Akordeonista Mihails Olehovs patří k mladé generaci interpretů, kteří systematicky mění pohled na svůj nástroj – v klasické hudbě i mimo ni. V rozhovoru před koncertem Čtyři živly, který se uskuteční 26. května v žižkovském Atriu, mluví o hudbě, Lotyšsku, hledání domova, o tichu i o pohybu. Překvapil také svou brilantní češtinou…

Co pro vás znamená hudba – je to spíš jazyk, prostor k sebevyjádření, nebo způsob, jak se vztahovat ke světu kolem sebe?

Pro mě hudba znamená do jisté míry všechno zmiňované – a ještě mnohem víc. Od malička jsem jí byl obklopený, moje starší sestra hrála na klavír, a tak jsem v šesti letech nastoupil na zušku, ještě v Lotyšsku. Postupně pro mě hudba začala nabývat čím dál většího významu – byl to prostředek, jak poznávat nejen sebe, ale i okolní svět. Skrze hudbu jsem také poznal mnoho svých přátel.

Hudba je pro mě jazyk, který mi pomohl komunikovat, když jsem přišel do Čech na konzervatoř, protože jsem tehdy měl jen základy češtiny. A opravdu můžu potvrdit, že hudba je univerzální jazyk – nejsou to jen slova.

A ještě z jiné perspektivy: tím, že jsem nevidomý, mi hudba pomáhá doplňovat obraz světa, někdy ho i nahrazuje. Myslím, že na tom je do značné míry založené moje vnímání reality.

Věděl jste vždy, že chcete být profesionálním hudebníkem, nebo přišlo rozhodnutí postupně?

Vlastně jsem to dlouho nevěděl – až zhruba do třinácti nebo čtrnácti let. Někteří hudebníci mají jasno od začátku, ale já si nebyl jistý ani na konzervatoři. Měl jsem možnost zkoušet i jiné věci mimo hudbu. Postupně jsem si ale kladl otázku, co pro mě hudba znamená, a ten nástroj mi začal být čím dál bližší. Stala se z toho nedílná součást mého života. A dnes by mi připadalo nepřirozené dělat něco jiného.

A kdy se ve vašem životě objevil akordeon? Byl to nástroj volby, nebo osudu?

Poměrně brzy, kolem šesti nebo sedmi let. Původně jsem uvažoval o „zlaté trojici“ – klavír, housle, zpěv. Začal jsem klavírem, ale v prvním ročníku se mi nedařilo. Navštěvoval jsem také speciální program zaměřený na obecný rozvoj, ale tehdy se ještě moc nevědělo, jak pracovat s nevidomými.

Zjistil jsem, že mě klavír vlastně moc neoslovuje – což je paradox, protože na konzervatoři ho studuji také. Jednou jsem ale při procházce zaslechl akordeon, hrál tango. Ten zvuk mě úplně uchvátil. A měl jsem štěstí na skvělou pedagožku.

Často se mluví o dvou základních typech akordeonu – knoflíkovém a klávesovém. Vy hrajete na klávesový nástroj. V čem cítíte jeho specifickou poetiku a technické možnosti?

Hraju na klávesový akordeon, takže s knoflíkovým ho nemůžu úplně porovnat. Obecně: akordeon je často spojovaný s lidovou hudbou, ale jeho možnosti jsou mnohem širší. Má velkou barevnost díky rejstříkům a dá se uplatnit v mnoha rolích. Hráč musí zvládat vlastně takový „multitasking“ – pravá ruka hraje klávesy, levá ovládá basový systém, a do toho pracujete s měchem. A právě v tom je ta krása. Měch je jako smyčec u houslisty; umožňuje pracovat s tónem, modelovat ho v čase.

A je podle vás volba systému i volbou hudebního myšlení?

Do jisté míry ano. Klávesový akordeon má menší rozsah a technika je blíž klavíru. Knoflíkový nabízí větší rozsah i určitou flexibilitu. Ale každý systém má svoje kvality – je to individuální.

Máte pocit, že se postavení akordeonu v koncertních síních v posledních letech proměňuje? Stoupá jeho prestiž, nebo zůstává spíš okrajovým nástrojem?

Záleží hodně na konkrétní zemi a na tom, jak se s tím nástrojem pracuje – a s tím souvisí i očekávání, která od něj publikum má. Akordeon je poměrně mladý nástroj, vznikl zhruba před dvěma sty lety, takže má z tohoto pohledu relativně krátkou historii. Dá se tedy očekávat další vývoj – vznikají nové, moderní skladby a rozšiřuje se repertoár.

Myslím si, že zájem o akordeon skutečně stoupá. Neřekl bych ale, že by se výrazně zvyšovala jeho prestiž v tradičním smyslu slova. Spíš mám pocit, že se postupně stává oblíbenějším – zejména jako nástroj v různých komorních uskupeních nebo projektech, kde může ukázat svoji variabilitu.

Jak vybíráte repertoár? Řídíte se intuicí, technickou výzvou, nebo osobním vztahem ke skladbě? Je vám bližší soudobá hudba, nebo považujete akordeon za vyloženě univerzální nástroj bez časového ukotvení?

