejdůležitější Gala Farewell 16. dubna 1966 na rozloučenou se starou budovou Metropolitní opery. Na tomto koncertě se s ním střídaly další dirigentské hvězdy: Fausto Cleva, Leopold Stokowski, Zubin Mehta, Erich Leinsdorf, Georges Prȇtre, Francesco Molinari Pradelli, Silvio Varvisio, Joseph Rosenstock, Max Rudolf a Kurt Adler. Posledně dva jmenovaní byli navíc jeho bývalí kolegové z Nového německého divadla v Praze. 

V roce 1960 založil John Gutman, původně Bingův osobní tajemník, Operní studio Metropolitní opery, jehož se stal Schick uměleckým ředitelem. Důvodů bylo více, jako vynikající klavírista a zároveň dirigent byl schopen mladým operním adeptům vtisknout pečeť profesionality možná nejlépe ze všech tehdejších dirigentů v Met. V té době už měl za sebou i bohatou pedagogickou činnost, ať už v letních kursech na Colorado College v 50. letech, nebo jako hostující ředitel na Summer School of Music of University of British Columbia ve Vancouveru v roce 1958.

V Operním studiu vychoval mnoho pozdějších hvězd. Deník NYT z 24. 1. 1965 uveřejňuje statistiku, že během pěti sezón vidělo studio jedenáct svých odchovanců postoupit na prkna Met a dalších šest do jiných amerických oper; a také konstatuje, že někteří pěvci odešli rovnou do významných evropských operních domů.  

K jedné z nejúspěšnějších absolventek Operního studia patřila mezzosopranistka Nancy Williams, která debutovala v Met při premiéře opery Žena bez stínu Richarda Strausse 2. 10. 1966 v roli služky, mezi významnější role patřila pak Flora v Traviatě, Mercedes v Carmen nebo Suzuki v Madame Butterfly. Nancy Williams zmiňujeme i proto, že v roce 1971 nahrála v Londýně na LP s názvem New Music of Czechoslovakia mezzosopránový part Vokální symfonie Vladimíra Sommera s London Symphony Orchestra pod taktovkou Igora Buketoffa a s recitátorem Peterem Ustinovem. Dodejme, že kromě Vladimíra Sommera zde nalezneme i Patnáct listů podle Dürerovy Apokalypsy od Luboše Fišera a První invenci pro komorní orchestr Jana Klusáka.

Schick byl zároveň pověřen i funkcí hudebního poradce vedení Metropolitní opery. Z rozhovoru pro Opera News z 27. 3. 1965 stojí za to uvést alespoň několik vět, které dokazují jeho erudici: „Musíme zohlednit emocionální dispozice umělce a jeho nervovou odolnost. Pokud se zpěvák bojí jen jedné pasáže, napětí před ní a neštěstí po ní mohou ovlivnit celé představení. Dokonce i Toscanini ve svém salcburském Fideliovi udělal kompromis ve prospěch jinak ideální Leonory, která se bála vysokého B ve své velké árii. (Z nějakého důvodu, který dosud žádná sopranistka nevysvětlila, se vysoké B jeví jako nejobtížnější tón k zazpívání, dokonce obtížnější než vysoké C.) Toscanini souhlasil s transpozicí árie o půl tónu dolů, aby neriskoval nervózní interpretaci.“ (Pro jistotu dodejme, že B znamená v USA vždy tón H a že pro naše B se používá vždy značka pro snížený tón – tj. B ᵇ.) Posledním představením pod taktovkou George Schicka byla Madama Butterfly 7. 6. 1969. To už od ledna vykonával funkci prezidenta Manhattan School of Music, jedné ze tří newyorských konzervatoří.  

10. ledna 1969 totiž náhle zemřel dosavadní prezident školy barytonista John Brownlee (debutoval v Met 17. 2. 1937 jako Rigoletto) a správní rada školy nabídla funkci okamžitě Georgi Schickovi. Byla to událost, která na rozdíl od médií v socialistickém Československu zaujala veřejnoprávní rakouský rozhlas ORF natolik, že vyslala svého amerického zpravodaje Jimmyho Berga (vl. jménem Symson Weinberg), který byl zaměstnán i v redakci Hlasu Ameriky, aby s novým prezidentem konzervatoře uskutečnil rozhovor. Jako ve všech rozhovorech, i zde je Schick připomínán jako dirigent z Prahy. Předmět rozhovoru se točí okolo stěhování školy do uvolněných prostor na 120 Claremont Avenue (v blízkosti Columbijské univerzity), které opustila konkurenční konzervatoř Juilliard School, a okolo plánů nového ředitele. Díky zachovanému rozhovoru můžeme obohatit naše vyprávění i o informaci, že dirigent George Schick hovoří velmi příjemným basem. 

