Na české operní scéně působí jako výjimečný solitér – nikdy formálně nestudoval zpěv, a přesto barytonista Jonatan Müller na loňské Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka získal třetí cenu v kategorii Opera. Tento úspěch mu zároveň otevřel dveře ke spolupráci mimo jiné se Smetanovou Litomyšlí či Hudebním festivalem Antonína Dvořáka v Příbrami. Nejen o těchto vystoupeních, ale i o životě mezi partiturami a paragrafy je následující rozhovor.

Váš život se odehrává mezi dvěma zdánlivě neslučitelnými světy – strohým světem paragrafů a emotivním světem opery. Který z nich si vás našel dříve? Byla opera váš dětský sen, který ustoupil racionální volbě studia práv, nebo se objevila jako blesk z čistého nebe až v advokátní praxi?

Opera se v mém životě skutečně objevila jako blesk z čistého nebe. V průběhu studia práv jsem se rozhodl, že bych se chtěl naučit zpívat. Bylo mi dvaadvacet let a klasická hudba mi byla úplně cizí; poslouchal jsem tou dobou rockovou hudbu a bez mučení přiznávám, že jména jako Mozart, Verdi nebo Smetana pro mě tou dobou nic neznamenala, snad mi mistři prominou. (úsměv) Úplnou shodou náhod jsem se ale v jednu chvíli objevil na hodině zpěvu u mého nynějšího učitele zpěvu Martina Vodrážky. Prostě se mi líbilo, jak zpívá. Martin mi vysvětlil, že tomu stylu se říká opera. Na to jsem mu odvětil, že sice vůbec nevím, co je to opera, ale že takhle bych chtěl zpívat taky. No a od první hodiny už jsem pak neposlouchal nic jiného než operu…

***

Pro zajímavost jsme požádali o pár slov i basbarytonistu Martina Vodrážku: Přišel ke mně bez zátěže předchozím školením. Jonatana od začátku motivovalo porozumění procesu stavby a posílení hlasu a ovládání jeho funkcí. S racionalitou na jedné straně se v něm potkává temperament, který je na jevišti na správném místě.

***

Vaše jméno je anglické, ale vaše čeština je bezchybná. Pomozte čtenářům rozklíčovat tuhle hádanku – kudy vedou vaše kořeny a jak se propojily s českým prostředím?

Moje kořeny vedou jen a pouze do Čech, kam až rodinná paměť vzpomíná. Od rodičů jsem dostal relativně nezvyklé jméno, které se mi ale moc líbí a za které jsem vděčný. Příjmení Müller pak musí být nějaký historický relikt. Já jsem se narodil v Praze a zde taky celý svůj život žiju. Netradiční jméno ale někdy hraje v můj prospěch, v jednu chvíli mi byl například, bez mého vědomí, vytvořen profil na platformě GoOut. Tam se píše, že jsem prý německý barytonista. Přijde mi to úsměvné, tak jsem to zatím nezměnil. Mezinárodní PR zadarmo si nechám líbit! (smích)

Jak byste svůj popsal hlas a jakým směrem ho momentálně vedete?

Na opeře mám nejraději velké drama, a tak se i svůj hlas snažím vést nějakým způsobem dramaticky. Na druhou stranu mi můj učitel často připomíná, že „zpívat dramaticky lze jen potud, pokud člověk dokáže zpívat lyricky“. Balancuju tedy mezi těmito přístupy ve snaze zjistit, co všechno mi můj hlas může nabídnout. Ostatně celý zpěv považuju za neustálé balancování a vyvažování různých směrů, pohybů, pocitů a zvuků. Vyvažuju tedy, seč to jde, a pozoruju, kam mě to dovede.

Na Dvořákově soutěži v Karlových Varech jste vybojoval třetí místo. Jaké to je stanout na stupních vítězů vedle kolegů, kteří operu studovali jako svůj hlavní obor a věnují se jí profesionálně? Ostatně připomeňme, že před vámi se umístil jen Daniel Kfelíř, první místo nebylo uděleno.