Já si vybírám především podle toho, jestli mě daná skladba osloví. Pokud mě neosloví, nejsem schopný její poselství autenticky předat posluchači. Velmi blízká je mi hudba Astora Piazzolly a jemu podobných autorů – tedy španělská a latinskoamerická tradice.

Zároveň se věnuji i interpretaci barokní hudby, kde je zásadní znalost stylu a estetických pravidel daného období. V tom se snažím se neustále vzdělávat. Naopak soudobý repertoár je pro mě někdy náročnější na výběr, ale i tam člověk občas objeví zajímavé „perličky“, které rád zařadím do programu. Snažím se neomezovat, ale zároveň respektovat možnosti nástroje.

Jak vnímáte české akordeonové prostředí – interpretačně, pedagogicky?

I když jsem nestudoval střední školu v Lotyšsku, dovolím si říct, že se akordeonu v Česku daří. Existuje tu kvalitní pedagogické zázemí i zajímavý repertoár – například hudba Václava Trojana, jehož Pohádky pro akordeon a orchestr jsem měl možnost interpretovat.

Zároveň ale vnímám, že mezi širší veřejností stále přetrvávají určité stereotypy. Mnoho lidí si při slově akordeon představí spíš lidovou hudbu nebo „harmoniku“ spojenou s hospodským prostředím a dechovkou. Tyto představy se sice postupně mění, ale stále jsou v českém prostředí poměrně zakořeněné. V jiných kulturách zase existují jiné stereotypy – takže je to do jisté míry univerzální jev.

Náš rozhovor se týká hlavně vašeho nadcházejícího projektu Čtyři živly, koncertu, který se uskuteční 26. května večer v Atriu na Žižkově. Není to však název jen jedné skladby. Jak toto téma prostupuje celým večerem? 

To je dobrá otázka, protože jsme nad tím sami hodně přemýšleli. Mým záměrem bylo představit akordeon jako rovnocenného partnera v komorní hudbě. Zároveň jsem hledal něco, co by bylo přístupné i širšímu publiku – a právě spojení s přírodními živly mi přišlo jako srozumitelný koncept. Myslím si, že pro mnoho posluchačů je akordeon v kombinaci s jinými nástroji pořád trochu neznámý. Proto jsme si jednotlivé nástroje představili jako živly – například klavír může symbolizovat oheň. Různé kombinace pak vytvářejí nové vztahy a hudební napětí.

A jak metafora souvisí například s repertoárem?

Jednotlivé živly zároveň symbolizují proměny, které se snažíme během večera hudebně vyprávět. Máme například skladby Alfreda Schnittkeho – to je hudba, která může být pro posluchače trochu náročnější, ale snažíme se ji zpřístupnit. Zajímavé je, že Schnittke pracuje i se stylizací staré hudby, takže vzniká dialog mezi různými estetickými světy – v našem případě mezi houslemi a akordeonem.

Dále budeme s Janou Rambouskovou interpretovat tři části z Trojanova cyklu Pohádky. Původně jsou s orchestrem, ale v úpravě pro klavír vzniká jiná, komornější perspektiva. Například Pohádka o námořníkovi a čarovné harmonice evokuje vodní živel, zatímco Akrobatická pohádka může připomínat vzduch.

Hlavní myšlenka je, že akordeon je nástroj mnoha živlů, nálad a proměn.

Skladbu Čtyři živly Tomáše Illeho jste loni premiéroval v orchestrální verzi. Jaký byl váš první kontakt s touto kompozicí? Jak se skladba chovala na pódiu a jaké byly ohlasy z publika?

Začnu od konce – ohlasy publika byly velmi pozitivní, zaznívalo nadšení. Premiéra proběhla v rámci 30. slavnostního koncertu SONS s Karlovarským symfonickým orchestrem.

Co se týče prvního kontaktu, jde o skladbu koncipovanou jako concerto grosso – klavír, akordeon, zpěv a klarinet s orchestrem. Pro mě bylo velmi přínosné, že jsme byli v kontaktu se skladatelem. Jako začínající interpret jsem měl možnost sledovat, jak skladba vzniká. Navíc vidíte okamžitou reakci autora – což u skladatelů jako Bach nebo Schnittke samozřejmě není možné. V tom je to velmi autentická zkušenost.

Co skladba od interpreta vyžaduje – technicky či mentálně?

Je důležité se naladit na rytmus a atmosféru, která je někde blízko tangu a Piazzollovi. Technicky je náročné udržet orientaci v delších taktových úsecích, zvlášť v kombinaci s orchestrem.

Je to hodně o počítání, o přesných nástupech. A pro nevidomého interpreta je to ještě specifické – je potřeba si ty věci opravdu dobře osvojit a „zažít“.

Jak se vám jako nevidomému pracuje s orchestrem a dirigentem?

