KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Ivo Kahánek: Smetana není vedle Liszta žádnou popelkou english

„České hudbě nejvíc prospěje, když je dána do nějakého kontextu.“

„V programu není jediná česká nota, ale celkové dramaturgické ladění je Rokem české hudby ovlivněné.“

„U nás je v klavírní interpretaci veliká tradice chopinovského zpěvného světa – a Béla Bartók umožňuje podívat se na klavír ještě jinak, což je myslím velmi zdravé.“

V pražském koncertním cyklu Hybatelé rezonance vystoupí 13. května pianista Ivo Kahánek. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje nabitý program nadcházejících dvou měsíců, během nichž zahraje na Pražském jaru, na Smetanově Litomyšli nebo ve Frýdku-Místku na ostravském janáčkovském festivalu, ale také v Hamburku a v perské metropoli Limě. Zamýšlí se rovněž nad Rokem české hudby a podrobně osvětluje, jak s inspirací českými autory a přesto bez české hudby sestavil program pro Hybatele rezonance.

Je pro Vás Rok české hudby 2024 provozně náročnější?

V týdnech do začátku léta toho mám opravdu hodně. S Plzeňskou filharmonií v Německu Dvořákův Klavírní koncert, potom odlétám na turné do Jižní Ameriky, do Chile a Peru. V pondělí 13. května následuje recitál v cyklu Hybatelé rezonance, 20. května Pianofonia v Národním technickém muzeu na Pražském jaru, to je soudobá hudba – nová kompozice, kterou na objednávku festivalu vytvořili Michal RatajJan Trojan…. Potom mám recitál ve Winternitzově vile, v červnu hraju v Hamburku, na zahajovacím koncertu Smetanovy Litomyšle a na Janáčkově festivalu v Ostravě… a tak dále a tak dále.

Program pro Hybatele rezonance není „český“ – figurují tam Scarlatti, Brahms, Bartók a Liszt… Hrajete vlastně letos obecně víc českých autorů?

Ano, i když ne stoprocentně. V Jižní Americe budu hrát hodně české hudby, ale většinou v zahraničí půl na půl kombinují českou hudbu s mezinárodním repertoárem, protože s propagací české hudby mám zkušenost zahraniční takovou, že pořadatelé ji chtějí, ale nejvíc jí prospěje, když je dána do nějakého kontextu. Letos to znamená kontext Bedřich Smetana a Franz Liszt, který se nabízí jen o málo méně než kontext Antonín Dvořák a Johannes Brahms. Takové souvislosti jsou velmi zajímavé jak pro zahraniční pořadatele, tak i pro tamní publikum, protože najednou zjistí, když se repertoár pečlivě vybere, že je Smetana vedle Liszta zajímavý autor, žádná popelka. U nás doma je ale letos asi potřeba, aby v programech bylo víc Smetany a obecně české hudby.

Je v Jižní Americe reálné zmiňovat, že máme Rok české hudby? Koncerty v Českých centrech to jistě zmiňují, ale jinak…? Je to relevantní informace?

Rozhodně ano. Mám třeba koncerty ve filharmonii v Limě a tam v textu v brožuře Rok české hudby zmiňuju a vysvětluju. Nevidím důvod, proč to nepřipomínat, jde o zajímavý fenomén i pro zahraniční publikum – a slyší na to. Často mi dávají docela volnější ruku – a pokud se snažím trochu myslet i z hlediska pořadatele, tak jim přece jen nenabízím věci, které by byly úplně pro ně posluchačsky vzdálené nebo nepoužitelné. Dvořákovo a Janáčkovo jméno jsou dneska velmi atraktivní, i Smetana tu a tam vykoukne, i když ještě nemá tento rozměr. Ale určitě nemám pocit nezájmu nebo dokonce odporu.

I v Limě?

Samozřejmě!

Pro pražský cyklus Hybatelé rezonance jste Rok české hudby neřešili?

