„Mahler je rozhodně někdo, s kým se nehodlám minout.“

„Vždyť právě v tom spočívá magie hudby – v jednou neopakovatelném momentu.“

„Naší prací je zživotnit ty neuvěřitelné věci, které nám skladatelé zanechali, a umožnit publiku, aby je prožili.

Šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu bude od jeho sté sezóny, od podzimu 2026, německo-japonský umělec Elias Grandy. Setkali se zatím jen jednou, v březnu 2025 při jeho záskoku na pražském abonentním koncertě… V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje Grandy své hudební zázemí, uvažuje o umělecké práci a o hudbě Gustava Mahlera a odpovídá také na otázku, zda a jak dobře se zná s Petrem Popelkou, jehož čtyřleté období ve funkci se uzavírá příští rok v létě a na něhož bude navazovat.

Jaké máte spojení s Petrem Popelkou? Potkali jste se v komorní hudbě, nebo jako dirigenti? Odhaduji, že musíte mít nějaké styčné body – Vídeňské symfoniky, Orchestr Norského rozhlasu… Doporučil vás pro pražské rozhlasové symfoniky?   

Petra Popelku nesmírně obdivuju jako hudebníka, jako dirigenta, oceňuju ho jako uměleckou osobnost. Jednoznačně do našeho světa vnáší svou přítomností něco jedinečného. Ale asi vás překvapím – osobně jsme se ještě nepotkali…! Ono to tak s dirigenty často bývá. Málokdy se setkají, protože prostě večer diriguje každý někde jinde, třeba i na druhém konci světa. Těžko můžou být na jednom koncertě spolu. Ale psali jsme si – a doufám, že se nám i to osobní setkání brzy podaří. A ta místa, která jmenujete a kde jsme se potkat mohli? To je prostě shoda okolností. 

Petr Popelka ještě stále aktivně hraje na kontrabas. Hrajete vy ještě na violoncello?

V podstatě už ne. Dirigování vyžaduje opravdu hodně času, je s ním spojeno tolik věcí, které můžete dělat, mnohem víc než u většiny nějakých jiných vůdčích pozic, že jen těžko někdy můžete říct, že už je hotovo, že už jste naplnil svou odpovědnost na sto procent. To prostě nejde. Dirigent samozřejmě chce cítit, že dosáhl cíle, vhledem k tomu, co je možné, na maximum. Takže, jak říkám, na hraní na violoncello už opravdu kapacita nezbývá… Když Petr Popelka přišel k dirigování od kontrabasu a já od violoncella, tak možná příští šéfdirigent rozhlasových symfoniků bude původem violista? A pak houslista? Abyste měli sestupnou řadu nástrojů pěkně seřazenou…! Ale abych jenom nežertoval, myslím, že přece byla a je řada českých dirigentů původně houslisty! Tomáš Hanus, Tomáš Netopil, Václav Neumann, Václav Talich… Když jsem si pročítal věci kolem české hudby, kolem české dirigentské školy, tak jsem si toho všiml. A uvažuju o tom proto, že německá dirigentská škola je většinou spojená s hraním na klavír. 

To máte pravdu, každého napadne třeba Wolfgang Sawallisch, který nejenže dirigoval, ale doprovázel na klavír, a to i při písňových recitálech… 

Ano. Také Karajan, oba Kleiberové, Erich i Carlos… Asi bychom ještě určitě našli i další jména. Jde o zajímavý detail a možná by stálo za to se na tohle téma trošku podívat zblízka a uvažovat nad tím, co housle pro českou dirigentskou školu znamenají… 

A jak silně je spojená s hraním na violoncello vaše vlastní minulost? Zmiňovaný Petr Popelka byl celé desetiletí kontrabasistou ve Staatskapelle Dresden a teprve později začal s dirigováním… Co vy? Dirigujete od ranějšího mládí?

