PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

Mše za zemřelé, Rekviem Giuseppe Verdiho, se pravidelně hraje jako symfonické dílo, někdy se však stane, že se operní domy rozhodnou pro divadelní ztvárnění. K tomuto kroku přistoupili i v ostravské opeře, kdy režie se ujalo duo Skutr spolu s choreografem Janem Kodetem. Hudebního nastudování se chopil Marek Šedivý, sbor připravil sbormistr Jurij Galatenko. Premiéra se konala ve čtvrtek 15. října v Divadle Antonína Dvořáka a měla obrovský úspěch.

Lukáš Trpišovský tvoří společně s Martinem Kukučkou režijní duo Skutr, jehož inscenace se za více než dvě desetiletí představily na českých i zahraničních scénách napříč divadelními žánry; od roku 2022 jsou oba také uměleckými řediteli Činohry Národního divadla. Jejich nejnovější společnou výzvou je scénické uvedení Verdiho Requiem v Národním divadle moravskoslezském, které v Ostravě připravují s dirigentem Markem Šedivým – premiéra je plánována na 15. říjen. O tom, jak lze jedno z nejvíce monumentálních děl duchovní hudby převést na jeviště a co pro režiséra znamená pracovat s hudbou, která sama o sobě nese silný dramatický potenciál, jsme hovořili s Lukášem Trpišovským.

V pátek 18. září se ve Dvořákově síni pražského Rudolfina uskutečnilo finální kolo jubilejního, již šedesátého ročníku mezinárodní rozhlasové soutěže mladých hudebníků Concertino Praga. Uskutečnilo se v rámci festivalu Dvořákova Praha, v přímém přenosu bylo vysíláno do éteru, provázeno redakčním komentářem. Vítězství v kategorii strunných a klávesových nástrojů patří mladé japonské houslistce jménem Lin Tokura.

Národní divadlo moravskoslezské uvedlo mimořádný počin na poli opery 20. století, když sáhlo po Prokofjevově Hráči. Stalo se tak v hudebním nastudování Marka Šedivého a režii Jiřího Nekvasila. Opera v revidované verzi z roku 1927, na libreto podle stejnojmenného románu Fjodora Michajloviče Dostojevského, zazněla v ruském originále a premiérově byla uvedena 21. května v Divadle Antonína Dvořáka. Reflexe vychází z druhé premiéry 23. května a kromě významu díla samotného se zaměřuje i na některé slabiny ostravského nastudování.

„Kniha bezděčně vypovídá o ubíjející nespravedlnosti a marnosti provázející temná léta nacismu a komunismu.“

„Je to jiný osud než v případě takzvaných terezínských skladatelů Pavla Haase, Hanse Krásy a Viktora Ullmanna, kteří strávili v ghettu několik let a zahynuli v Osvětimi v roce 1944, a Gideona Kleina, jehož život skončil v táboře ve Fürstengrube v lednu 1945.“

„Paradoxně v důsledku toho, že přežil, a v důsledku další perzekuce a nakonec emigrace byl a zůstal i po roce 1990 při napravování historických křivd nepovšimnut.“

Hudebník a majitel textilní továrny? Neobvyklá kombinace. Erich Adler-Orlický, houslista a komponista, úspěšný podnikatel z česko-německo-židovské rodiny, přežil díky hudbě nucený pobyt v ghettu, přišel o firmu, vstoupil do strany, v padesátých letech čelil perzekuci, pak se živil jako kavárenský pianista a v roce 1969 nakonec emigroval na Západ… Jeho život, který zachycuje nedávno vydaná kniha Adama Grygara nazvaná I v Terezíně rostou sedmikrásky, rámují roky 1911 až 1982. Donedávna se o Adlerovi vlastně vůbec nevědělo. Zajímavý objev. Tím spíše, že jeho zrekonstruovaný osud je pro meziválečné a poválečné Československo až mrazivě typický.

