Dramaturgie festivalu barokní opery v Bayreuthu, letos primárně zaměřená na dílo Georga Friedricha Händela, nabídla festivalovému publiku skladatelovu méně hranou operu Floridante. Ve dnech 4. až 13. září bylo v tamějším Markraběcím divadle sehráno ve stejném obsazení celkem šest čtyřhodinových představení. Reflexe pro portál KlasikaPlus.cz zpracovává předposlední uvedení této opery, které se pod taktovkou Markellose Chryssicose a režii Maxe Emanuela Cenčiće uskutečnilo v sobotu 12. září.

Když se Händel v roce 1721 pustil do nového operního projektu, vedl již druhým rokem Královskou hudební akademii v Londýně. Musel se přitom vypořádávat nejen s hýčkanými pěvci, ale také strpět konkurenci svého italského rivala Giovanniho Bononciniho. Navíc onemocněla jeho primadona (soprán) a skladatel musel přeobsadit part Elisy/Elmiry pro mezzosoprán. Floridante proto existuje v několika verzích. Možná to byly i tyto okolnosti, které způsobily, že se právě tato opera dodnes řadí k méně hraným. Skladatel se zde evidentně vzdálil heroickému stylu svých předešlých děl a ačkoliv měl po ruce vynikající zpěváky, kastráta Senesina (Floridante) a Anastasii Robinson (Elmira), upustil i od virtuózních bravurních árií, snad i ve snaze přiblížil se populárnímu stylu Bononciniho, jenž si získával stále větší náklonnost publika. Nebyl by to však Händel, kdyby v melodicky bohatých áriích nenahlédl do nejjemnějších zákoutí lidské psychiky a nepředvedl tak široké spektrum lidských emocí. Důkazem zůstává i závěrečný duet Floridanta a Elmiry z prvního dějství Ah, mia cara, se tu resti, který se řadí k nejčastěji interpretovaným úryvkům ze skladatelova díla. 

Premiéra Händelova Floridanta, HWV 14 psaného na libreto Paola Antonia Rolliho (1687–1765) se uskutečnila 9. prosince 1791 v londýnském Královském divadle. Libretista se v něm opřel o text svého předchůdce Francesca Silvaniho (1660 – cca 1718–24) vytvořené pro „dramma per musica“ La costanza in trionfo (1696) ve Vídni žijícího Benátčana Marc’Antonia Zianiho (cca 1653–1715). Dílo má vcelku všechny zásadní charakteristické znaky opery seria. Děj se odehrává v časově vzdálené exotické zemi a není přísně vázán na historickou skutečnost. Podstatnou roli hrají velké emoce – láska, touha, žárlivost, zrada. Jsou zde dvě milenecké dvojice, které musí překonávat řadu nástrah, aby pak mohly dospět ke šťastnému konci (lieto fine). Jejich protipólem je intrikující, mocí opojený zloduch, prostý jakýchkoliv morálních zábran. Přesto je mu v originální verzi odpuštěno, neboť shovívavost, velkorysost a ušlechtilost patří k premisám tohoto typu opery. 

Není bez významu uvést její děj: Perský satrapa Oronte se v minulosti v zemi chopil moci vyvražděním rodiny krále Ninuse. Z lítosti, ale také z bolesti nad ztrátou vlastní dcery se ujal nemluvněte, holčičky Elisy, jediného přeživšího člena rodiny. Pod jménem své zemřelé dcery Elmiry ji vychová ve svém domě a zaslíbí tráckému vojevůdci Floridantovi, pokud se tento vrátí jako vítěz z vojenského tažení proti Tyrosu, jednomu z nejvýznamnějších měst Fénície. Svoji vlastní dceru Rossanu sice kdysi přislíbil tyroskému princi Timantovi, aniž by se – jak to v dynastické sňatkové politice bývá – budoucí manželé předtím byli spatřili, nicméně vypuknutím války mezi dvěma říšemi je smlouva anulována. 