Ne, já jsem taky hrál v orchestrech – v Symfonickém orchestru Bavorského rozhlasu a několik let v orchestru Komické opery v Berlíně… Hrál jsem, ale pravda je, že jsem docela rychle už potom chtěl přejít  na dirigování. A zároveň jsem si uvědomoval, že chci projít tou starou školou dirigování spojenou s Německem, totiž mít za sebou praxi v menších operních domech a v nich se učit zvládat své schopnosti. Učit se, jakým způsobem. Protože to není opravdu z technického hlediska úplně totéž. A takovéhle věci se naučit, to se dá jen tím, že je prostě děláte… Takže jsem rád, že jsem tyhle příležitosti dostal, a to dokonce přesto, že nepřicházím od klavíru.

Ale klavír samozřejmě používáte… 

Ano, studuju u něj, někdy i doprovázím zpěváky při studiu, ale určitě nejsem ten typ jako zmiňovaný Wolfgang Sawalisch: nikdy bych nehrál s orchestrem, nikdy bych nedoprovázel písňový recitál… Ale strávil jsem už pár let jako generální hudební ředitel v Darmstadtu a v Heidelbergu. Jsem rád, že jsem touhle školou mohl projít.

Takže vlastně všechny tyhle zkušenosti napovídají, že nejste až tak mladý, jak by se mohlo zdát… 

Podívejte, dirigenti jsou mladí dlouho, klidně až do šedesáti… A vlastně nejde tak moc o to, jak je kdo starý. Mnohem důležitější je, co se děje v daný moment. A tam může někdo být mladý, i když už nejmladší není, a naopak. 

Když jste se stal v roce 2015 laureátem Soltiho dirigentské soutěže, byl to důležitý okamžik? Pomohl vám v kariéře? 

Ano i ne… Já jsem měl už v té době docela pěkné vztahy s oběma frankfurtskými institucemi. S rozhlasovým orchestrem a s Operou, kde teď zrovna diriguju Pucciniho Tosku. Pravidelně se tam vracím. Tak jak to život přináší každý dva tři roky. 

Také dirigujete v Semperově opeře v Drážďanech, kde jste uvedl na jaře Ravelovu operu Dítě a kouzla. To znamená, že se tam teď nevracíte poprvé, když máte tohle divadlo ve svém kalendáři… 

Přesně tak, budu tam už podruhé. Dítě a kouzla jsem tam připravil jako svůj debut. Teď jde o návrat té nové inscenace. Považuju za skvělou věc v našem repertoárovém systému to, že se mohu ke stejnému dílu zase vrátit. Už se v Drážďanech vzájemně dobře známe, také máme v podstatě znovu stejné obsazení… Už tedy víme, co s operou podnikat… Mám pocit, že jiný způsob není tak profesionální. Musí se víc improvizovat.

Když už jsme mluvili o dirigentech a jejich zázemí, tak vlastně ještě musím dodat, že i Jiří Bělohlávek byl v mládí violoncellistou, stejně jako vy.

Tak to jsem ani nevěděl. 

A napadá mě, že vlastně s Petrem Popelkou, jak jsme o něm už mluvili, je spojená i drážďanská Semperoper, takže moje otázka byla logická… 

Jak už jsem řekl, doufám, že se dříve či později potkáme. 

Asi se budete snažit dostat se i na nějaký jeho pražský koncert. 

Samozřejmě. Jakmile mi to můj kalendář dovolí, tak určitě ano. Cítím to tak, že za Petra Popelky jde o opravdu šťastné období. A pokud někdo má přijít a mít odpovědnost po něm, tak samozřejmě cítí – a cítím to taky já – velký respekt. Takže určitě: Jakmile mi to vyjde, tak chci na nějakém jeho koncertě být.

Váš první společný koncert s orchestrem je ohlášen na červen 2026 do katedrály svatého Víta. To je ten, kde tam budou inaugurovány nové varhany?

Ano, přesně tak, bude to poprvé, co se s orchestrem od letošního března zase potkáme… 

Cítíte se být víc Němcem, nebo Japoncem? Narodil jste se v Evropě… 

Musím říct, že se přece jen asi o něco víc cítím být Němcem, respektive Evropanem. Na druhou stranu miluju příležitosti, když se můžu dostat do Japonska. Jelikož mám japonskou matku, tak samozřejmě s tou zemí cítím sounáležitost…

…a také máte jazykovou výhodu, že? 