„Ze sólistů je nezbytné vyzdvihnout zejména Romana Hozu, který se ujal role Krista.“

„Bylo zřejmé, že členové sboru nepřišli pouze odzpívat.“

„V podání dirigenta Marka Šedivého působilo dílo nejen jako hudba, ale jako skutečný zápas, v němž se utkává tělo, duch a víra.“

Hudba má jedinečnou moc otevírat dveře do jiných časů a jiných řádů. Člověk, který vstoupí do prostoru katedrály a usedne do lavice, se ještě před zazněním prvního tónu ocitá tváří v tvář něčemu, co přesahuje jeho bytí: tichu, architektuře, historii i poselství. Nad kněžištěm ostravské katedrály Božského Spasitele se skví nápis „Kristus vítězí, kraluje, vládne“. Nenápadný a mnohými návštěvníky často přehlížený fragment, jehož obsah se 18. září v rámci Svatováclavského hudebního festivalu propojil s hudbou v jediný celek; s prvními tóny Lisztova oratoria Christus nápis ožil. Zdálo se, že Lisztovo poselství, formulované před více než sto padesáti lety, se znovu stalo přítomností – a Ostrava jeho jevištěm.

„Způsob, jakým je poprvé provedena nová skladba, má vliv na její další uvádění.“

„Liszt navozuje neuvěřitelně sugestivní atmosféru v momentě, kdy Kristus svěřuje své utrpení do rukou Božích.“

„Od počátku své kariéry jsem věnoval velké úsilí studiu partitur. Pokud chce člověk nějakou skladbu opravdu dobře interpretovat, samo se to nestane.“

Marek Šedivý patří k nejvýraznějším českým dirigentům své generace. Vystudoval dirigování na Pražské konzervatoři a na Akademii múzických umění. Od roku 2020 působí jako hudební ředitel Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde nastudoval řadu významných operních i symfonických projektů. V minulosti byl hlavním hostujícím dirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu a šéfdirigentem Slezského divadla v Opavě. Debutoval také na scéně Národního divadla v Praze a spolupracoval s předními českými i zahraničními tělesy, mimo jiné ve Vídni, s Canadian Opera Company v Torontu a s BBC Symphony Orchestra v Londýně. Pro Svatováclavský hudební festival nyní připravuje Lisztovo monumentální oratorium Christus, které zazní 18. září v Ostravě.

„Marek Šedivý se představil jako dirigent se smyslem pro precizaci a detail.“

„Na otázku, co je to basetový roh, odpovídal Matej Veselka se smíchem po koncertě: ‚Je to semínko od basklarinetu, něco mezi klarinetem a basklarinetem, nemá to nic společného s pejskem basetem.‘“

„Nápad, se kterým autor ke kompozici přistoupil, je podobný šifrovacímu stroji se stejným názvem, který používali špioni ve válkách.“

Závěr abonentního cyklu „B“ Filharmonie Bohuslava Martinů se konal 15. května v Kongresovém centru ve Zlíně a přinesl příjemný program. Orchestr pod taktovkou Marka Šedivého hrál nejprve Fantazii a fugu c moll, BWV 537 Johanna Sebastiana Bacha a následně dva Koncertní kusy pro klarinet, basetový roh a orchestr Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Sólové party přednesli na klarinet Anna Paulová a na basetový roh Matej Veselka. Na závěr zazněla skladba Edwarda Elgara Enigma, variace na originální téma pro orchestr, op. 36, která dala jméno celému večeru. Krásný večer s krásnou hudbou…

