Krok za krokem, rok za rokem se zlepšuje mezinárodní festival, který přináší hudbu do skvostných prostor Kroměříže, zapsaných na světovém seznamu měst a míst pod ochranou UNESCO. V oslnivém prostředí Sněmovního sálu Arcibiskupského zámku nebo v rozlehlém skleníku Květné zahrady se letos koná šest koncertů, těžících dramaturgicky z nápadů i kontaktů mladého dirigenta Františka Macka a organizačně ze zázemí místního Art Collegia 2002. Dvacátý sedmý ročník zahájilo působivé provedení Dvořákovy Stabat Mater u příležitosti zajímavého výročí.

První tři roky manželství, uzavřeného 17. listopadu 1873, nebyly pro Antonína Dvořáka a jeho choť Annu jednoduché. Naopak. V srpnu 1875 umírá dva dny po narození dcera Josefa; o dva roky později takřka roční Růžena a tříletý syn Otokar, jejich prvorozené dítě. Přestože dětská úmrtnost byla tehdy násobně vyšší než dnes, rodiče byli zdrceni. A jak lépe mohl skladatel reagovat než tím, že se ze svého žalu pokusí vyzpovídat hudbou, komponováním? 

Zvolit předlohu bylo pro něj zároveň čímsi přirozeným, takřka bezděčným, ale do jisté míry i odvážným až riskantním. Zdaleka totiž nebyl první, kdo sáhl po osvědčeném námětu. Nepochybně znal různá Stabat Mater, jaká před ním vytvořili například Palestrina, Pergolesi, Rossini, Verdi, ale neváhal se s nimi poměřit. Proč bylo mezi nimi tolik Italů, vyplývalo z předlohy, která nyní ke Dvořákovi ve smutku promlouvala. Pochází ze 13. století a pod názvem Stabat Mater Dolorosa ji sepsal brilantní právník a snaživý básník Jacopone da Todi, zasažen hrůznou událostí. Roku 1268 se ve městě Umbrie zřítila během velikonočních svátků tribuna s čestnými hosty a mezi oběťmi byla i jeho žena Vanna, která zemřela v jeho náručí. Život pro něj pozbyl smyslu. Ve svých čtyřiceti se plně obrátil k Bohu, stal se františkánským mnichem a sepsal latinsky dílo, které na Kristovu smrt nahlédlo – neobvykle až neohroženě – jiným pohledem, než jaký tehdy preferovala církev. Očima, duší matky trpící nad ztrátou dítěte.

Dvořák ale nezačal komponovat ihned. Snad proto, že měl rozpracovány jiné opusy, například operu Vanda, anebo z moudré intuice, že člověk se nemá uchylovat k tvorbě, když je přeplněný emocemi. A tak první verzi svého Stabat Mater pro lidské hlasy, ale jen za klavírního doprovodu a pouze sedmivětou, vytvořil až v únoru 1876. Poté ji odložil, nikomu nenabídl k nastudování – a možná by se k ní nebyl už nikdy vrátil, nebýt dalších úmrtí o dva roky později. Tehdy už neotálel a k tomu, co mohl považovat za intimní zpověď, neurčenou veřejnosti, se vrátil naplno. Jeho Stabat Mater je ve finální podobě monumentálním oratoriem o deseti částech, větách, kdy čtyři pěvecké sólisty doplňuje početný smíšený sbor a doprovází plnohodnotný orchestr.

Po pražské premiéře 23. prosince 1880 a brněnské 2. dubna 1881, kterou dirigoval velký Dvořákův obdivovatel Leoš Janáček, se Stabat Mater dočkala dvojího triumfálního přijetí v Londýně. Poprvé 30. března 1883 a podruhé, již pod Dvořákovou taktovkou, o rok později, přesně 13. března 1881 v ohromné Royal Albert Hall: „Hned při vstoupení byl jsem od obecenstva, čítajícího asi 12 000 hlav, bouřlivým potleskem přijat,“ svěřil se se svými dojmy v dopise domů a žasl nejen nad rozměrem sálu, ale i koncertního provedení: „Sopránů je 250, altů 160, tenorů 180 a basů 250!“ 

Čímsi tak grandiózním se jistě nemohlo pochlubit letošní kroměřížské provedení, které se před beznadějně zaplněným hledištěm odehrálo 11. června. Přesto bylo zcela reprezentativní a navíc uskutečněno ve znamení kulatého výročí. Přesně před 140 lety, tehdy v měšťanském Nadsklepí, zaznělo totiž roku 1886 Dvořákovo Stabat Mater v tomto městě, právem přezdívaném Hanácké Atény, poprvé. A Dvořák, který si vážil svého profesního i lidského přátelství s místním pěveckým sborem Moravan, byl dojat nádherou Kroměříže, ale především provedením svého oratoria, které sám dirigoval: „Na ten velkolepý okamžik, kdy jsem tam před Vámi stál a plakal, nikdy v životě na to nezapomenu,“ napsal v děkovném dopise spolku Moravan. Stojí za zdůraznění, že díky své víře i svému vlastenectví vyvýšil Dvořák tento prožitek nad předchozí, zahraniční a vpravdě světový. 