Já ale japonsky bohužel neumím! Maminka s námi doma prostě mluvila jen německy. 

Takže alespoň předpokládám, že se japonsky učíte nebo učit chcete. 

To nepochybně. A taky se budu určitě snažit naučit se něco česky.

Zmiňoval jste před novináři Gustava Mahlera jako důležitého autora pocházejícího z českých zemí, řekl jste dokonce „víc českého než rakouského“. Jde spíše o vizi, když říkáte, že byste se k němu chtěli dostat blíž díky tomu, že budete působit v České republice, nebo už k němu a k jeho hudbě máte nějaký užší a dlouhodobější vztah? 

Mahler je pro mě je hodně důležitý skladatel. Jsem přesvědčen, že není autorem, který by jako už nežijící neměl co říci. Naopak. Jeho hudba k nám promlouvá velmi současně, respektive promlouvá o současných věcech a pocitech. Mám na mysli osobní zápasy, přemýšlení o tom, kdo jsme a kde jsme… Ano, vím, přistupuji k jeho hudbě dost psychologicky. Je velice senzitivní. Je plná pocitu osamělosti, ale i otázek týkajících se možné radosti… Je to opravdu neuvěřitelně senzitivní hudba. Mahler je někdo, s kým se rozhodně nehodlám minout, chci, aby byl vždycky součástí repertoáru, kterým se zabývám. 

Dirigoval jste snad už všechny jeho symfonie? 

Některé už ano, všechny ne. Teď jsme se jím začali v Sapporu zabývat soustavněji, vyšli jsme od První symfonie. Považuju ty první čtyři, kterými se teď zaobírám, za velmi provázané, skoro jako by to byla jedna velká symfonie ve čtyřech menších… Ještě nevím, kterou bych uvedl v Praze jako první, uvidíme. Ale Mahler určitě bude jedním ze základních kamenů naší práce – i když ne samozřejmě jediným. Zároveň to rozhodně ale nevnímám tak, že bych chtěl obsáhnout jako prestižní věc celý mahlerovský cyklus nebo něco podobného. Spíš uvažuju vždycky tak, že jde o konkrétní dílo a o to, co se v interpretaci v daný okamžik děje. Vždyť právě v tom spočívá magie hudby – v jednom neopakovatelném momentu. Hudba jako umělecká forma, asi jako žádná jiná, obsahuje moment času jako velmi relativní věc. Hudba jako nic jiného vytváří konkrétní okamžik… 

Proto my posluchači chodíme na koncerty…!

Ano, a proto my muzikanti na těch koncertech hrajeme! Je to naše práce: dělat co nejlépe to, čeho jsme schopni. Někdy uspějeme, někdy méně, protože nikdo z nás není samozřejmě dokonalý, jsme jenom lidé. Naší prací je zživotnit ty neuvěřitelné věci, které nám skladatelé zanechali, a umožnit publiku, aby je prožili. Takže i kdybychom v těch čtyřech sezónách, které nás společně čekají, provedli nakonec třeba jenom jednu Mahlerovu symfonii, tak jde o to, abychom opravdu zahráli skutečnou Mahlerovu symfonii, tedy takovým způsobem, aby ta skladba byla tím, čím opravdu je. Netajím se tím, že opravdu miluju publikum, ať už se konkrétní koncert koná kdekoliv. Toužím nechat v publiku co nejsilnější otisk, co nejsilnější vzpomínku. Nejen zaujmout, ale i dojmout. A v březnu jsem cítil, že pražské publikum je otevřené hudbě a vzdělané.

Ono je to jistě i sálem, Dvořákovou síní Rudolfina… 

Určitě ano. Já jsem zatím byl jenom v Rudolfinu, Smetanovu síň neznám, ale slyšel jsem názor, že Dvořákova síň je intimnější. Ano, pro hudbu potřebujeme prostor. Ale také lidi v něm! Každý koncert je jakousi cestou, poutí. A takhle uvažuji i o pražském publiku, které se mi zdálo být úžasné.

Facebook X E-mail WhatsApp