Lukáš Trpišovský tvoří společně s Martinem Kukučkou režijní duo Skutr, jehož inscenace se za více než dvě desetiletí představily na českých i zahraničních scénách napříč divadelními žánry; od roku 2022 jsou oba také uměleckými řediteli Činohry Národního divadla. Jejich nejnovější společnou výzvou je scénické uvedení Verdiho Requiem v Národním divadle moravskoslezském, které v Ostravě připravují s dirigentem Markem Šedivým – premiéra je plánována na 15. říjen. O tom, jak lze jedno z nejvíce monumentálních děl duchovní hudby převést na jeviště a co pro režiséra znamená pracovat s hudbou, která sama o sobě nese silný dramatický potenciál, jsme hovořili s Lukášem Trpišovským.

Pojďme úvodem přiblížit čtenářům, jak u dua Skutr vzniká inscenace, zejména pokud jde o hudební divadlo. Je na začátku hudba, příběh, nebo něco jiného?

To je různé. Hudba hraje velikou roli, stejně jako libreto. Někdy nás inspirují okolnosti vzniku díla či osobní život skladatele. Scházíme se v týmu se scénografem, kostýmní výtvarnicí, s naším nejbližším týmem, z jejichž impulzů velmi často vycházíme. Mluvíme o inspiracích, postupně z toho vyjde hlavní koncept uchopení prostoru. Hudba pak vždy nabývá na významu i při zkoušení. 

Divadla následně vaši koncepci akceptují, nebo dochází k jednáním a kompromisům?

Nesetkal jsem se s tím, že bychom museli měnit koncepci. Máme celý profesní život veliké štěstí na velkorysé umělecké šéfy a ředitele. Někdy samozřejmě řešíme technické problémy, rozpočet, výrobní hodiny a tak podobně. Tady se základní myšlenka přetavuje do reality. Ale limity většinou podpoří ještě lepší řešení daného problému.

Velmi často spolupracujete s choreografem Janem Kodetem, který se podílí i na nastudování Verdiho Requiem v Ostravě, o čemž ještě bude řeč. Soudě podle vašich společných inscenací, které jsem měl možnost vidět, vám ta spolupráce funguje výborně – až jsem si občas říkal, jestli byste neměli vytvořit trio… 

S Honzou jsem se poprvé potkali před lety v Divadle Archa, v pro nás velmi formativním období Archa.Lab. Přišel se podívat na naše představení a později ho pochválil Adélce Stodolové. Tehdy to pro nás bylo velké povzbuzení. Postupně jsme se seznámili blíž a jednou mi Honza říkal, že připravuje nový rodinný titul pro balet Národního divadla a hledá téma. Zrovna jsem si koupil nové vydání Čarodějova učně, a tak jsem mu tenhle nápad vnukl. Líbilo se mu to a brzy mě oslovil, jestli bych nenapsal libreto a „nedramaturgoval“ inscenaci. Krátce nato jsme do týmu přizvali i Martina. Od té doby spolupracujeme – někdy pomáháme Honzovi na jeho tanečních projektech, jindy Honza pomáhá nám. A pořád je to pro mě velká radost a inspirace.

Několikrát jsem se v operách setkal se zpěváky a zpěvačkami, kteří na pódiu zpívají, ale tak trochu nevědí, co mají dělat. Pokaždé jsem přemýšlel, zda je to způsobeno chybějícím režijním vedením, nebo tím, že se zpěvákům – vzhledem k náročnosti operního zpěvu – už ani nechce hrát…

Přiznávám se, že podobný problém jsme nikdy řešit nemuseli. Máme ohromné štěstí na spolupracovníky. V naší branži je nesmírně důležité obklopit se lidmi, kteří jsou v něčem šikovnější než vy sami. Inspirují vás a vy pak můžete stavět roli přímo na nich. Možná je důležité být také otevřený impulzům. Nemít celou operu předem vystavěnou v hlavě a pak se jen za každou cenu snažit dotáhnout realitu ke svému ideálu. Spíš se nechat unášet tím, co společně vzniká na zkouškách.

O duu Skutr toho bylo napsáno opravdu hodně. Jak byste ale popsal váš režisérský rukopis vy sám?

Technicky jde asi hodně o kombinaci – slova, zvuku, pohybu a obrazu. Obsahově nás zajímá zobrazovat vnitřní světy postav, situací… vychází z toho víc báseň než reportáž.

Na tuto otázku se většinou ptám žen, ale zajímal by mě u mužský pohled: Proč je v porovnání s muži tak málo žen věnujících se divadelní režii?

S tím bych asi úplně nesouhlasil. Už teď je tolik skvělých režisérek a choreografek! V Evropě určitě. A u nás také! A do několika let se poměr rychle otočí, to vidím i na školách. Ženy se v tomto oboru velmi rychle a přirozeně prosazují.

Kdo by měl mít poslední slovo – režisér, nebo dirigent?

Jsem pro dialog. Nám vždy záleží na hudebním nastudování, aby mělo prostor být co nejlepším. Bez toho není opera – nebo hudební divadlo, chcete-li! V devěta devadesáti procentech produkcí jsme spolupracovali s excelentními dirigenty. Je to ohromná radost setkávat se zapálenými lidmi, plnými energie a lásky k hudbě!

