Úterní podvečer s datem 10. února se odehrál ve znamení jednoho ‚béčka‘ v předznamenání… Trojice umělců se v Sukově síni společně podílela na interpretaci skladeb tří skladatelů, které spojuje období devatenáctého století, a přesto každý z nich vnášel do tohoto kontextu svůj zcela odlišný svět: Houslistka Markéta Vokáčová v roli interpretky a skladatelka Louise Farrenc jako zástupkyně „něžného pohlaví“, za muže pak klavírista Miroslav Sekera a violoncellista Jan Zemen, tedy zbývající členové Kalliopé tria, a pak také dva velikáni hudební historie – Felix Mendelssohn-Bartholdy a Gabriel Fauré. Od každého z nich si návštěvníci pražského Rudolfina vyslechli to nejlepší, co žánr klavírního tria nabízí, a to v nejrozmanitějších polohách tóniny d moll.

Koncert otevřela Louise Ferrenc svým Klavírním triem d moll, op. 34. Do sálu v tu chvíli vstoupila noblesa salónní hudby, avšak spojená s energickým nábojem. Ačkoliv trio pochází z roku 1844, jedná se o dílo výrazně klasického střihu, připomínající rané romantiky. Kalliopé Trio plně respektuje estetiku tohoto stylu a v slyšené interpretaci se třívětá, tradičně vystavěná kompozice proměnila v ukázkově kultivované provedení. Právě zde je vhodné zdůraznit přednosti ansámblu – precizní souhru, jasnou artikulaci, pojem o hudební architektuře, širokou dynamickou škálu, barvitost zvuku a obecně mimořádnou muzikálnost. Úterní provedení navíc působilo díky jedinečné práci s tempem až organicky; hudba přirozeně dýchala a odvíjela se v naprosté synergii všech tří hráčů. Louise Farrenc byla sama skvělou klavíristkou, a proto není překvapivé, že její trio d moll staví v mnoha ohledech právě na klavírním partu. Ten klade na interpreta vysoké nároky – ať už technické, či zvukové. To vše připadlo na Miroslava Sekeru, který se úkolu zhostil s neochvějnou jistotou. Jeho práce s barvou nástroje a schopnost vykreslit i ty nejjemnější zvukové nuance byly osvěžující a přesně vyvážené pro akustiku Sukovy síně. I v rychlých pasážích bylo klavíru rozumět skutečně „každé slovo“. 

U následující skladby se však karta obrátila. Trio d moll, op. 120 Gabriela Faurého začíná nenápadným dvoutaktovým vstupem klavíru, který vytváří podhoubí pro tklivou melodii svěřenou violoncellu. Jan Zemen svou roli uchopil s naprostou jistotou – svých dvacet taktů slávy vystavěl s největší péčí a citlivostí. Poté přebírají téma housle; Markéta Vokáčová vplula do hudby zcela přirozeně a od tohoto momentu se celé trio neslo na vlně vášně a pestré škály harmonických barev a odstínů. Metaforu moře volím záměrně – právě v této části večera na posluchače skutečně přicházely vlny emocí, jimiž jsem se bez zábran nechávala unášet. Nebyla to však plavba riskantní, byť místy bouřlivá. U kormidla se střídali všichni členové ansámblu, a tak k publiku doplula všechna témata, i ta ukrytá v basové lince klavíru v dynamice piano pianissimo. 

Ve druhé větě Andantino představují téma nejprve housle. Markéta Vokáčová zde okamžitě navodila atmosféru bárky houpající se na mořské hladině – elegantně, s vřelým a měkce vedeným tónem. Záhy se však hudba přelévá v dialog houslí a violoncella. Jejich vzájemné vstupy působily přirozeně, s naprostou samozřejmostí; a znovu se potvrzuje, jak pevně je trio propojeno: souhra i soustředění všech tří hráčů zůstávají bez jediné trhliny. Ve střední části věty se oba nástroje spojí do jedné společné melodické linie. Výsledkem je neobyčejně intenzivní sonorní zvuk a postupně narůstající napětí. Trojice plochu dokázala skvěle vypointovat: přinesli posluchačům Faurého charakteristickou směs jemné melancholie a skryté, soustředěné vášně. 

Druhá půle koncertu patřila Mendelssohnovu Triu pro klavír, housle a violoncello č. 1 d moll, op. 120 a od prvního tónu bylo zřejmé, že se schyluje k něčemu výjimečnému. Vše, co doposud utvářelo kvalitu večera, stálo na svém místě i nyní, avšak Mendelssohn jako by v hráčích zažehl ještě jiný druh energie – takovou, která ansámbl vybičovala až k výkonům na samotné hranici jejich možností. Svižné věty se rozběhly v tempech sahajících téměř na horní hranu interpretačních možností a právě v takových momentech působili členové Kalliopé tria naprosto ve svém živlu, jako ryby ve vodě. V lyrických polohách se naopak zpomalil dech a otevřel prostor pro detail, jemné tvarování frází a citlivou práci s časem. K radosti publika se tak pozvolna rodilo dílo bytostně živé, spontánní a zvukově plastické – kompozice, která dýchala, měnila se v čase a stále znovu překvapovala.

Přídavek v duchu „písmene F“ elegantně navázal na celé předchozí dění. Přímo na pódiu vznikla spontánní interpretace jedné věty z tria Fanny Mendelssohn. A byť šlo o hru z listu – improvizovaný nápad na poslední chvíli –, výsledek byl překvapivě soustředěný a stal se milou a stylovou tečkou za příjemně stráveným večerem.

Kalliopé Trio ve složení Vokáčová, Zemen a Sekera stojí na výjimečných kvalitách každého jednotlivce. Každý z nich je osobitým interpretem s vlastním zvukovým světem, a přesto dohromady tvoří dokonale sladěný celek, který žije společným záměrem. A tím je, zdá se, sdílet hudbu nejvyšší úrovně – esteticky vytříbenou, emotivně naplněnou a především radostnou.

Jediným nedostatkem tohoto koncertu tak zůstává, že jednou musel skončit.

Foto: Česká filharmonie / Jan Kantor

Facebook X E-mail WhatsApp