Pátek třináctého se stal šťastným dnem pro trojici interpretů. Michael Housa, Daniel Boura a Natálie Šmausová vystoupili za doprovodu orchestru AKS před publikem v Sále Martinů na Malostranském náměstí. Atmosféra večera od prvních okamžiků napovídala, že pověra čísla třináct tentokrát zůstala za dveřmi.

Sál Martinů se v pátek 13. března zaplnil téměř do posledního místa. Na programu byl jeden ze čtyř koncertů orchestru AKS – Akademických komorních sólistů, tělesa tvořeného převážně studenty Hudební a taneční fakulty AMU. Orchestr dlouhodobě nabízí prostor mladým talentům a na pódiu tak tradičně vystupují i sólisté, obvykle studenti pátého ročníku, kteří úspěšně prošli interním konkurzem. Páteční koncert byl navíc bakalářským výstupem dirigujícího Michaela Housy. Ten si tak vyzkoušel různé podoby práce s orchestrem – v Schumannově Koncertu pro klavír a orchestr a moll, op. 54 citlivě reagoval na potřeby sólisty Daniela Boury a zároveň pružně tvaroval celkovou architekturu skladby; v áriích Come scoglio (Wolfgang Amadeus Mozart) a Sì, mi chiamano Mimì (Giacomo Puccini) se zase přirozeně vtělil do role divadelního orchestru. A konečně ve Dvořákově České suitě D dur, op. 39 mohl naplno ukázat, co v něm dřímá.

Do začátku večera doslova vtrhl Daniel Boura energickým vstupem úvodních sestupných akordů Schumannova Klavírního koncertu. Záhy však ukázal i svou lyrickou polohu: hlavní téma pod jeho rukama působilo křehce a poeticky. Boura přitom rozhodně nepatří ke klavíristům, kteří by nadměrně natahovali čas nejrůznějšími agogickými odchylkami – právě naopak. Jeho interpretaci charakterizovala věcnost, srozumitelnost a přirozený tok frází. Zároveň byl k posluchačům mimořádně štědrý: i tam, kde se musel prosadit přes hutnější orchestrální zvuk, dokázal nechat vyznít každou Schumannovu myšlenku. Michael Housa mu v tom byl skvělým partnerem – reagoval s lehkostí, jako by mezi dirigentem a sólistou probíhal tichý, dokonale sladěný dialog. Ačkoliv si Boura jako sólista nemusel dělat obavy o pozornost publika, přiznám, že občas bylo těžké nenechat oči spočinout i na dirigentovi. Bylo fascinující sledovat, jak pevně a nenápadně drží otěže celé kompozice. V závěru třetí věty pak elegantním gestem vystavěl gradaci – od lehkého povolení tempa až k dechberoucímu accelerandu.

Po krátké přestávce publikum mírně prořídlo. Ti, kteří se však rozhodli zůstat i na druhou polovinu programu, rozhodně nelitovali. Na podium dorazila Fiordiligi, postava z Mozartovy opery Così fan tutte, aby posluchače oslnila svými virtuózními a bezchybně provedenými koloraturami. Natálie Šmausová disponuje pevným, jistým hlasem, který je ve výškách příjemně průzračný a zároveň dostatečně znělý. Díky těmto atributům se sopranistka byla schopna prosadit i přes místy příliš objemný orchestrální zvuk. V následující árii se však ve vrcholném momentu nechali akademici strhnout natolik, že zpěvačku bohužel překryli. Šmausová se v této árii proměnila v prostou švadlenu Mimì z Pucciniho Bohémy. Proměna se neodehrála jen na interpretační rovině – zpěvačka se navíc převlékla do šatů, které lépe podpořily charakter křehké a skromné dívenky. Byl to příjemný a funkční detail.

Následně přišel čas na samostatný výstup orchestru. Antonín Dvořák patří ke skladatelům, kteří se rozhodně nespokojí s kompromisy a jeho Česká suita D dur, op. 39, plánovaná jako závěr pátečního večera, je toho přesvědčivým důkazem. Pětice charakteristických, navzájem zřetelně odlišených částí nabízí bohatou instrumentaci a představuje českou hudební poetiku v různých náladových rovinách. Zdálo se, že Michael Housa je právě v této hudbě naprosto ve svém živlu. Od prvního mávnutí taktovkou bylo cítit, jako by mu v žilách proudila krev naředěná čirou radostí, a jeho srdce bylo plné touhy předat posluchačům klenoty české hudební tradice. Právě zde se otevřela příležitost projevit silný interpretační názor. Ve druhé části, stylizované tanci polka, se Housa rozhodl podpořit ve skočném tématu linku violoncell. Poprvé šlo o příjemné překvapení, nicméně toto zvýraznění lehce narušilo zvukovou vyváženost a odpověď houslového partu byla mírně upozaděna. Ještě musím zmínit jeden detail týkající se nástrojové proporčnosti: na několika místech se zvuk lesního rohu ozval výrazněji, než odpovídalo jeho roli, a lehce tak vystoupil z jinak vyrovnané zvukové struktury. Vnímám to však jako lehké nuance, které nemají sílu zastínit skutečnost, že se Michael Housa ukázal jako dirigent schopný architektonické výstavby celku. Celá suita působila kompaktně a sevřeně, především díky jeho jinak citlivé práci s dynamikou. Plnohodnotný symfonický zvuk si Housa šetřil až do závěrečného Finale, a právě díky tomuto trpělivému vyčkávání se celá suita propojila v jeden širokodechý, působivý obraz české hudební historie.

Večer AKS prokázal, že slovo „studentský“ v názvu orchestru v tomto případě znamená především živý, soustředěný a interpretačně přesvědčivý.

foto: HAMU / Nikolaj Treťjačenko

Facebook X E-mail WhatsApp