Francouzsko-americká sopranistka Sandra Hamaoui patří k pěvkyním, jejichž kariéra se v posledních letech rozvíjí nápadným tempem. Po angažmá v souboru curyšské opery se v řadě výrazných rolí prosazuje jako sólistka na velkých evropských scénách – od Paříže a Vídně přes Salcburk až po Monte Carlo. Rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz vznikal během příprav na inscenaci Pucciniho Vlaštovky v Curychu, zatímco u nás diváci pěvkyni uslyší 17. října s Filharmonií Bohuslava Martinů a dirigentem Jiřím Habartem na závěrečném koncertě Lednicko-valtického hudebního festivalu, pro který připravila výhradně francouzský program.

Ve vašem životopisu mě zaujalo, že poměrně často spolupracujete s Robertem Carsenem. Nedávno jste ve Valencii zpívala sestru Constance v Dialozích karmelitek a v této sezoně se do Paříže vrátíte jako Sophie ve Wertherovi. Jaké je pracovat s takto vizionářským režisérem?

S Robertem Carsenem mě vlastně čeká další inscenace, kterou uvedeme v létě 2027, ale zatím o tom nemohu mluvit, i když to je opravdu vzrušující projekt…

Spolupráce s ním je pro mě vždy velmi silným uměleckým zážitkem. Když jsem se vydala na sólovou dráhu, bylo moje první angažmá právě v jeho inscenaci Jeníčka a Mařenky v Curychu. Takže laťku na režiséry mám od začátku nastavenou opravdu vysoko! (smích) Od té doby se z nás stali nejen spolupracovníci, ale i přátelé.

Na jeho práci obdivuji především neuvěřitelnou přesnost jeho vize. Dokonale rozumí dílu – jeho hudební kompozici, libretu i jednotlivým postavám. Nic mu neunikne a všechno má svůj důvod. Přitom nikdy není uvězněný ve vlastním konceptu. Vytvoří svět, který ale zůstává živý, otevřený a spontánní. Právě díky tomu působí všechno na jevišti tak přirozeně a samozřejmě. 

Co jste se od něj naučila jako herečka? 

Především jednoduchosti, pravdivosti a proměně. Tedy schopnosti nechat emoce skutečně prožít a přenést je na diváka. To byly velmi cenné lekce…

Zastavme se ještě na chvíli u role Sophie ve Wertherovi – tu ztvárňujete poměrně často. Co vás na ní přitahuje?

Sophie je v mém životě vlastně trochu zvláštní postavou. Mám-li být upřímná, nikdy jsem k ní neměla úplně přirozený vztah, ani jsem necítila, že by to byla postava, ke které mě něco spontánně táhne – a přesto se ke mně stále vrací. Právě teď jsem ji zpívala v Salcburku, čeká mě Vídeň a potom Paříž. Je to role, která se navzdory mně samotné stala důležitou součástí mé kariéry.

A změnilo se nějak vaše vnímání této postavy od chvíle, kdy jste ji zpívala poprvé?

I kvůli nejednoznačnosti mého vztahu se Sophií si pokaždé kladu otázku, co v ní ještě mohu objevit a co do ní mohu nově vložit. Právě v tom pro mě spočívá výzva. Snažím se nespokojit jen s její přirozenou bezstarostností a veselostí, která vytváří tak silný kontrast k Wertherovi. Zajímá mě i její dospívání, touha, tajemství nebo určitá míra manipulace, která je v této roli bezpochyby přítomna. A samozřejmě mě zajímá, co se pod jejím nenaplněným vztahem skrývá. 

Pak je tu ještě Micaëla v Carmen, s níž letos debutujete v Monte Carlu. Po Gildě, Musettě a Violettě je pro vás přirozeným dalším krokem? Nebo v ní vidíte spíše vykročení novým směrem?

