Dobrých komických oper je jako šafránu, a přesto se v obsáhlé operní literatuře najdou takové, které zná jen málokdo a které se tedy hrají poměrně zřídka. Mezi ně patří i opera italského skladatele Nina Roty Il cappello di Paglia di Firenze (Florentský slaměný klobouk). Nyní ji můžeme vidět v drážďanské Semperoper. Inscenace se odehrává v režii Bernda Mottla a hudební nastudování je zásluhou dirigenta Danieleho Squeoa.

Nino Rota je znám především jako skladatel filmové hudby. Napsal hudbu k asi sto padesáti filmům a spolupracoval s tak významnými režiséry své doby, jakými byli např. Federico Fellini nebo Luchino Visconti. Většina filmů žije dodnes a jejich hudba též. Rota ji také často upravil do nejrůznějších svit. Málokdo ovšem dnes ví, že Rota napsal také řadu orchestrálních a komorních skladeb (např. koncerty pro harfu, pro trombón a pro klavír, čtyři symfonie) a také jedenáct oper, z nichž bezesporu nejlepší a nejúspěšnější (a také nejčastěji uváděná) je právě opera Florentský slaměný klobouk, v Drážďanech zkráceně uváděná pod názvem Florentský klobouk. Rota ji komponoval pro své potěšení jako svou pátou operu. Jako námět pro ni si zvolil známou francouzskou frašku Slaměný klobouk z Itálie (bez konkrétního místního určení) Eugèna Labiche a Marca-Michela, poprvé uvedenou 14. srpna 1851 v pařížském Théâtre du Palais-Royal. Libreto k budoucí opeře si napsal sám za pomoci své matky Ernesty Rinaldiové.

Rota čekal dlouhých deset let, než dokončená opera spatří světla jevištních ramp. Stalo se to až 21. dubna 1955 v Teatro Massimo v Palermu. Labichova fraška se dodnes objevuje na našich i světových jevištích a její uvedení bývá zárukou výborné zábavy. Ne nadarmo se u nás zalíbila i Voskovcovi s Werichem, kteří ji uvedli v Osvobozeném divadle 27. února 1934. Jan Werich později tuto hru adaptoval a uvedl pod názvem Helenka je ráda v roce 1957 v Divadle satiry, kde ji režíroval Oldřich Lipský, který v roce 1971 vytvořil také její známou filmovou podobu. Jako opera byl Florentský slaměný klobouk uveden u nás zatím jen jednou v roce 2025 v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. (Reflexe ZDE.) Česká divadla tomuto skladateli ještě mnoho dluží.

V Semperově opeře v Drážďanech byl Florentský slaměný klobouk poprvé uveden 31. května letošního roku, reflektované představení se konalo 19. června a bylo pátým představením této inscenace. Jedná se o koprodukční inscenaci s operou v rakouském Grazu, kde vznikla mezi 29. březnem a 1. dubnem 2021 studiová audio nahrávka pro rakouskou firmu Capriccio. Z Grazu si v Drážďanech půjčili nejen inscenaci režiséra Bernda Mottla a jeho výtvarníky, ale i italského dirigenta Danieleho Squeoa a představitele hlavní mužské role Fadinarda Piotra Buszewského. (Nedávný rozhovor s ním čtěte ZDE.) Ostatní role byly obsazeny domácími pěvci. Oba hosté se ukázali jako výteční, protože dirigent Squeo inscenaci perfektně nastudoval, což nebylo nic lehkého, neboť Rotova partitura je plná bravurních ansámblů a vliv Rossiniho, Donizettiho a dalších operních skladatelů, např. Offenbacha, nemůžeme neslyšet. Skladatel tuto operu označil jako „farsa musicale“ (původně benátská operní fraška), z čehož vyšel nejen dirigent, ale i režisér Mottl, který vytvořil živé představení, které se zastaví jen v kontrastních lyrických částech, např. v árii Fadinarda nebo v duetu Fadinarda s jeho snoubenkou Elenou. Vliv Rossiniho je patrný také v orchestrální bouřce.

Práce režiséra nespočívala jen ve vytvoření vtipných a svižných scén, ale také ve zcela jasné charakteristice jednotlivých postav. Všichni účinkující podali i herecké výkony, za které by se nemuseli stydět ani zkušení činoherci. Režisér přímo hýřil nápady, a to až do posledních okamžiků inscenace, kdy nechá Fadinarda s Elenou vstoupil to velké kloboukové krabice a spustit do propadla.

Rota navíc napsal poměrně náročné pěvecké party, kterým nikdo z obsazených nezůstal nic dlužen. Hlavní pozornost se upnula k představiteli hlavní role Fadinarda Piotrovi Buszewskému, který prakticky celou operu byl na jevišti. Jeho výkon byl po pěvecké i herecké stránce absolutně bezchybný, do nejmenších detailů vypointovaný. Chválit je nutno ovšem všechny představitele rolí, které dávají svým představitelům obrovskou pěveckou i hereckou příležitost. Byla to jistě Fadinardova snoubenka Elena v podání Rosalie Cid, které i zrzavá paruka pomohla k vytvoření ne příliš inteligentní, ale do Fadinarda zamilované a vdavek chtivé nevěsty. Jejím otcem Nonancourtem byl Alexander Grassauer, žárlivým Beaupertuisem Neven Crnič, jeho ženou Anaide Valerie Eickhoff, hluchým strýcem Vezinetem byl Florian Stern a milencem Anaide, poručíkem Emiliem Danylo Matviienko. Roli Baronky de Champigny, ve které kdysi excelovala slavná veristická diva Magda Olivero, pěvecky suverénně a s patřičnou hereckou nadsázkou vytvořila Marie Therese Carmack. I ostatní menší role byly perfektně vyprofilovány a zazpívány. K úspěchu inscenace jistě přispěl i Saský sbor Státní opery (sbormistr Jonathan Becker) a jako vždy brilantně hrající Saská Staatskapelle Dresden.

Scénograf Friedrich Eggert vytvořil scénu inspirovanou krabicemi svatebních darů – všechny byly dostatečně naddimenzované a v nich byla např. i místnost ve Fadinardově bytě, salón Baronky de Champigny nebo dílna kloboučnic. Stylové byly též kostýmy Alfreda Mayerhofera. Divák se ani na chvilku nenudil, uvedení Florentského slaměného klobouku jistě přispěje k oživení zájmu nejen o tuto Rotovu operu, ale možná i o jeho další hudebně dramatická díla (Noc jednoho neurastenika, Podivuhodná návštěva nebo Neapol, město milionů).

Foto: Mark Schulze Steinen, semperoper.de

Facebook X E-mail WhatsApp