Koncert Hlasy mládí mezi tradicí a současností, který se uskutečnil ve čtvrtek 16. dubna v sále Pražské konzervatoře, působil od prvních okamžiků jako vřelé setkání tvůrců a interpretů. Večer byl dramaturgicky rozdělen do dvou hlavních tematických pásem: na hudbu inspirovanou sakrální tradicí a na tvorbu, která vyrůstá z folklorních kořenů – moravských a slovenských. Mezi nimi se objevila dvojice skladeb, jež se vymykala oběma světům, a přesto je dokázala přirozeně propojit. Výjimečným momentem byla samotná přítomnost všech autorů v sále: skladatelé tak mohli své kompozice slyšet živě, v konkrétním prostoru a v přímém dialogu s publikem. To vše v podání Kühnova smíšeného sboru, tentokrát pod vedením Zuzany Kadlčíkové.

Úvod večera patřil premiéře skladby Salve regina Josefa Kroutvora. Vzdor svému mládí, neboť autor je stále studentem Pražské konzervatoře, působila jeho kompozice překvapivě vyzrálým dojmem. Kroutvor pracoval citlivě s prostorem a zvukovostí sboru: ačkoliv byl sbor rozestaven tradičně, bylo zřejmé členění na menší zvukové celky i proměnlivá práce s plénem. Skladba respektovala vážnost a tíhu sakrální tradice, zároveň však nepůsobila zatěžkaně. Z klidného, intimního úvodu se postupně přelévala do rytmicky výraznější části, v níž motoricky stylizované plochy získávaly až zaříkávací charakter. Návrat k tišší poloze uzavřel skladbu s přirozenou samozřejmostí, bez potřeby efektu, spíše jako tiché nadechnutí.

Na sakrální rovinu navázalo Gloria Jana Jiráska, skladatele s bohatými zkušenostmi nejen v oblasti sborové, ale i filmové hudby. Jeho kompozice působila kompaktně a soustředěně, postavená na jasně čitelném kontrastu dvou principů: statických ploch s vrstvenými disonancemi, vznikajícími díky předržovaným tónům, a rytmicky hybných částí, které hudbě dodávaly tah a směr. Právě v těchto pasážích se ukazoval Jiráskův cit pro dramatické gradace a barevnost, jež by bez obtíží obstála i v obrazovém kontextu. Gloria uzavřelo první tematický blok večera s pocitem vnitřní soudržnost.

Výrazným středobodem programu se staly The Roominghouse Madrigals Daniela Vrbovce na texty Charlese Bukowského, tedy jediná skladba večera, která se tematicky zcela vymykala okolnímu repertoáru. Právě tím však získala zvláštní sílu. Na pódium přibyl kontrabasista Lukáš Holubík, jehož part – místy připomínající techniku walking bass – byl napsán s velkou invencí a smyslem pro detail. Kontrabas zde nebyl pouhým doprovodem, ale rovnocenným partnerem sboru, který podtrhoval ironii i vnitřní rytmus textu. Vrbovec, student třetího ročníku Pražské konzervatoře, se představil jako autor s výrazným smyslem pro humor i pro sborovou sazbu. Píseň A cat is a cat is a cat is a cat prověřila ryze dámskou část sboru, zatímco Woman on the Street nabídla prostor i mužským hlasům. Navzdory mladému věku skladatele šlo o kompozice promyšlené, vtipné a zvukově plastické, které pracovaly s čtyřhlasem s lehkostí a přehledem.