Úspěch na Dvořákově soutěži v Karlových Varech byl pro mě velkou poctou. Znamená to pro mě především potvrzení, že cesta, kterou jsem si zvolil, má smysl. Často mě v zákulisí toho či onoho vystoupení přepadne myšlenka, jak jsem se vůbec ocitl tady mezi těmi profesionály. Sám bych ale profesionálem jednoho dne chtěl být, protože opeře jsem skutečně propadl a zpěv teď zaujímá v mém životě zásadní místo. Stanout na stupních vítězů vedle kolegů profesionálů tak pro mě byla zpráva, že se můžu bez ostychu zpěvu věnovat a dále na sobě pracovat.

Cítil jste v zákulisí spíše uznání, nebo jste narazil na předsudky vůči ‚právníkovi, co si odskočil zazpívat‘? Ostatně nezdravá rivalita je na soutěžím běžným jevem…

Osobně jsem necítil předsudky vůbec žádné. Spíše praktické dotazy, u koho studuju a jak lze zpěv a právo vlastně skloubit. Z advokátní praxe vím, že nejlepší přístup je dělat si z lidí z přátele. Pro operu to podle mě platí dvojnásob. Z mnoha lidí, co jsem v rámci své pěvecké dráhy potkal, se stali moji nejlepší přátelé. Rivalitě se snažím nepoddávat a s žádnou jsem se nesetkal. Myslím, že když je jeden z nás úspěšný, tak je to úspěch pro nás všechny. Pokud se v dnešní době někomu svým zpěvem podaří přesvědčit lidi, že opera má něco do sebe, pak z toho přece profitujeme všichni.

Kterého ze současných pěvkyň či pěvců, zejména těch stále aktivních, považujete za svůj vzor?

Dámy prominou, ale ze studijního hlediska mě zajímají spíše mužské hlasy, takže budu mluvit o nich. Obdivuhodná jména, jako je třeba Adam Plachetka, asi nemusím zmiňovat – každý český rodák, který udělá takovou kariéru je určitě vzorem pro nás všechny. Z mojí generace pak musím zmínit třeba Dana Matouška, který má už v tak mladém věku skvělou kariéru. Obecně se mi prostě líbí, když našinec dokáže prorazit… Pokud bych šel za hranice naší země, pak mi samozřejmě imponují barevné, unikátní hlasy, jakými vládnou třeba Mariusz Kwiecień nebo Ludovic Tézier.

Když trochu popustíme uzdu fantazii a představíme si, že by se vaše kariéra rozjela a dostal byste nabídku stálého angažmá do jednoho z našich či evropských divadel – zkrátka, že byste musel volit mezi kariérou právníka a pěvce… Dokážete si takovou situaci představit? Jaké argumenty by vás přesvědčily pro tu či onu volbu?

Určitě si takovou situaci představit dokážu a dělám pro ni maximum. Nemyslím si ale, že je to s tou volbou tak fatální. Mám velké štěstí v tom, jakou „právničinu“ dělám. Živí mě totiž autorské právo, konkrétně právo v umění. Dělám smlouvy pro filmové produkce, pro divadla, na koncerty a už jsem dělal i smlouvu na operu. Mým snem je tedy věnovat se umění z obou stran. Zatím všechno nasvědčuje tomu, že jsem snad na správné cestě.

Letos vás čeká Smetanova Litomyšl a opera Hubička. Jakou roli tam ztvárníte?

Předně musím říct, že vystoupení v Hubičce na Smetanově Litomyšli je pro mě – podobně jako úspěch na Dvořákově soutěži – velkou poctou a důkazem toho, že zpěv má v mém životě svoje místo a smysl. Ztvárním tam roli Tomeše, který v tomto příběhu vystupuje v podstatě jako námluvčí. Je to takový dobrák od kosti, který se ale taky umí rozčílit, když je to potřeba.

Čím je pro vás osobně Smetanova hudba specifická? 

Smetanova operní tvorba je mi obecně hodně blízká. Mám prostě rád češtinu a náměty, které si Smetana vybíral. Od ‚Prodanky‘, přes Hubičku až po Dalibora se nemůžu ubránit návalům jistého vlastenectví, když tuhle krásnou hudbu poslouchám. Aby toho nebylo málo, Smetana napsal mnoho krásných partů pro baryton. Ne nadarmo je „smetanovský baryton“ opěvovanou kategorií.

