Když v roce 1723 přijel císař Karel VI. do Prahy, aby zde byl korunován českým králem, nešlo pouze o politickou událost, ale také o mimořádnou kulturní a hudební slavnost. Jedním z jejích vrcholů se stalo uvedení díla Jana Dismase Zelenky Sub olea pacis et palma virtutis, ZWV 175, v překladu přibližně: Pod olivou míru a palmou ctnosti. Opus nyní scénicky uvedl soubor Musica Florea v nastudování Marka Štryncla a předvedl ji pražskému publiku během dvou zcela vyprodaných večerů v pražském Studiu Hrdinů.

Jan Dismas Zelenka vytvořil toto rozsáhlé latinské hudebnědramatické dílo v době, kdy působil u drážďanského dvora jako kontrabasista a skladatel. Pro pražské korunovační slavnosti však dostal příležitost vytvořit reprezentativní kompozici, která měla svou velkolepostí odpovídat významu události i nejvyšším evropským hudebním standardům. Premiéra se uskutečnila 27. srpna 1723 v Klementinu, právě v rámci slavností spojených s touto korunovací a vystoupilo na ní sto čtyřicet účinkujících pod taktovkou skladatele. Pro Zelenku, který na drážďanském dvoře usiloval o pozici kapelníka, ale většinu života tvořil spíše v ústraní, znamenala tato událost patrně jeden z největších triumfů jeho kariéry.

Sub olea pacis et palma virtutis stojí na pomezí alegorické slavnostní hry, oratoria a operního divadla. Nejde však o dramatický příběh v dnešním slova smyslu, ale o symbolické setkání personifikovaných idejí. Příběh vyzdvihuje knížete Václava a jeho odkaz propojuje s legitimizací habsburské dynastie, která je představena jako dědička jeho odkazu a ochránkyně české země. Z dnešního pohledu se však tato interpretace jeví jako historicky problematická. Především císař Ota I., jehož libreto představuje jako Václavova současníka, se s českým knížetem s největší pravděpodobností nikdy nesetkal, natož aby ho korunoval českým králem. Český královský titul získal Vratislav II. až o více než sto padesát let později. Ještě problematičtěji pak působí samotné ideové vyznění díla. I dnes, kdy opouštíme optiku národních buditelů, podle níž český národ pod Habsburky po staletí jen trpěl, je Zelenkovo Sub olea pacis et palma virtutis, řečeno s nadsázkou, oslavnou a obtížně stravitelnou politickou „agitkou“, jejímž cílem bylo potvrdit legitimitu a nekriticky glorifikovat habsburskou vládu v českých zemích. Pravdou ovšem je, že jde o oslavné dílo určené ke konkrétní příležitosti a že v Zelenkově době byla podobná libreta zcela běžnou součástí slavnostní tvorby. 

Člověk se však neubrání lehce škodolibé myšlence, že není divu, že Zelenka upadl v zapomnění. Národní buditelé sotva mohli mít zájem připomínat jednoho z nejvýznamnějších českých skladatelů a jeho nejrozsáhlejší dílo, jehož hlavním poselstvím je oslava dynastie, proti jejíž nadvládě se snažili vymezit a předložit vlastní historický příběh. Ale dost o okolnostech a problematickému libretu, pojďme se věnovat hudbě, která je překrásná!

Hudebně patří skladba k nejpozoruhodnějším dokladům Zelenkovy originality. Skladatel zde pracuje s mimořádně odvážnou harmonií, chromatickými postupy a nečekanými modulacemi, které často působí překvapivě moderně. Stejně působivá je jeho kontrapunktická práce, virtuózní vokální sazba i výrazná úloha orchestru, zejména dechových nástrojů. Pro širší historický kontext dodejme, že Zelenkovo dílo bylo v Praze uvedeno ve stejném roce jako monumentální korunovační opera Costanza e fortezza Johanna Josepha Fuxeho, Zelenkova vídeňského učitele. Ve stejném roce zaznamenal v Londýně úspěch Georg Friedrich Händel se svou operou Ottone, re di Germania a kolem roku 1723 je datován také vznik či první uvedení Vivaldiho slavného cyklu Čtvero ročních období. O rok později pak Johann Sebastian Bach v Lipsku uvedl své dnes slavné Janovy pašije. Zelenkova pražská korunovační hra tak vznikla v období, které patří k vrcholům evropského baroka.

První novodobé uvedení Sub olea pacis et palma virtutis po více než 270 letech se uskutečnilo 17. července 2000 ve Vladislavském sále Pražského hradu v provedení stejného souboru i dirigenta. Z této produkce následně vznikla také nahrávka vydaná společností Supraphon v roce 2001. Nynější uvedení souboru Musica Florea představilo další významný krok v recepci Zelenkova vrcholného díla. Nešlo totiž pouze o nové nastudování, ale o první pokus o původní scénickou rekonstrukci podle dochovaných pramenů z roku 1723. Hudba, tanec, herecká složka i scénické řešení vycházejí z dobové estetiky a dostupných historických materiálů. A to se až na několik menších výhrad povedlo. 

