Tenorista Marek Žihla patří mezi jednoho z mála našich mladých tenoristů, který se horlivě věnuje propagaci a interpretaci umělecké písně. Publiku je ale známý i z operních produkcí plzeňského Divadla J. K. Tyla či Národních divadel v Ostravě a Praze. V těchto dnech se chystá na Mezinárodní hudební festival Český Krumlov, kde s Collegiem 1704, Helenou Hozovou, Anetou Petrasovou a Monikou Jägerovou 7. srpna interpretuje Gluckovu operu Le Cinesi v hudebním nastudování Václava Lukse a v režii Andrey Miltnerové. Během příprav si mladý terorista udělal čas na rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz.

Pojďme si úvodem představit vaši cestu za operou… Pocházíte z hudební rodiny? 

Kdepak, má rodina vcelku nikdy neměla s hudbou nic společného. U nás se vždy razila cesta intelektu, takže nikoho ani nenapadlo, že bych jednou mohl být zpěvák. Za svou cestu k opeře vděčím převážně babičce z otcovy strany. Ta se přátelila se sólistkou opery Divadla J. K. Tyla v Plzni Ivanou Šakovou. Jako malého mě babička s dědou brali na její představení a tam mě opera úplně uhranula. O to víc si vážím toho, že právě v Plzni jsem začal svou kariéru.

Zatím se profilujete na domácích operních scénách včetně Národního divadla v Praze v menších, ale repertoárově a stylově velmi rozmanitých rolích. Je nějaké období nebo určitý repertoár, který je vám bližší než ostatní a kterému byste se chtěl věnovat? Nebo musíte příslovečně brát, co vám nabídnou?

Myslím, že pokud je zpěvák muzikální a drží si svůj obor, tak si může dovolit zpívat i stylově rozmanité role. Mám štěstí, že za mnou stojí podporující agentura a má profesorka Markéta Cukrová. S „děvčaty“ velmi pečlivě konzultujeme i vzhledem k mému věku, co lyrický hlas zpívat muže a co ne. Takže ano, i Wagner a Strauss se dají zpívat lyricky. Navíc mám to štěstí, že jsem se narodil do poměrně dobře situované rodiny, takže vše, co se mi nabídne, brát z existenčních důvodů nemusím.

Jakou dosavadní roli berete jako svou největší výzvu? Byl jím ranhojič Šereda v opeře Šarlatán Pavla Haase v Ostravě, panoš s Parsifalovi ve Státní opeře nebo něco jiného?

Šereda byl určitě zlom v dalším vývoji mého hlasu. V době nastudování této opery jsem začal chodit na lekce k Markétě Cukrové a ta mi odkryla další možnosti, kam můj hlas může směřovat, což bylo pro Šarlatána dost podstatné, neboť Haas použil v opeře silnou orchestraci a Šereda je spíše ve střední poloze. Museli jsme tedy najít cestu, jak to všechno obsáhnout a ta cesta se dle mého názoru podařila. Mou největší výzvou ale jednoznačně zůstává Mozartův Titus.

Když už jsme se dvakrát dotkli Wagnera, jak vzpomínáte na spolupráci s režisérem Homokim na Parsifalovi v Praze? 

Spolupráce s Andreasem byla velmi obohacující. Přece jen, pracovat na Wagnerovi s člověkem, který ho má v krvi, je něco mimořádného.

Nyní se chystáte na festival do Českého Krumlova na Gluckovu operu Číňanky – Le Cinesi, kde se ujmete jediného mužského partu, role Silanga. Jak se na to těšíte a jakým jazykem k vám promlouvá hudba Christopha Willibalda Glucka?

Těším se moc! Spolupráce s Collegiem 1704 a Václavem Luksem je vždy velký hudební zážitek. Ve spojení s režií Andrey Miltnerové a krumlovským barokním divadlem to bude určitě mimořádná událost.

Gluck má v mojí kariéře speciální místo, protože úplně první rolí, kterou jsem ztvárnil na jevišti, byl Evandro v Alceste v Plzni. Tato inscenace krásně odstartovala mou kariéru, takže ke Gluckovi se vždy rád vrátím. 

Co byste vzkázal divákům, kteří se na představení chystají?

Máte se na co těšit! (smích)

Gluck se ve svých operách poměrně ostře vyhrazoval proti o generaci staršímu Händelovi, za jehož Mesiáše jste byl nominován na Jihočeskou Thálii. Jak tuto rivalitu vnímáte vy? 

S odstupem tolika let je asi nemožné takovou rivalitu soudit. Nicméně, moje první setkání s Christophem Willibaldem Gluckem i Georgem Friedrichem Händelem dopadlo krásně a oba tito skladatelé jsou mi velmi blízcí. 

Gluckova jednoaktovka Číňanky mimo jiné paroduje operní konvence své doby. Jakými konvencemi a omyly trpí opera v dnešní době?

Myslím, že jsme se moc neposunuli a konvence vnímám stále podobně. To, co Gluck v tomto díle zesměšňoval, je aktuální dodnes. 

Co dalšího máte před sebou v nadcházející sezoně?

Z celé příští sezony se nejvíce těším na svého prvního Dona Ottavia. Premiéru máme 5. února 2027 v Jihočeském divadle. Režie se ujme Monika Hosmanová a hudebního nastudování David Švec, takže se diváci mají určitě na co těšit.

Vaší další vášní je písňová tvorba, za níž jste získal řadu ocenění. Povězte nám, čím jsou pro vás písně? 

Kdyby to šlo, tak bych zpíval jenom písně! Miluju tvůrčí proces, kdy v písních hledáme příběh, přemýšlíme, jak je pojmout, a postupně se potápíme do všech vrstev každého jednotlivého písňového dílka. Jsem moc rád, že písně mohu provádět s Kristinou Markovou Stepasjukovou, což je výtečná klavíristka. Jsme na sebe mimořádně hudebně napojeni a koncerty s ní jsou čirá radost.

Čí písně by si podle vás zasloužily větší pozornost? 

Myslím, že by si určitě více pozornosti zasloužil Benjamin Britten. Jeho písňová tvorba je mimořádná. Na konzervatoři jsme s mým panem profesorem Zbyňkem Brabcem studovali několik jeho písní a kdykoli se k nim vrátím, říkám si, že by se jeho dílo mělo uvádět častěji.

V tom s vámi nemohu než souhlasit… Mimochodem, jste rád, že jste právě tenorista? Jaké máte vzory, zejména mezi stále aktivními pěvci?

Bohužel jsem se tak narodil. (smích) Budu upřímný: pokud bych měl na vybranou, chtěl bych být basista. Mám moc rád hudbu, kterou skladatelé napsali pro bas a role s tímto oborem spojené. Navíc si kolegové před představením vždycky jenom „odchrchlají hlen“ a jdou na věc, což bych si taky někdy přál. (smích)

Můj velký vzor je jednoznačně Ian Bostridge. Jeho písňová, operní a oratorní interpretace je pro mě často velkou inspirací. Slyšel jsem ho naživo před pár lety v Rudolfinu, kde zpíval Schubertovu Zimní cestu. Byl to neuvěřitelný zážitek.

Jak jste na tom jako mladý člověk se sociálními sítěmi? Jak vnímáte jejich roli v současném operním světě?

Sociální sítě vnímám spíše negativně. Často vídám u svých studentů, jak negativní dopad mají sociální sítě právě na malé děti. Já jsem vyrůstal ještě v době, kdy existoval pouze Facebook a jsem za to rád. Osobně používám sociální sítě spíše k propagaci; jednoznačně to je nedílná součást operního světa.

Když už jste zmínil své studenty, jaký vztah jste si vytvořil k pedagogické práci?

Učím už přibližně pět let na hudební škole v Praze a je to něco, co mě neskutečně naplňuje. Práce s malými dětmi je totiž neuvěřitelně obohacující. Navíc je krásné, když děti tráví nějak smysluplně svůj volný čas, místo toho, aby seděly jen doma. Mám to štěstí, že zrovna všechny děti, co ke mně chodí, mají zpěv rády a jak já, tak ony se na další hodinu pokaždé těšíme.

Kdybyste mohl pozvat jakoukoli postavu z písňové nebo operní literatury na sklenku vína, koho byste si vybral a o čem byste se chtěl bavit? 

Asi bych pozval Komtura. Docela by mě zajímalo, jaké to je v záhrobí! (smích)

Foto: Facebook Marka Žihly, archiv Lieder Society, archiv Národního divadla, archiv DJKT Plzeň, archiv Jihočeského divadla / Martina Root, Petr Zikmund, Festival Krumlov / Ilona Sochorová

Facebook X E-mail WhatsApp