Skladatel musel počítat s tím, že na pódiu bude více nevidomých interpretů, což je větší výzva než situace, kdy je nevidomý jen jeden hráč. V takovém případě se dá s dirigentem lépe domluvit na gestech. Skladba je koncipována tak, aby nástupy byly co nejpřehlednější – jednotlivé hlasy nastupují postupně. I tak ale platí, že čím více lidí na pódiu je, tím více času potřebujete na vzájemné „naladění“.

Tentokrát zazní komorní verze. V čem je jiná? Bylo nutné hledat kompromisy?

Struktura je určitě průhlednější, protože chybí orchestrální vrstva. V původní verzi bylo více meziher, zatímco teď jsme se snažili vytvořit souvislejší hudební tok. To znamená, že někteří z nás mají i více prostoru – tím lehce naznačuji, že já (smích), a také naše klavíristka. Ale definitivní dojem ukáže až koncert. Každopádně jde o komornější, intimnější provedení.

Hudba předpokládá hluboké soustředění a čas o samotě. Jakou roli ve vašem životě hraje ticho?

I když hodně cvičím a jsem v kontaktu s lidmi, ticho je někdy ta nejkrásnější hudba. Zvlášť ve chvíli, kdy člověk tráví hodně času u nástroje a koncertuje.

Vím o vás, že se aktivně věnujete běhu. Co vám sport dává – a vidíte mezi světem hudby a světem sportu nějaké paralely?

Běh mi pomáhá utřídit si myšlenky, odpočinout si a „vypnout“. Nedávno jsem absolvoval Vltava Run – uběhl jsem asi pětadvacet kilometrů a náš tým zvládl celkem 375 kilometrů za zhruba šestatřicet hodin, takže na to jsem docela pyšný. A paralely tam určitě jsou. I ve sportu musíte přemýšlet, pracovat na sobě a překonávat překážky. Stejně tak v hudbě – talent sám o sobě nestačí.

Nedávno jste dokončil studium na konzervatoři a zároveň studujete na Univerzitě Karlově. Co vás vedlo k tomu pokračovat ve studiu mimo ryze hudební obor?

Na univerzitě už vlastně nestuduji, byl to spíš pokus zvládnout dvě školy zároveň. V určitém období jsem cítil potřebu větší stability a jistoty, kterou hudební profese ne vždy nabízí, a proto jsem po maturitě během pátého ročníku na konzervatoři začal studovat germanistiku. Realita ale byla náročnější, než jsem si představoval. Měl jsem pocit, že nestíhám ani jednu z těch věcí dělat naplno – hudbě jsem nemohl dát tolik času, kolik by si zasloužila, a zároveň jsem neměl prostor ani pro poctivé studium na univerzitě. Čím víc jsem se chtěl v hudbě posouvat, tím víc času vyžadovala. Začal jsem mít pocit, že spíš přešlapuji na místě, a proto jsem se nakonec rozhodl soustředit jen na jednu věc. U hudby mám pocit, že to jinak ani nejde – pokud se jí chcete věnovat naplno, musíte jí dát opravdu všechno.

Jaké další projekty nebo koncerty vás v nejbližší době čekají? A na co byste rád pozval naše čtenáře?

Těším se teď především na projekt Čtyři živly. Je to asi třetí akce, na které se podílím i jako pořadatel, takže je to pro mě zajímavá zkušenost – nejsem jen v roli interpreta, ale částečně řeším také organizační věci a marketing.

V blízké době bych také velmi rád nahrál cyklus Pohádky od Václava Trojana nebo alespoň jeho část, protože je to podle mě nádherná hudba. To mě čeká na začátku léta, kdy budu nahrávat s klavírem.

Dále bych rád pozval na koncert 9. června, kde se představím jako jeden z interpretů v rámci Nadace Leontýnka. A na začátku října mě čekají koncerty se symfonickým orchestrem v rámci Lions Clubu – to je mezinárodní humanitární organizace, která podporuje mimo jiné i zrakově postižené. Tam vystoupím společně s dalšími interprety z projektu Čtyři živly a budu hrát Bachův koncert.

A dovolte mi osobní otázku na závěr: Jak jste se jako rodák z Lotyšska ocitl tady – v české kotlině? Kdy jste si poprvé řekl, že je to místo, kde chcete zůstat? 

(smích) Trochu provokativní otázka… Když mi bylo čtrnáct, nenašel jsem v Lotyšsku dost možností pro další studium. Zvažoval jsem i Finsko nebo Skotsko, ale znamenalo by to pro mě hodně času o samotě – a třeba ve Finsku i jazykovou bariéru. Česko byla třetí varianta. Upřímně jsem si nebyl jistý, jestli se sem dostanu, protože moje čeština tehdy byla velmi omezená. Nakonec jsem ale měl štěstí a byl jsem přijat na Konzervatoř Jana Deyla. Možná trochu pomohla i věta „Praha je srdcem Evropy“, kterou jsem si tehdy pečlivě nacvičil. (smích) Dnes tu mám přátele i koncertní příležitosti, takže se tu cítím dobře. Uvidíme, co bude dál…

Foto: archiv Mihailse Olehovse

Facebook X E-mail WhatsApp