Režie (Kateřina Bobková-Valentová a Hana Slačálková) vymezila prostor jakémusi baroknímu sálu vkusně předělenému závěsy. Mimo šestice sólistů do díla zapojila i taneční složku (choreografie Hana Slačálková), Divadelní soubor Lauriger, Baroque Balance a Divadelně taneční soubor Impudici. Sbor Collegium Floreum a orchestr Musica Florea řídil Marek Štryncl. Divadelníci, tanečníci i sólisté se na pódiu pohybovali v jednoduchých, avšak propracovaných choreografických gestech, silně vycházejících z barokní estetiky afektů, v historizujících róbách a s různými atributy dokreslujícími postavy, které právě ztvárňovali. Asi nejzásadnější výtkou inscenace je volba prostoru Veletržního paláce. Ten je problematický nejen svou nevhodnou akustikou, ale také nedostatečnou prostorovou kapacitou, kvůli níž musely být orchestr a sbor umístěny po pravé straně pódia. Navíc bylo obecenstvo usazeno na nepříliš pohodlných a nestabilních židlích.

Sólisté a sólistky, kteří se představili v několika rolích a výstupech, se jako celek vyznačovali hlubokým pochopením barokní hudby; ostatně všichni mají s tímto oborem bohaté zkušenosti. Sopranistka Anna Hlavenková předvedla svůj měkký a příjemný sopránový fond, který se ideálně hodil zejména k nadpozemským duchovním postavám a alegoriím. Občas ji však potrápily výšky, v nichž její hlas postrádal potřebnou jistotu a suverenitu. Sopranistka Dora Pavlíková nabídla dramatičtější hlasový projev, který dobře odpovídal jejímu naturelu i postavám, jež ztvárnila. Také ona má bohaté zkušenosti s barokní operou a na její technické jistotě to bylo znát. Ve výškách jí však občas ozvaly ostřejší tóny.

Mezzosopranistka Kamila Mazalová se na Zelenkovo dílo dlouhodobě specializuje v rámci souboru Collegium 1704 a její vokální přednes patřil k nejlepším výkonům celého večera. Místy jsem však měl dojem určité únavy, jako by jí chyběla větší energie k dokreslení hudebních frází. Velkou pochvalu si zaslouží její dva duety s Dorou Pavlíkovou na konci prvního dějství, v nichž na sebe obě pěvkyně skvěle hudebně reagovaly, byly výborně sezpívané – barva jejich hlasů se k sobě mimořádně dobře hodí.

Tenorista Vincenc Ignác Novotný, laureát mnoha soutěží včetně ceny Operní naděje na Pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech před deseti lety, disponuje hlasem jako stvořeným pro barokní operu. Ze začátku však měl poněkud problémy s frázováním a některé barokní ozdoby tak postrádaly potřebnou lehkost a samozřejmost. Druhým tenoristou byl Martin Javorský, který svým výkonem přispěl k dobrému vyznění díla a publikum zaujal zajímavou barvou hlasu. I on však měl občas potíže s přirozeným usazením hlasu ve vyšší poloze a místy zbytečně forsíroval. Basista Jaromír Nosek svým sošným zjevem působil majestátně a jeho interpretace dodávala ztvárněným postavám potřebnou vznešenost a autoritu. Disponuje příjemně zabarveným, subtilnějším hlasem, který však překvapivě občas postrádal dostatečnou průraznost v nižších polohách. Sbor Collegium Floreum navzdory svému nešťastnému umístění podal kompaktní výkon s výraznou zvukovou plasticitou. Největší pochvalu si zaslouží orchestr Musica Florea, který se po několika nepřesnostech v předehře blýskl skutečně skvělým výkonem. Dirigentu Marku Štrynclovi se dařilo z orchestru těžit celou škálu výrazových prostředků, citlivě kreslit jednotlivé nálady a navzdory tomu, že byl orchestr umístěn stranou pódia, dodal celému večeru potřebný barokní lesk.

Z nehudebních složek bych rád vyzdvihl alespoň výkon Zuzany Adamaitis v roli Modloslužebnictví, jejíž deklamace textu byla majestátní, divadelní v tom nejlepším slova smyslu a naprosto precizní. Právě díky jejímu projevu člověk málem začal sympatizovat s pohany, jejichž svatyně kníže Václav v příběhu nechává zničit. 

Soubor Musica Florea tedy alespoň částečně zaplnil pražské prázdninové hudební vakuum. Je smutnou vizitkou města, že mimo Letních slavností staré hudby nezbývá vyhládlému milovníkovi klasické hudby a krásných hlasů než čekat na Dvořákovu Prahu a začátek nové sezóny. Připravit představení, jakým bylo Sub olea pacis et palma virtutis, muselo dát obrovské množství práce. O to větší škoda, že se uskutečnilo pouze ve dvou termínech a v prostoru, který mu neposkytl ideální podmínky. Skutečnost, že obě představení byla zcela vyprodaná, však ukazuje, že hudební hlad v Praze rozhodně není malý – a že nás vyhládlých posluchačů je zjevně poměrně dost.

***

Reflexe je psána z druhého představení 30. července.

Foto: Facebook Musica Florea (záběry z obou představení)

Facebook X E-mail WhatsApp