Já ho v tom programu řeším, ale úplně z jiného konce. Vystoupení „českých“ a „smetanovských“ budu mít i v kontextu Prahy poměrně dost, tak abych nekanibalizoval sám sebe a abych nevystavoval pořadatelé tomu, že někde něco zahraju a za měsíc někde poblíž bude něco podobného, tak jsem program vystavěl tak, že jsem si vzal velkou českou čtyřku – Smetanu, Dvořáka, Janáčka a Martinů – a u každého z nich nějakého světového skladatele, který byl buď inspiračním zdrojem, nebo ideovým souputníkem. Ke každému z nich jednoho zahraničního partnera. A z těch jsem vytvořil recitál. Smetana a Liszt, to je jasné. Dvořák a Brahms také. Janáček a Bartók také, i když jejich umělecká východiska jsou v lecčems odlišná; ale minimálně prameny, ze kterých čerpali, sběr lidových písní, to je věc, která je spojuje a ve které jsou často srovnávání. A spojitost v případě Martinů a Scarlattiho? Inspirace Bohuslava Martinů italskou hudbou jsou hodně známé, navíc si myslím, že Scarlatti vyzní v Anežském klášteře krásně.

Je to ale spojení jakoby nejvzdálenější.

Ano, přesto jsem si troufl ho vytvořit a zařadit do recitálu. V programu tedy není jediná česká nota, ale celkové dramaturgické ladění je Rokem české hudby ovlivněné. Trochu hříčka, která ale dává smysl. A může předvést pianistu v celé paletě.

Martinů se inspiroval Itálií i v klavírní tvorbě?

Hovoří o principech horizontálního vedení melodie, které převzal z madrigalů. Jeho Sonáta používá zápis bez taktových čar… A nebo třeba vyjádření, že nepovažuje za nutné vést skladbu k efektnímu konci. I to je paralela s madrigaly. Martinů není typem romantického pianisty, vokální inspirace tak silná není. Ale určité principy se i v klavírním díle opravdu projevují.

Vnímáte sonáty Domenica Scarlattiho v klavírně literatuře jako jedinečný monolit?

Ano, jsou v emancipaci klavírní hudby jedinečné. Když vezmeme klavírní tvorbu z té doby, tak víme, že nejcennější byly velké vokální formy. Ale ne vždycky byl k dispozici orchestr, sbor a varhany, a tak klávesová hudba často byla brána jako způsob, jak přiblížit vokální instrumentální hudbu takříkajíc v malém. Scarlatti svými pěti sty padesáti sonátami dokázal, že klávesový nástroj je fantastický instrument sám o sobě. Nástroj, který si může vzít inspirace ze všeho jmenovaného, ale zároveň je sám o sobě dostatečně atraktivní a má své vlastní místo. A pak je tu ještě klavírní technika: Scarlattiho sonáty jsou různé, od těch snadných až po technicky velmi exponované, a to i na dnešní dobu. Některé zahrát není technicky vůbec jednoduché! Scarlatti snoubí uměleckou genialitu s velkým technickým rozvojem. Některé ze sonát by se daly interpretovat jako vysoce umělecké etudy. V tomto smyslu snesou srovnání s Bachovým Temperovaným klavírem nebo s Chopinovými preludii. Když se na ne podívám jako pianista, vidím Scarlattiho dílo jako jeden z naprosto zakladatelských počinů.

Je dnes – a je pro vás – zásadním tématem, jestli jeho sonáty hrát na cembalo, nebo na klavír?