Děj opery se odehrává v momentě Floridantova návratu z vítězného tažení, v němž byla zcela zničena Timantova námořní flotila. Princ podle zpráv údajně zahynul, ve skutečnosti se však vloudil mezi zajatce a coby otrok Glisone je Floridantem věnován, a to nikomu jinému nežli právě Orontově dceři Rossaně. Po náhlé smrti své ženy Oronte náhle poruší svůj slib, prozradí Elmiře její pravý původ včetně původního jména Elisa a jako nevlastní otec se sám rozhodne pojmout ji za ženu, která by se tímto stala právoplatnou vládkyní perského trůnu. Aby se zbavil Floridanta, pošle ho do vyhnanství. První dějství tak končí dojemným loučením milenců („Ah, mia cara, se tu resti“).

Vojevůdce se však své lásky nevzdává. V druhém dějství se vrací v převlečení za Maura a chystá se s Elmirou uprchnout. Bohužel se plán nezdaří, milenci jsou prozrazeni, Floridante je Orontem uvržen do vězení, zatímco Elmira se musí rozhodnou mezi dvěma eventualitami – buďto se stane Orontovou ženou a královnou Persie, nebo ji čeká smrt. Elmira se odmítá Orontovi podřídit, což ho dohání k projevům zuřivosti a násilí. Mezitím se sblíží Orontova pravá dcera Rossana s Timantem, který jí odkrývá svou pravou identitu.

Jsou to právě oni, kteří se ve třetím dějství podílí na osvobození milenců a Orontově potrestání (v režijním pojetí bayreuthské inscenace jeho smrtí). Opera končí sňatkem obou párů, jež se ujmou vlády nad svými zeměmi – Floridante a Elisa/Elmira v Persii, Timante a Rossane v Tyrosu. Závěrečný sbor Quando pena la costanza, spera pur che gioirà, é felice la speranza per la bella fedeltà je oslavou vytrvalosti, stálosti a věrnosti. 

Režisér představení a představitel titulní role Max Emanuel Cenčić zasadil děj do doby třetího panovníka hannoverské dynastie, krále Jiřího III. Zároveň se nechal inspirovat literárním dílem spisovatelky Jane Austen. Jak vysvětlil v tištěném programu, vykazují její romány stejné napětí tvořící dějové jádro Händelovy opery, a sice konflikt mezi individuálními touhami, osobní svobodou a tlakem, který vykazuje společnost prostřednictvím sňatkové politiky a dědických nároků. Cenčić si zde klade otázku, co se stane, když nevlastní otec uplatňuje jako politická a rodinná autorita vlastnické právo, které se může zvrhnout až v sexuální násilí.

Tyto paralely, které režisér na scéně uplatňuje, nepůsobí nikterak násilně. Pohledem do interiéru bohatého anglického sídla, zalidněného početným služebnictvem s jeho zmechanizovanými rituálními úkony, ale i prostřednictvím elegantního oblečení se tvůrcům inscenace podařilo ukázat, jaké konflikty se mohou skrývat za příjemnými společenskými událostmi, jako je lov a přátelská setkávání, sešněrovaná přísně regulovanými formami chování. Estetika románů Jane Austen zde neslouží jen k tomu, aby se Händelova opera stala romantičtější a líbivější, ale vytváří povrch dokonalé civilizovanosti, za níž se skrývá nejen touha po moci, ale i otrocká závislost žen, včetně jejich sexuálního zneužívání ve prospěch zachování vlastnictví a společenského postavení. Tato situace je znázorněna již v „rozehrané“ předehře začínající francouzskou ouverturou, kdy je za doprovodu blesků a vydatného hromobití jakási žena psychicky trýzněna v honosném rodinném sídle. Cenčić ostatně v programové brožuře upozornil na to, že podobný osud žen se u Händela neomezuje jen na Floridanta, ale že se „jejich nárok na vlastní svobodu“ nápadně projevuje i v jeho dalších operách. Jako režisér se proto nebojí naturalistických scén, jsou však pomocí náznaků zahaleny do vkusných mezí, ať již se jedná o ztrátu Elmiřiny psychické rovnováhy, Orontovy výbuchy hněvu či projevy jeho sexuálního násilí. 

