V pondělní večer 26. října přivítala Dvořákova síň Rudolfina klavíristu Lukáše Vondráčka, který se představil po boku Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Ten vstupuje do nové sezóny pod vedením Eliase Grandyho, jenž jako čerstvý šéfdirigent a umělecký ředitel tělesa otevírá jeho nové zvukové možnosti. Vedle premiéry skladby Petra Wajsara zazněla také díla Sergeje Prokofjeva a Richarda Strausse.

Na místě, kde obvykle stojí operní předehra, se tentokrát představila nová skladba Petra Wajsara inspirovaná motivy slavného Kupkova obrazu Katedrála. Tento symfonický obraz vznikl přímo na objednávku Symfonického orchestru Českého rozhlasu, který letos uzavírá první stovku své existence. Je vždy osvěžující potkat v repertoáru něco nového a užít si ono zvláštní kouzlo okamžiku, kdy člověk slyší skladbu úplně poprvé. Na kompozici dosud neexistuje žádný ustálený posluchačský ani interpretační názor, a interpret je tak do značné míry vysvobozen z pout diváckého očekávání. Přesto se tentokrát našel jeden posluchač, který orchestru symbolicky hleděl přes rameno. Provedení totiž přihlížel samotný skladatel, jenž nepochybně během zkoušek sdílel své představy o výsledném tvaru díla. Soudě podle jeho reakce mohl být s premiérovým uvedením nanejvýš spokojen.

Abstrakce Kupkovy malby podněcuje vznik dalších představ, které už apelují na vnitřní svět recipienta. Podobným způsobem fungovala i Wajsarova kompozice, obraz pracující ovšem s dimenzí zvuku a času. Šéfdirigent Elias Grandy svou taktovkou modeloval následující dění. Před posluchačem se rozehrávala hra barev a světelných odlesků – snad to bylo světlo, které se během dne proměňuje a různě zabarvuje skleněné vitráže chrámového prostoru. Hudba jako by reflektovala proměny jeho zdrojů, od slunečních paprsků putujících po obloze přes pouliční lampy až po tajemný svit luny. Významným vyjadřovacím prostředkem se stala především instrumentace. Různé melodické bicí nástroje či celesta se svým charakteristickým cinkavým zvukem přirozeně vybízejí k představám křišťálu, skla nebo světelných odlesků. Dále harfa, která však v mnohých momentech bohužel následovala klasická zvuková klišé – glissando rovná se světelný efekt. Přiznám se, že na první poslech nejsem schopna docenit veškerá rozhodnutí spojená s využitím tak rozsáhlého instrumentáře. Neerudovaně tak nabývám dojmu, že někteří skladatelé mají tendenci zahltit posluchače nejen množstvím zvuku, ale také dalším množstvím vizuálních vjemů.

Nakonec však lze říci, že kompozice zanechala patřičný dojem. Skladatel citlivě pracuje s přirozenou potřebou posluchače zachytit něco známého a opakovaně mu dopřává pocit návratu k již slyšeným jevům. Ačkoli nelze za obsahem hledat určitou časovou linii, bylo možné při poslechu vnímat jasné směřování prostřednictvím postupného zahušťování hudebního dění i zvukové masy. Zachytila jsem také jemné náznaky motivické práce, díky nimž se skladba vyhýbala prosté kategorizaci jako čistě témbrová hudba. Působivé bylo rovněž vědomé umisťování durových souzvuků, jejichž sporadický výskyt na sebe okamžitě strhával pozornost a otevíral novou zvukovou perspektivu. S těžkým srdcem tak zmíním ještě jednu výtku, a sice samotný závěr obrazu. Zvuk, který se ztenčí do jednoho tónu, a zazvonění na zvoneček oznámí konec pohádky – právě zde se však skladba dopouští pravděpodobně největšího klišé.