Druhá polovina večera se postupně přesouvala k folklorním inspiracím. Velmi přirozeným mostem se stala skladba Gabriely Vermelho Výše nových zámků. Z publika se nejprve ozvalo tiché „děkuji“, načež bylo zřejmé, že se máme stát součástí responzoriálního dění. Vermelho vstoupila na pódium s lehkostí, téměř tanečně, a pomocí looper pedálů začala přímo na místě vrstvit jednotlivé zvukové stopy: hlas, housle, krátké samply, které se v rychlém sledu překrývaly a vytvářely rytmicky členěné zvukové plochy. Sbor se k této zvukové krajině přidal plynule a skladbu Na jar sa ja nazdala. Navázala společná interpretace, inspirovaná slovenským folklorem. Typická práce s modalitou a proměnlivým těžištěm tónového centra působila přirozeně, neboť hudba se spíše „přelévala“, než aby směřovala k jednoznačným kadencím. Responzoriální princip se objevil i v závěrečné skladbě Gabriely Vermelho Išlo sa dzievča, kde se role předzpěvu a odpovědi rozdělily mezi sólistku a sbor.

Folklorní pásmo dále rozšířila skladba Terezy Surovíkové Smrtná neděle, inspirovaná českou lidovou poezií a zvykem vynášení smrti. Dílo působilo narativním dojmem, především díky proměnlivosti tempa a nosné melodice. Stylové ozvuky Bohuslava Martinů se objevovaly nejen v melodickém vedení, ale i v harmonii, kde se střídaly dur a mollové akordy s jemnou nadsázkou a hravostí. Velmi intimní atmosféru přinesla skladba Počúvaj, počúvaj Márie Jašurdové. Sbor se zredukoval na šest hlasů, po jednom v každém oboru, a vznikl prostor pro jemnou polyfonii, překrývání hlasů a modální zabarvení. Hudba působila soustředěně a klidně, jako krátké zastavení uprostřed jinak pestrého programu.

Humorný prvek do večera vnesl Jan Vičar se skladbou Zlá kobyla z cyklu Zpěvy z tramtárie. Autor zde pracoval s melodií lidové písně Když jsem byl maličký pacholíček a rozehrál řadu hudebních i textových hříček. Hudba jako by komentovala slovo a naopak – publikum reagovalo spontánně a s úsměvem. Do prostoru pódia se v další skladbě Markéty Dvořákové Hlboký jarčok rozmístily ženské hlasy, k nimž se přidala i Gabriela Vermelho se sólovým partem. Kompozice připomínala styl lidových halekaček, respektovala slokovou stavbu a pracovala s vrstvením disonancí – především sekund a septim – které se postupně uvolňovaly. Zvukový celek působil syrově, ale přirozeně. Závěr patřil známějším folklorním polohám. Gde je kostel, tam je fára Jiřího Pospíšila nabídla „klasickou“ moravskou lidovku s kráčivou basovou linkou a říkadlovým podhoubím středních hlasů. Následovaly Tři písničky pod pantoflem Jiřího Temla, z nichž byly pro účel čtvrtečního koncertu vybrány dvě. Žertovnou formou se zde pracuje s obrazem domácího soužití, hudebně pak především s rytmem: první píseň stojí na pevném, byť proměnlivém metru, druhá má taneční charakter, podtržený valčíkovým rytmem a přiznávkami v doprovodných hlasech.

Provedení Kühnova smíšeného sboru muselo být pro přítomné skladatele bezpochyby uspokojivým setkáním s vlastním dílem. Sbor působil soustředěně, zvukově plasticky a s přirozeným citem pro rozdílné výrazové světy jednotlivých skladeb. Zuzana Kadlčíková přitom stála před nelehkou úlohou: večer nabídl stylisticky velmi různorodý repertoár, a právě její schopnost rychlé orientace, flexibilní práce s barvou a gestem ukázala, že dokáže sbor vést s jistotou i v neustále se proměňujícím hudebním prostoru. Celý večer tak působil jako nesmírně pestrá, ale zároveň soudržná mozaika. Hlasy mladých autorů se zde setkaly s tradicí ve formě dialogu. Koncert nenabízel jednoznačný závěr ani jednoduché shrnutí, nicméně otevřel prostor k naslouchání, k porovnávání a k tichému zamyšlení nad tím, jak rozmanitě může dnes sborová hudba znít. 

Foto: Ivan Malý

Facebook X E-mail WhatsApp