O čem spolu zpravidla diskutují režisér a dirigent a jak se Vám spolupracuje s Markem Šedivým?

Je pro nás velice důležité se s dirigentem co nejdříve setkat a promluvit, pochopit, jak bude dílo hudebně interpretovat. Dozvědět se od něj co nejvíce detailů z daného díla a inspirovat se tím. Technicky nás zajímá i nárok na prostorové řešení, které vychází z partitury. Abychom například věděli, jak v prostoru můžeme pracovat se sborem. Kdy mají být zpěváci co nejblíž k dirigentovi, kdy s ním musí mít bezprostřední kontakt a tak podobně. To se snažíme pak zohlednit už při vymýšlení konceptu díla.

S Markem probíhá práce ve stejném duchu a moc si cením, že kdykoliv mohl, přišel na aranžovací zkoušky. To je velmi důležité pro finiš na jevišti s orchestrem. Je vidět a cítit, že vnímá operu jako společné dílo. Považuji si jeho otevřenosti vůči našim nápadům a jeho chuti je prověřit.

Pojďme se pobavit o vašem nastudování Verdiho Requiem v Ostravě. Dělat toto dílo scénicky není ve světě, ale ani u nás nic nového. Ostatně někteří s nadsázkou tvrdí, že je to Verdiho „nejlepší opera“. Co je na inscenování tohoto díla nejnáročnější?

Asi to, že je to dílo určené ke koncertnímu provedení. Podle mě to má spíš než k opeře blízko k oratoriu. Takže se během inscenování vzpírá rozehrávání velikých příběhů. A je také prodchnuto velkým množstvím symbolů a odkazů. Je to taková spirála, která se točí kolem několika slov, obrazů, které se stále vrací, třebaže v posunutých variacích. To samé si vyžádalo i od nás. Tedy je to takové zrcadlení a nahlížení z různých úhlů několika motivů a neustále se vracejících obrazů. Cítili jsme, že musíme vytvářet obrazy specificky – ty obrazy zdánlivě lineárně rozvíjí jeden příběh jedné mladé dvojice, ale při bližším zkoumání je každý výjev trošku jiný a kauzálně na sebe navazující i nenavazující. Bylo celkem těžké se k tomu prokousat a bude to i trochu náročné pro diváka. Nebo možná ne. Byli bychom rádi, kdyby to ve výsledku působilo přirozeně, jako když sledujete vlny moře.

Inscenovanou verzi uvedlo i Národní divadlo v Praze v roce 2004, v režii Jiřího Nekvasila, tedy současného šéfa Národního divadla moravskoslezského. Nesnaží se vám pan ředitel příslovečně „kecat“ do práce? 

Jiří Nekvasil nám rád zadává opery, které sám dělal. Takto jsme už dělali Výlety páně Broučkovy a Juliettu. Říka, že ho zajímá, jak se na dílo podíváme my. A to nás těší.

Vaše tvorba je poměrně známá i širšímu publiku a pokud je pro ni něco typické, pak je to práce s obrazem a pohybem. Je Verdiho Requiem – s absencí děje – v tomto směru pro Skutr přirozeným materiálem? Hledali jste pro inscenaci nějaký konkrétní příběh, nebo jste se naopak rozhodli žádný nevytvářet? 

Doufám, že tam diváci pocítí odraz dneška: dialog dnešního člověka s věčnými tématy smrti a neustávajícího koloběhu života. Je to pro nás i veliký příběh o zrození nového života a o otázce, jestli chci dát nový život, když vím, že ho – dítě, člověka – tím zároveň odsuzuji k setkání se smrtí. Je to ale i dialog; zrcadlení konkrétního člověka se symbolickou rovinou lidstva a biblických výjevů. Rozhodně půjde spíš o jevištní báseň, na kterou nelze nahlížet jako na kauzální vyprávění konkrétního příběhu. V tom jsme se opravdu hodně inspirovali slovy a hudební strukturou díla.

U Requiem je velmi snadné – zejména v části Dies irae – nechat se strhnout monumentalitou hudby. Jak zabráníte tomu, aby scénický obraz pouze ilustroval to, co už hudba říká?

Občas jsme si s Martinem během zkoušek říkali, že tady hudba mluví sama za sebe a že my k ní vytváříme už jen určité gesto. Verdiho hudba je v tomto smyslu neuvěřitelně silná, vypovídá o lidském společenství, o osudu a údělu člověka. Až nás někdy překvapovalo, jak silně to působí samo o sobě. Nechtěli jsme proto hudbu na jevišti ilustrovat, spíš jsme hledali způsob, jak její sílu podpořit. Snad se nám podaří něco z toho přenést i na diváky.

A co by si tedy diváci měli odnést z Verdiho Requiem v inscenaci režijního dua Skutr?

Doufám, že každý si v tom odnese jiný příběh, ten svůj. Takový zážitek z hodiny a půl kontemplace, kdy zapomenete na vše a necháte se unášet, inspirovat, vzpomínat nebo jen tak být, protože každý život je tak osobitý, vzácný a křehký!

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, archiv Národního divadla, Národní divadlo moravskoslezské / Martin Popelář, Facebook Lukáše Trpišovského

Facebook X E-mail WhatsApp