Tak odpovídá i na poslední otázku Jimmyho Berga: „A pane řediteli, zbude vám v nové pozici čas na další práci dirigenta?“ Schick: „Tato otázka mě obzvlášť těší, protože když jsem byl požádán Manhattan School of Music, abych se po jedenácti letech působení v roli dirigenta Metropolitní opery ujal této funkce, mou nejdůležitější podmínkou bylo, že prostě musím pokračovat jako praktický, výkonný hudebník tam, kde jsem skončil v Metropolitní opeře. A dělat to, co jsem dělal celý svůj život. Takže jsem ředitelem operního divadla a první dvě inscenace budu dirigovat sám.“

V době Schickova vedení školy v letech 1969-1976 se objevily na konzervatoři první jazzové ansámbly. Už v roce 1970 byl založen Manhattan Stage Band a s další skupinou MSM´s Contemporary Jazz Ensemble si dokonce zahrál svou skladbu Manteca slavný Dizzy Gillespie, kterému předal osobně George Schick 16. 5. 1973 čestné uznání školy za spolupráci se studenty. Vše nazrálo pro zavedení katedry jazzu, ta však byla nakonec uvedena do provozu až v roce 1977, tedy rok po Schickově odchodu. 

Schickovi se podařilo také zavést doktorský program Doctor of Musical Arts v roce 1974 a také získat k mistrovským kurzům největší osobnosti v oboru: Sira Yehudi Menuhina (housle) a Arthura Rubinsteina (klavír). 

Na konzervatoři uvedl celkem 27 operních titulů, o jejichž řízení se dělil společně s dirigentem Antonem Coppolou, strýcem slavného filmového režiséra. Schick dirigoval mimo jiné v americké premiéře Smetanovu Hubičku (1971) nebo Weinbergerova Švandu Dudáka dobře známého i v Americe (1973). Coppola pak v newyorské premiéře dirigoval Boulevard of Solitude od Hanse Wernera Henzeho (1972).

Schick nadále samozřejmě dirigoval i mimo školu. Například v Seattlu, kde uvedl v roce 1972 Wagnerova Bludného Holanďana; ostatně už v lednu 1969 tam dirigoval Straussova Růžového kavalíra.

Po odchodu do důchodu v roce 1976 ještě najdeme George Schicka na guest listu na 1000. koncert Newyorské filharmonie v roce 1982.  Dne 8. března 1985 pak přinášejí New York Times zprávu, že 7. 3. 1985 zemřel pražský rodák, dirigent a prezident Manhattan School of Music po dlouhé nemoci.

Nebýt publikace Jitky Ludvové o Novém německém divadle „Až do hořkého konce“ a jejích připojených krátkých životopisů dirigentů divadla včetně Hanse Georga Schicka, patrně bychom jen velmi těžko nalézali další stopy jeho bohatého uměleckého života. Při hledání neznámých faktů nebylo možné nevšimnout si množství dirigentských osobností, které prošly ať už Novým německým divadlem, českými orchestry, nebo koncertními pódii první republiky, aby se po útěku před nacismem nebo později komunismem etablovali tito umělci na důležitých pozicích hudebního života především Spojených států, ale také Kanady, Velké Británie, Austrálie a koneckonců i západního Německa. Téměř o všech mohl Schick říci: to je můj spolužák (Hans Walter Süßkind, Georg Singer, Frank Pollak, Franz Jaroschy), kolega (Kurt Adler, Kurt Beer, Rafael Kubelík, Rudolf Pekárek, Karel Ančerl, Fritz Rieger, Max Rudolf, Fritz Zweig), bývalý šéf (Hans Wilhelm Steinberg, Georg Széll, Karl Rankl, Rudolf Bing, v rozhlase i Karel Boleslav Jirák, Paul Nettl a Heinrich Swoboda), nebo toto jsou pěvci či pěvkyně, s kterými jsem spolupracoval: (kromě již jmenovaných: Alexander Kipnis, Luigi Montesano, Toti dal Monte, Rose Pauly, Harriet Henders…). Můžeme konstatovat, že bez česko-německé stopy (připomeňme Dvořáka, Mahlera, Stránského a mnoho dalších) by se patrně dostávaly dnes slavné americké orchestry a operní domy na světovou úroveň mnohem déle.

———–   

S použitím informací v pracích Jitky Ludvové a Tomáše Vrbky, archívu Metropolitní opery, Covent Garden, New York Times, Opera News, výročních zpráv pražské a německé konzervatoře a čs. denního tisku první republiky.

Foto: archiv autora, archiv KlasikaPlus.cz

Facebook X E-mail WhatsApp