Vraťme se nyní o něco málo přes sto let nazpět, kdy Sergej Prokofjev píše svůj Koncert pro klavír a orchestr č. 3. Tam však jen letmo nakoukneme a vzápětí se vrátíme zpět do našeho století, kdy se s touto kompozicí setkává Lukáš Vondráček. V mžiku se tak proměňuje estetika celé první poloviny večera. Od prvního tónu je Vondráček plně oddán hudbě. Jeho projev je natolik strhující, že si podmaňuje každého, kdo je v publiku přítomen. Sotva posluchač zalapal po dechu, zaplavila ho smršť klavírní virtuozity na samotné hranici možného. Přiznám se, že mi takřka nezbyl prostor sledovat výkon orchestru, snad to ale budiž ku prospěchu věci. Orchestr totiž působil v dokonalé synergii s klavíristou. Ačkoliv potlesk po první větě patří na seznam posluchačských tabu, tentokrát mu nešlo odolat.

Do druhé věty vstupuje samotný orchestr. Zde již bylo patrnější, že se na výsledné podobě interpretace výrazně podílel také Elias Grandy. Zdálo se mi, že symfonikové pod jeho vedením znějí jaksi intenzivněji. Brzy nato přebírá hlavní roli klavír, který po několik taktů dostává samostatný prostor. Vondráček patří mezi interprety, kteří dokážou překvapit zcela novou podobou skladby, byť by šlo o dílo pevně ukotvené ve světovém repertoáru. Je si naprosto jistý tím, co od nástroje očekává, a navíc je schopen své představy beze zbytku naplnit. Alespoň se tak domnívám. Místy jsem měla pocit, že u klavíru sedí dva Vondráčkové, natolik plasticky jeho podání vyznělo.

Možná se někomu mohl zdát jeho zvuk až brutální. V tomhle ohledu bych takovému argumentu neodporovala, zároveň však podle mého názoru zcela souzněl s estetikou Prokofjevova ikonického koncertu. Lukáš Vondráček byl navíc schopen nabídnout klavírní tón tak měkoučký, že dokonale vyvažoval zvukové proporce celku. Jako klavírista tak ukazuje, nakolik dokáže svůj nástroj ovládat. Nabídnout kontrast na samé hranici protipólů, to už vyžaduje neomylnou technickou jistotu.

Jednomyslný potlesk ve stoje koneckonců potvrdil předchozí slova. Vondráček se s posluchači rozloučil ještě dvěma přídavky. Poslední zbytky dravé energie vyčerpal v bezkonkurenční interpretaci ragtimu Scotta Joplina. Napadá mě jediné slovo, kterým ji zhodnotit: „úkaz“. Publikum si však žádalo více, a tak jsme mohli vyslechnout veškeré polohy, možné i nemožné, Schumannova Snění.

Na druhou polovinu koncertu si orchestr společně s Grandym přichystali symfonickou báseň Tak pravil Zarathustra. Právě tehdy nastal čas sledovat, jak se s novým šéfdirigentem proměňuje tvář Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Již dříve jsem se zmínila, že mi zvuk orchestru najednou připadá o něco plnější a intenzivnější. Právě ve Straussovi se však tato myšlenka začala zhmotňovat daleko výrazněji. Možná šlo jen o zdání podmíněné výběrem programových čísel, nicméně stejného dojmu jsem nabývala i v nízkých dynamikách. Jisté ale je, že za dirigentský pult Grandy vnesl stanul závan svěží energie a nových interpretačních nápadů. Tedy pardon, žádný pult… Elias Grandy oddirigoval celého Strausse s obdivuhodným nadhledem zpaměti! Dokonce si u toho na patřičném místě zvládl i zatancovat. Pondělní provedení nabídlo také mimořádně působivé dramatické plochy. Der Genesende, jakožto vrchol celé kompozice, patřil k okamžikům, při nichž doslova běhal mráz po zádech. Tím, že Grandy dopřál dozvuku patřičný prostor, prokázal posluchačům velkou službu a zároveň ukázal, že rozumí tektonice celého díla. Straussova expresivní řeč možná není pro každého, podání SOČRu však nabídlo interpretaci, která zanechala silný dojem.

Foto: Matěj Komár

Facebook X E-mail WhatsApp