V inscenaci se Cenčić opřel o osvědčený tým. Bohužel již posledním počinem se stala výtvarná podoba scény – její autor Helmut Stürmer navždy odešel v říjnu loňského roku. Podobně jako v inscenaci Flavio, re de’ Langobardi vytvářel rychlým přemisťováním tentokrát tmavých pohyblivých vzájemně propojených plátů dokonalou iluzi interiéru honosného anglického sídla, či naopak vězení. Jejich neslyšné přemisťování v průběhu hudebního toku zajistilo jeho plynulost a vydatně omezilo délku představení. Se scénou dokonale korespondovaly kostýmy Coriny Gramosteanu, v nichž výtvarnice pietně respektovala dobové ikonografické předlohy. Nikoliv nepodstatnou roli na tmavé scéně sehrál světelný design Christopha Pöschka. V komparsu statistů, jakož i v personálu technického zázemí převládala podobně jako v minulých festivalových ročnících řecká jména. 

Řecko bylo tentokrát zastoupeno i hudebně, a sice dirigentem a cembalistou Markellosem Chryssicosem, absolventem uměleckých škol v Athénách, Paříži a Salcburku. Tentokrát stanul v čele pětadvacetičlenného Vratislavského barokního orchestru, založeného před dvěma desetiletími, jehož vystoupení bylo v Bayreuthu podpořeno Nadací polsko-německé spolupráce. O vynikajících kvalitách sekce smyčců a bassa continua (cembalo, theorba, violoncello, kontrabas) jsme informovali již v reflexi koncertu tří kontratenoristů. Tato nástrojová konstelace také nesla největší tíhu operního představení, zvukově efektně se však místy uplatnily i dechy (dva hoboje, dva lesní rohy, fagot, trubka), v marciálních částech a závěru pochopitelně i měkce, ale rytmicky pregnantně znějící tympány. O secco recitativy se spolehlivě, ale zároveň i s jistou dávkou efektu postaral cembalista Ricardo Magnus. Těleso zaujalo měkkým a zaobleným, v nástrojových skupinách proporčně vyváženým zvukem, dokonalým frázováním a příkladnou spoluprací s pěvci. 

Nikoliv extravagantím, ale přísně uměřeným pěveckým a hereckým projevem na sebe strhnul pozornost hlavní aktér večera Max Emanuel Cenčić (Floridante). Jeho měkce a barevně znějící, ve všech polohách vyrovnaný kontratenor se bez známek sebemenší únavy uplatnil (pokud se nemýlím!) v počtu sedmi árií a několika duetů. Jeho protipólem se v hereckých akcích s drobnou dávkou komiky uplatnil temperamentní brazilský sopránový kontratenorista Bruno de Sá (Timante), téměř pravidelný host festivalu. Zaujaly i ženské protějšky – temněji zabarvený mezzosoprán Sonji Runje (Elmira) a světlý soprán Evy Zalengy (Rossane). Záporné role Oronta s jeho náročným, melodicky více rozeklaným partem se odpovědně ujal mladý německý barytonista Gerrit Illenberger, epizodnější part (Coralbo) spolehlivě zastal francouzsko-švýcarský basbarytonista Yannis François. O efektní závěr se spolu se sólisty a plným orchestrálním zvukem postaral dvanáctičlenný festivalový sbor mezinárodního obsazení.

Večer končící dlouhotrvajícími bouřlivými ovacemi publika nenechal nikoho na pochybách, že za sedm let se zářijový Bayreuth stal místem, kam se rozhodně vyplatí si zajet. Vysoce hodnotím grafickou i obsahovou úroveň festivalového bulletinu s uvedením libreta v trojjazyčné mutaci (italsky, německy, anglicky) a zajímavými exkurzy muzikologů do problematiky společenských poměrů a interpretační praxe 17. a 18. století.

Foto: Clemens Manser

Facebook X E-mail WhatsApp