„Výkon Martina Šrejmy v hlavní roli si zaslouží nejvyšší uznání.“

„Všichni hráli a zpívali s chutí, vše plynulo jakoby samozřejmě.“

„Závěrečný potlesk diváků byl spontánní a dlouhotrvající.“

Málokoho, kdo se alespoň trochu zajímá o film, minul film Kmotr. Mnohému se v mysli ihned vybaví ústřední melodie filmu, hraná na trubku. A možná také jméno jejího autora, kterým je Nino Rota. Divák s hlubším zájmem o film si připomene i názvy dalších filmů, ke kterým tento skladatel napsal hudbu: Gepard, Silnice, Amarcord, Sladký život… Těch filmů bylo celkem vice než sto padesát! Málokdo však bude vědět, že Rota byl jako skladatel plodný i mimo oblast filmu a že je také – kromě mnoha jiných skladeb – autorem dvanácti oper. Jednou z nich je Florentský slaměný klobouk a právě tuto úspěšně nabídlo Národní divadlo moravskoslezské 14. dubna na pražském festivalu Opera.

„Výstupy tří čínských ministrů zbavil režisér prokletí dvorních šašků, a naopak z nich udělal hlavní hybatele příběhu“

„Luciano Mastro byl Kalafem přesvědčivým a sugestivním. Pevný a mohutný hlas zaplňoval suverénně hlediště a očekávaná árie Nessun dorma se mu povedla tak, že sklidil zasloužený bouřlivý potlesk na otevřené scéně.“

„Princeznou Turandot byla Maida Hundeling, výsostná německá wagnerovská sopranistka. Její hlas je stále mohutnější a průraznější a plnil menší hlediště divadla neuvěřitelným objemem.“

Opera Turandot je poslední operou Giacoma Pucciniho a opera Národního divadla moravskoslezského ji dala jako vánoční dárek svým divákům. Premiéra byla 19. prosince a režijně ji připravil slovinský režisér Rocc, hudebně ji nastudoval šéfdirigent opery Marek Šedivý. Představení bylo nadšeně přijato vyprodaným hledištěm.

„Dvě vdovy, dílo z roku 1874, jsou krásné, hudebně skvostné. Suverénně napsaná konverzační komedie.“

„Libreto obsahuje řadu dodnes svižných replik a slovních hříček.“

„Lada Bočková byla ve čtvrtek večer v Litomyšli jako Karolina pěvecky suverénní a herecky naprosto uvolněná.“ 

Kompletní uvedení oper Bedřicha Smetany na letošním festivalu Smetanova Litomyšl otevřela dva roky stará ostravská inscenace Dvou vdov. Rozmarná, vtipná. Režisér a scénograf Rocc si v ní s diváky v závěru však záludně pohrává. Po šťastném rozuzlení zápletky se Ladislav, právě označený jako budoucí ženich, Anežce kamsi ztratí – a slaví se svatba Toníka a Lidky. Z libreta nicméně zůstává základní fakt: na začátku opery byla jedna mladičká vdova bezstarostně veselá a druhá truchlící a smutná. Na konci už jsou veselé a zřejmě i šťastné obě.

„Hulot potěšila lyrickým až vlídným výrazem v kadencích a suverénně a s klidem zvládala technické pasáže.“

„Do úvodní zdvihající se harmonické mlhoviny se nevtíravě přidružil tón houslí, který pak Sasaki strhla do pádivého tempa.“

„Jan Novák zapůsobil pěkným tónem, zručně vedenou melodickou linkou a technickou bravurou levé ruky.“

Koncertní finále Mezinárodního hudební soutěže Pražského jara v oboru housle zabralo dlouhý večer v úterý 14. května. Orchestr Prague Philharmonia s koncertní mistryní Barborou Kolářovou, který řídil Marek Šedivý, doprovázel trojici finalistů. Na pódium přišli v pořadí Marie-Astrid Hulot z Francie, Tsukushi Sasaki z Japonska a Jan Novák, reprezentant České republiky. Hrály se tři houslové koncerty od Brahmse, Sibelia a Beethovena s přestávkami. Tu nejdelší si vybrala porota, než vynesla prořídlému auditoriu svůj verdikt. Palma vítězství putuje do Japonska.