Existuje fenomén absolutnosti, který je ještě silnější u Bacha, ale který platí i u Scarlattiho. Sonáty se dají zahrát krásně na klavír, na cembalo, ale třeba i na kytaru… a pořád z nich čiší umělecká síla. Nejen u Scarlattiho, ale obecně v barokní hudbě jsou u klavíru dva základní přístupy: ten, který se snaží o maximální autenticitu, a ten, který staví víc na charismatu konkrétního pianisty. Pak jsou samozřejmě různé třetí cesty mezi těmito dvěma. Úplně napodobit cembalo na klavír nelze, ale přece jenom trošku ano. Znamená to dívat se na barokní estetiku jako na fungující: ne jako na muzeální věc, ale jako na vysoce emocionální, afektivní záležitost, která v lecčems vyhovuje, protože klavír má ve srovnání se starými nástroji neuvěřitelné zvukové, dynamické a další možnosti. Když mám možnost si něco pro inspiraci zahrát na starý autentický nástroj, tedy na cembalo, je to důležité a využívám ji. Protože staré nástroje mají tu vlastnost, pokud je člověk vnímavý a poslouchá se, že „řeknou, co chtějí“. Dají k dispozici jakousi esenci, která se pak dá do určité míry přenést na moderní klavír. Chopina máme někdy tendenci brát jako takového komornějšího Rachmaninova. Pokud si Chopina nezahrajeme na nástroj z jeho doby. Nemůže být ale nic vzdálenějšího, protože Chopin je ve skutečnosti daleko víc Bachem než Rachmaninovem. Starý nástroj tohle řekne a zdůvodní různé detaily, třeba v pedalizaci, u kterých si člověk nad notovým textem může jinak říkat, proč to tak napsal… Tohle funguje do určité míry stejně i u cembala. Sice ho nikdy nenapodobím, ale charakteru estetiky a artikulace se do určité míry držet lze. Ve finále sice člověk stejně na klavíru vypráví příběhy, ale přece jenom je vypráví jazykem bližším baroku.

Opravdu jste si tedy Scarlattiho na cembalo sám hrál.

Ano, a za pár chvil mi cembalo řeklo mnohé.

Které sonáty jste vybral? Ty náročnější, nebo ty doslova minutové?

Spíše ty náročnější. Volil jsem kontrastní, jak tóninově, tak tempově a náladově. Všechny jsou z těch závažnějších, ne z těch minutových.

Od Bartóka nebudete sice hrát Sonátu, jak jste původně předpokládal, ale Patnáct sedláckých písní. Nicméně obecně: je u nás v klavírním provozu běžnou repertoárovou položkou?

V Maďarsku je to samozřejmě jinak než tady. U nás se Bartók hraje vlastně docela málo. A pokud něco, tak asi Allegro barbaroRumunské tance. Ale na druhou stranu je jeho hudba úplně jiným pohledem na klavír. I jiným než u Janáčka. Jednak je maďarský folklór jiný, jednak je Janáček skladatel nesmírně eruptivní a Bartók naopak ne – přestože umí využívat masivní rytmy, tak je daleko větší tajnůstkář. Staví na permanentním napětí, které nikdy úplně nepovolí. I Bartókovy vrcholy jsou úžasné, ale vždycky nesou ještě něco pod povrchem, co není úplně explicitně řečeno. Je skladatelem tajemnějším, s trochu vesmírným pohledem.

V čem je jiný jeho pohled z hlediska pianistického?

Mluvil jsem už o inspiraci lidským hlasem. Ta se projevuje u mnoha autorů, ale Bartók často osciluje mezi tímto a mezi výraznou perkusivností. Uměl využívat klavír jako zpěvný nástroj, ale stejně tak jako stroj. Jako bicí nástroj. A obě polohy jsou moc zajímavé. Tímto pohledem na klavír a svým časově a zvukově zcela svébytným světem je Bartókova hudba nesmírně atraktivní. Častěji ji zadávám studentům – a hrají ho rádi. Je jedním z významných skladatelů dvacátého století, kterého v našich zeměpisných šířkách má smysl hrát. U nás je totiž v klavírní interpretaci veliká tradice chopinovského zpěvného světa – a Béla Bartók umožňuje podívat se na klavír ještě jinak, což je myslím velmi zdravé.

Foto: Emil Bratršovský, Zdeňka Hanáková, Petra Hajská, archiv KlasikyPlus

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky