Datum 1. dubna skrývá nenápadné zrcadlo – převrácené číslice odkazují ke 4. lednu, dni prvního koncertu České filharmonie v roce 1896. Orchestr si tedy ve dvou dubnových dnech připomněl sto třicet let své existence, když na stupínku ve Dvořákově síni Rudolfina stanul šéfdirigent Semjon Byčkov. K narozeninové oslavě přizval skladatele, s nimiž je těleso neoddělitelně spjato: Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetanu.

Symfonie č. 9 e moll, op. 95 „Z Nového světa“ je dílo, které je s Českou filharmonií téměř srostlé. Provází ji od samých počátků – vždyť na prvním koncertu tělesa, který se uskutečnil 4. ledna 1896, zazněla právě tato symfonie. Antonín Dvořák se tehdy nejen jako autor, ale i jako dirigent stal symbolem onoho slavného večera. O sto třicet let později 1. dubna 2026 drží taktovku Semjon Byčkov a vzdává hold nejen Dvořákovi, ale i celé řadě svých předchůdců, kteří utvářeli zvuk a identitu orchestru.

Těsně před samotným provedením připomněla projekce i dirigentské osobnosti minulosti: Václava Neumanna a Rafaela Kubelíka, zachycené při práci na první větě Adagio. Allegro molto. A když se po jejím doznění rozezněly první tóny orchestru, působilo to, jako by se historie na okamžik odrážela v přítomném čase – dvě epochy spojené jednou partiturou… Středeční ztvárnění první věty nabídlo v osobě Byčkova neobyčejně tvárnou práci s časem i orchestrální barevností. Vzniklo dravé provedení, v němž mohli posluchači okusit plnokrevný symfonický zvuk.

Předehra ze Smetanovy Prodané nevěsty poté byla výtryskem čiré radosti. Byčkov nasadil tempo, které by se dalo označit za „vražedné“. Nezdálo se však, že by měl někdo přijít k újmě – naopak, každý člen orchestru si tuhle vřavu náramně užíval. Smyčcová sekce proběhla svižným úvodem naprosto synchronně, jako by tahala za jeden smyčec. Zároveň pružně reagovala na každý dynamický zachvěv, takže hudba byla chvíli tenká jako vlásek a vzápětí se rozprostřela do šíře, přesně tak, jak si dirigent právě zamanul. Z různých koutů orchestru se vynořovaly jednotlivé hlasy a zase mizely, aniž by narušily celek. Skladba si po celou dobu udržela kompaktní tvar a v posluchačích zanechala svěží závan euforie.

Byčkov odložil taktovku a jen rukama ve vzduchu vykresloval kontury následující kompozice. Pod jeho vedením se tak rodila druhá věta z Novosvětské. Slavné Largo nabylo v kontextu výročí zvláštního významu – orchestr jako by se vracel k místu, kde začínal jeho příběh. Ačkoliv v podání filharmonie zazněla skladba již více než tisíckrát, nikdy neztratí na své síle otevírat lidská srdce. Kantiléna anglického rohu dokáže posluchače obejmout melancholií a zároveň mu poskytnout notnou dávku útěchy; Vojtěch Jouza, který se toho večera zhostil onoho slavného partu, všechno zmíněné citlivě připomněl. V ostrém kontrastu k tomuto širokému prostoru zazněla scherzandová část v jasné tónině Cis dur. Byčkov zvolil výrazně svižnější tempo, čímž nechal hudbu znenadání rozsvítit. Tento krátký záblesk svěžesti zdůraznil vnitřní neklid i naději věty. A právě v této práci s kontrasty bylo patrné, že Byčkov zachází s tradicí jako se živým organismem. Publikum tak mohlo na vlastní kůži pocítit, jak tuto hudbu orchestr cítí právě dnes – s úctou k minulosti a současně s odvahou hledat v ní nové odstíny.

Večer dovršila Smetanova Vltava. Symfonická báseň sleduje putování řeky od šumavských pramenů přes venkovské krajiny a veselí vesnické svatby až po tichý noční tok ozářený lunou a divoké peřeje Svatojánských proudů. Z drobného pramínku se postupně rodí mohutná řeka, která nese svou melodii až ke slávě Vyšehradu. Budiž tento obraz alegorií samotné cesty České filharmonie: i ona se během své historie rodila „pramínek po pramínku“, překonávala překážky a tříbila svou identitu, až se stala velkým orchestrem světového významu. Před zraky diváků jako by se příběh zhmotnil. Zvláště strhující, skutečně velkolepý byl přechod modulační plochy z es moll do H dur – z klidné říčky za svitu měsíce ke Svatojánským proudům. Byčkov nechal hudbu plynout a jen naslouchal postupně se měnícím barvám harmonie. Díky tomu na povrch „vybublal“ majestát, jenž byl hoden slavnostního závěru večera.

Na pozadí programu diváky provázela projekce v režii Prokopa Jelínka, vytvořená studiem Lunchmeat, která vizuálně podtrhla příběh orchestru i samotné výročí. Celý projekt tak byl do jisté míry nestandardní svou dramaturgií i doprovodnou projekcí. Cítím však, že všichni, kdo se na jubileu podíleli, zvolili citlivý přístup: otevřeli dveře Rudolfina širšímu okruhu posluchačů a zároveň díky absolutním výkonům České filharmonie nabídli vkusné řešení, jak potěšit i náročného posluchače.

Po bouřlivém potlesku nabídla filharmonie ještě dva přídavky – dva Slovanské tance z opusu 46 Antonína Dvořáka. Po tom posledním publikum doslova vyskočilo ze sedadel a tleskalo na počest výjimečného večera.

Foto: Petr Chodura

Facebook X E-mail WhatsApp