Prožívám velmi zajímavé období. Můj hlas se za poslední dva roky výrazně proměnil. Začal být lyričtější, získal větší tělo, váhu i barvu. Vždycky byl teplejší, než bývá u typického lehkého sopránu obvyklé, a právě to někdy lidi trochu mátlo. Často se mě proto ptali, kdy se pustím do lyričtějšího repertoáru. Micaëla tedy přichází přirozeně, nesnažím se svůj hlas do ničeho tlačit. Chci jednoduše následovat jeho přirozený vývoj. Vnímám, že se proměňuje, a je vzrušující sledovat, jak se spolu s ním proměňují i role, ke kterým přistupuji. Každá věc ale má svůj čas.

Mám ráda role, kterým osobně říkám role trojitého rizika. (úsměv) Jsou to role, které začínají v lehčí hlasové poloze a postupně se posouvají k lyričtějšímu projevu a umožňují mi využít jak lehčí stránky mého hlasu, tak jeho novější lyrické kvality, které se u mě se postupně rozvinuly. Můj lehký soprán je stále přítomný, ale přibyla k němu větší tělesnost, barva a váha. Je proto velmi vzrušující právě teď objevovat, jak široká tato paleta může být.

Italská, nebo francouzská opera?

To je těžká otázka, protože miluji obě. Francouzština je jazykem mých emocí a dětství. Je to jazyk intimních rozhovorů, doteků a blízkosti. Dotýká se ve mně něčeho hlubšího a osobnějšího než jakýkoli jiný jazyk. Italštinu naopak miluji proto, že můj domácí repertoár byl vždycky především belcantový. Je to jazyk mého repertoáru, je mi v něm všechno přirozené a samozřejmé. Když zpívám italsky, mám pocit, že hlas může jednoduše plynout.

Kromě Roberta Carsena jste spolupracovala s režiséry, jako jsou Christof Loy, Calixto Bieito nebo Andrei Șerban. Jak se díváte na takzvaný „Regietheater“? Curyšská opera, kde jste několik let působila v souboru, je tímto přístupem poměrně známá. 

Jsem opravdu velmi otevřená nejrůznějším divadelním přístupům a ráda pracuji s různými režiséry. Je to pro mě výzva, protože vás mohou přimět přehodnotit všechno, co si myslíte, že o postavě víte. Režisér jí může dát úplně nový význam, a právě v tom může být práce velmi obohacující. Důležité pro mě ale je, aby za tím byla skutečně dobrá myšlenka. Nevadí mi, když je inscenace dramatická, radikálně odlišná nebo se nedrží doslovně předlohy. Potřebuji v ní ale cítit dramaturgii, pravdivost, nějaký skutečný koncept. Protože pokud o něm sama nejsem přesvědčená, jak o něm mohu přesvědčit diváka?

Máte nastavenou nějakou osobní hranici, za kterou byste už nešla, ať už by byl pokyn z režie jakýkoliv?

Nemám žádné pevně dané hranice. Pokud ale rozumím tomu, co děláme, jsem ochotná zajít poměrně daleko. Potřebuji ale chápat, jaké je poselství, co vlastně inscenací říkáme. Teprve potom o tom můžeme vést skutečný dialog.

Víte, já jsem tuto otázku pokládal pěvcům a pěvkyním mnohokrát a připadá mi téměř úsměvné, že ženy pokaždé mluví o opravdovosti, upřímnosti, konceptu, kdežto muži na to mají zpravidla jednoslovnou odpověď: Nahota!

(smích) To je opravdu velice zajímavé. Často ostatně přemýšlím o tom, jak se operní svět mění podle toho, jestli se na něj díváme očima muže, nebo ženy. A tohle je zajímavý střípek do této skládanky. 

Jaký je podle vás svět opery mužským prizmatem?

Musíme si uvědomit, že svět operních příběhů, svět žen v opeře je vyprávěn výlučně z pohledu mužů. To oni psali libreto, oni psali hudbu. Zajisté, ty postavy jsou krásné, jsou nesmírně komplexní, mají své vlastní příběhy a vnitřní světy, ale po staletí je vyprávěli především mužští skladatelé a libretisté. Právě to mě velmi zajímá. Vezměme si jakoukoliv hrdinku z velkých oper: Magdu, Violettu, Micaëlu. Jak by vypadaly jejich příběhy, kdyby je psaly ženy?