Maje toto výročí na paměti, zvolil proto dirigent František Macek, pocházející z rodiny jak veskrze muzikální, tak hluboce věřící, pro letošní festivalové zahájení právě Stabat Mater. Pečlivě vybral a pečlivě několik dnů před dotyčným večerem zkoušel, piloval provedení s těmi, kterým svěřil sólové party, a ovšem také s Českým filharmonickým sborem Brno, na jehož konto předtím přibylo koncertní turné s Berlínskými filharmoniky, a s tradičně spolehlivou Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín. Kéž nadále trvá, nemohlo člověka nenapadnout při jejich poslechu, bohatství této země v podobě nynějšího počtu regionálních symfonických těles…

Pro každého z kvarteta pěveckých sólistek a sólistů byl dotyčný večer výzvou. A projevilo se to od první do poslední chvíle jejich maximálním soustředěním po celou dobu, čítající půldruhé hodiny. Sopranistka Anna Moriová uvedla, že zpívá toto dílo na veřejnosti poprvé, ale zato hned ve velmi silné sestavě. Tu dále tvořila sopranistka Pavla Radostová, tenorista Martin Šrejma a basista Pavel Švingr. Všichni během své dosavadní kariéry ověnčeni vavříny z různých pěveckých soutěží, v nejednom případě včetně té mezinárodní Dvořákovy v Karlových Varech, a následnou kariérou jak v čelných operních domech naší země, tak v zahraničí. Hlasově v plné formě, technicky bezchybní při náročném prolínání hlasů a projevem ponořeni do hudby, zvládli své party natolik působivě, že se dočkali dlouhého potlesku vestoje. Kapitolou samou pro sebe je Český filharmonický sbor Brno, jehož bravurní výkon si do Kroměříže přijel poslechnout a zkontrolovat neúnavný sbormistr Petr Fiala. Kdykoli se potkáme, žehráme oba na přibývající věk, ovšem na jeho zápalu pro věc není postřehnutelný.

Zvláštní pozornost si zaslouží „létající dirigent“ František Macek, jehož mezinárodní renomé viditelně stoupá, což se projevuje na řadě pozvání ke kvalitním tělesům, ať komorním či symfonickým. Od sezóny 2023/2024 působí jako šéfdirigent Státního komorního orchestru Žilina, známého jako Slovak Symfonietta, jehož ředitelem je mimochodem další Čech, Karel Hampl. Takříkajíc na spadnutí je další pevné Mackovo angažmá v cizině, tentokrát v čele polského souboru Sinfonietta Cracovia. Kromě toho je zván k hostování jak v Evropě, tak v Asii, od – namátkou – Uppsala Chamber Orchestra po Borusan Istanbul Philharmonic Orchestra. Bezprostředně po zahájení kroměřížského festivalu, jehož je uměleckým ředitelem, odlétal František Macek ke svému debutu před filharmoniky v jihokorejském Pusanu, aby se na Hanou vrátil už 24. června, kdy pod jeho taktovkou vystoupí jeden z nejlepších trumpetistů současnosti, Francouz Romain Leleu. 

Tento výčet neuvádím náhodou. Mám totiž možnost sledovat, o co sebevědomější je díky průběžně nabývaným zkušenostem Mackův výkon na dirigentském stupínku. Uhlídat souhru a projev tak početného aparátu, jaký vyžaduje odpovídající provedení Dvořákovy Stabat Mater, není nic pro nezkušeného borce, kterým František navzdory svému mládí už dávno není. A je to znát. Po vydařeném vstupu do 27. ročníku pokračuje mezinárodní festival Hudba v zahradách a zámku Kroměříž například večerem nazvaným Smyčcová kvarteta Haydna a Beethovena či koncertním provedením Traviaty; na závěr předstoupí před zlínské filharmoniky mladí absolventi dirigentských kurzů.

Foto: Petr Šamánek

Facebook X E-mail WhatsApp