Pojďme se nyní pověnovat závěrečnému koncertu Lednicko-valtického hudebního festivalu, na který jste si připravila výhradně francouzský program. Můžete nám ho trochu přiblížit? Jaká umělecká či dramaturgická myšlenka za ním stojí?

O programu jsem diskutovala s různými lidmi – některé nápady byly moje, jiné vzešly od dirigenta nebo pořadatelů. Zadáním byl francouzský program a na tom jsme stavěli. Já sama jsem velmi přitahována francouzskou písní. Chtěla jsem tomuto repertoáru, který je mi velmi blízký, tak trochu nést vlajku. Zazní například písně Clauda Debussy či Henriho Duparca, které vytvářejí velmi osobní, intimnější atmosféru. V písních je každý jednotlivý kus vlastně vlastním dramatem, celým světem plným barev a obrazů. Vedle toho ale zazní také operní čísla od Gounoda a Masseneta – hudba mnohem extrovertnější, vycházející z větších příběhů. Právě to spojení introvertních a extrovertních kusů podle mě funguje velmi dobře. Smyslné příběhy a melodie se tu potkávají s velkou operou – a to všechno to zastřešuje francouzská hudba.

Francouzská opera a vůbec zpívání ve francouzštině je velká výzva, s níž si občas nevědí rady ani rodilí mluvčí. V čem podle vás nefrancouzští pěvci nejčastěji chybují? Jakou radu byste jim dala?

Myslím, že nejtěžší je najít rovnováhu mezi srozumitelností jazyka a svobodou zpěvu. Francouzština má tolik různých podob samohlásek a je velmi snadné se na jejich správnou výslovností nechat zcela pohltit. Je velmi důležité najít mezi nimi správnou rovnováhu a zároveň udržet hrdlo volné a otevřené. A prostě o tom tolik nepřemýšlet. (úsměv) Hodně pomáhá poslouchat běžnou řeč a všímat si, jak lidé skutečně mluví. Dobrá dikce není jen otázkou správné výslovnosti, ale také významu. Jakmile skutečně víte, co říkáte, jazyk si přirozeněji najde cestu do vašich úst. Ale je to opravdu náročný jazyk.

Jste ráda, že jste sopranistka?

Většinou ano. Je to ale rozhodně náročnější cesta – máme to těžší nežli jiné obory…

Kdybyste si na jeden den mohla vybrat jiný hlasový obor – mužský, nebo ženský –, který by to byl? 

Víte, vyšší hlasové polohy nejsou něco, co by nám bylo přirozené – musíme hlas trénovat, abychom se dostali do těchto extrémních poloh. Tessitura nižších hlasů je blíže přirozené poloze mluveného hlasu, proto si představuji, že fyzický pocit při zpěvu v této poloze může být přirozenější. Právě to ve mně probouzí zvědavost, jaké by bylo na jeden den si vyzkoušet barytonový nebo basbarytonový obor.

Jakou roli z těchto oborů byste si chtěla zazpívat?

Vybrala bych si Rigoletta. Už dříve jsem zpívala Gildu a hudba, kterou Verdi vepsal do jejich rolí mě zasahuje až do morku kostí. Je v ní něha, intenzita i všechno mezi tím. Rigoletto je nesmírně komplexní postava – je zatrpklý, zranitelný, ochranitelský, milující, zraněný… Když jsem zpívala Gildu, zároveň jsem si užívala být na jevišti obklopena Rigolettovou hudbou, a i proto bych si tak ráda někdy vyzkoušela zpívat samotnou roli.

Přejděme nyní od hudby k osobnějšímu tématu –v červnu to byl rok, co jste si řekli své Ano s Benjaminem Bernheimem… Tedy, jaké jsou výhody a nevýhody operního manželství? 

Praktickou výhodou je především to, že si nikdy nemusíme vysvětlovat ten zvláštní život, který vedeme. Pracujeme občas ve dne, občas v noci, a je to život, který prostě nemůžete nechat za dveřmi kanceláře a jít domů s čistou hlavou. Je součástí vašeho života, vašeho těla. Všechno to cestování, věčné přesouvání a změny, kdy člověk začne být přecitlivělý, třeba zjistíte, jak moc vám na cestách chybí váš domácí kávovar. Nespornou výhodou je, že si velmi dobře rozumíme v tom, co znamená náš umělecký život. Můžeme spolu mluvit o hudbě, o hlase, o psychických překážkách, o tom, jak překonat nervozitu. Dokážeme o těchto věcech mluvit způsobem, který je vyvážený a kterému oba rozumíme. A pak můžeme být prostě úplně obyčejný pár.

Jistou nevýhodou je, když má jeden z partnerů velmi viditelnou kariéru. Pak se snadno stane, že přestanete být vnímán jako svébytný umělec. 

Narážíte na tento problém často?

Uvědomuji si, že pro některé lidi se moje manželství s Benjaminem může stát tím prvním, skrze co mě vnímají. Je pro mě ale také důležité, aby moje vlastní práce mluvila sama za sebe a abych si dál budovala vlastní uměleckou identitu. Lidská povaha je složitá a k životu bohužel patří i to, že druhé soudíme a redukujeme je na zjednodušenou představu o tom, kým jsou. Takže ano, setkávám se s tím poměrně často, ale nechci do toho investovat svou energii. Mnohem raději ji věnuji umění – a především příběhům žen.

Jak odpočíváte, když je té hudby přece jen trochu moc? Máte nějaké zájmy mimo operu, které vám pomáhají zůstat nohama na zemi?

Vyhledávám ticho. Divadlo je svět, který miluji, ale je živý, hlučný a plný energie. Když z něj ale vystoupím, potřebuji ticho. Nacházím ho při vaření, na túrách a v umění. Vaření je pro mě velmi fyzická činnost. Při zpívání je všechno mnohem abstraktnější, zatímco vaření je hmatatelné. Člověk vezme do ruky nůž, krájí, vnímá rytmus jednotlivých pohybů, musí hlídat čas… má to své limity a řád. Právě to mi dělá dobře.

Při pěší turistice se zase dokážu dostat ven z vlastní hlavy. Spojím se s přírodou, trochu se odpojím od sebe sama a znovu se uzemním. Je to důležité, když tolik času trávíte neustálým pohybem a vydáváte ze sebe obrovské množství energie.

A pak je tu umění. Je to jiný způsob vyjádření než ten, který znám ze svého vlastního světa, a právě proto mě tolik přitahuje. Když se dívám na výtvarné umění, často si představuji hudbu a konkrétní skladatele – a naopak, hudba ve mně také dokáže vyvolat velmi silné vizuální obrazy a představy konkrétních uměleckých děl. Tyto dva umělecké světy jsou v mé představivosti velmi úzce propojené.

Kdybyste mohla pozvat na sklenku vína jakoukoli operní postavu, která by to byla? 

Pokud by taková možnost existovala, nevybrala jen jednu. Pozvala bych různé ženské postavy a udělaly bychom si pořádnou dámskou jízdu. Lucii, Manon, Julii, Melisandu, Salome, Lulu… všechny tyhle komplexní ženy. Jak jsem již říkala, jejich příběhy vyprávěli muži a my se už nikdy nedozvíme, jak by zněly, kdyby je mohly vyprávět ony samy. Bylo by ale nesmírně zajímavé o tom společně mluvit – nad několika lahvemi vína – a porovnávat, jak rozdílně příběhy vnímáme.

Předpokládám, že byste jim nalila dobré francouzské víno…

A na víně bych rozhodně nešetřila. Otevřela bych jim nějaký opravdu dobrý Mouton Rothschild!

Foto: Thomas Erlank, archiv KlasikaPlus.cz, web Sandry Hamaoui

Facebook X E-mail WhatsApp