Ještě před Litomyšlí vás ale čeká koncert laureátů na Hudebním festivalu Antonína Dvořáka…

Ano, 28. května mě spolu se sopranistkou Natálií Šmausovou a klavíristou Ahmadem Hedarem čeká koncert laureátů Dvořákovy soutěže ve Vysoké u Příbrami. Tématem našeho koncertu je „Dvořák a Anglie“. Zazní tedy písně a árie jak od Dvořáka, tak od anglických skladatelů Ralpha Vaughana Williamse a Benjamina Brittena. Následně 14. června vystoupím na tomtéž místě v open air produkci Čerta a Káči pořádané spolkem Opera Studio Praha. V minulosti jsem tam vystupoval v menší dvojroli. Tento rok jsem povýšil a vystoupím v hlavní roli Čerta Marbuela. (úsměv)

Jako pravidelný návštěvník opery vidíte scénu i z druhé strany, z hlediště. Co je podle vás největším nešvarem, kterým opera u nás trpí – když pro tentokrát vynecháme věčné téma nedostatku peněz?

Myslím, že opera nejvíce trpí předsudky. Nepocházím z hudebního prostředí, takže jsem na svá představení už pozval mnoho lidí, kteří tak operu mohli slyšet v podstatě poprvé. Téměř vždycky se přitom setkávám s pozitivním ohlasem. Tihle posluchači by se přitom asi zdráhali přijít ve večerním na pětihodinového Wagnera. Opera se dá ale také servírovat v nějaké stravitelné formě prostřednictvím koncertů, flash-mobů a podobně. Tím se podle mého dá lidem ukázat, že opera je super a že stojí za to ji poslouchat! Pak se třeba jednoho dne odváží jít i na toho Wagnera.

Žijeme v digitálním zrychlení – co nemá pod dvě minuty a úderný vizuál, jako by neexistovalo. Opera je přitom absolutním protipólem: je dlouhá, analogová a vyžaduje trpělivost. Jak se v tomto světě cítí mladí zpěváci? A máte recept na to, jak naučit generaci zvyklou na ‚scrollování‘, aby se zastavila a prožila tříhodinové představení?

Já jsem optimista, co se technologického vývoje týče. V dnešní době nejen že si člověk pustí za pár kliků libovolnou hudbu, ale dokonce si už přes nástroje umělé inteligence může za pár kliků libovolnou hudbu od píky vytvořit, včetně nápodoby velkých světových hlasů. Já ale věřím, nebo alespoň pevně doufám, že právě tato všudypřítomnost digitální hudby povede k obnově poptávky po živé hudbě. K poptávce vidět skutečné lidi z masa a kostí, kteří společnou prací tvoří unikátní, neopakovatelný zážitek. Včetně všech chyb, nedokonalostí a občasných opožděných nástupů…

Kdy jste naposledy měl husí kůži z poslechu zpěvu?

Zrovna se vedle Hubičky a dalších projektů připravuju také na výše zmíněnou roli Marbuela v Čertovi a Káče. Pravidelně tedy poslouchám nahrávku z roku 1979, kde Marbuela ztvárnil Richard Novák. Při poslechu takového hlasu v kombinaci s onou muzikalitou člověk nemusí pro husí kůži chodit daleko.

Kdybyste mohl pozvat jakoukoliv postavu z operní literatury na sklenku vína, kdo by to byl, o čem byste si povídali a jaké víno či drink byste jí nebo mu servíroval?

Asi bych si pozval titulního představitele mé dost možná nejoblíbenější opery vůbec, kterou je Don Giovanni. Ideálně bych na takový večírek přizval rovnou i Mozarta. Zajímalo by mě, jak dokázal Mozart už ve svém relativně útlém věku tuhle postavu se všemi odstíny hudebně vykreslit a popsat onu nenasytnou chuť k životu, která podle mého k opeře neodmyslitelně patří. Vína oba pánové jistě vypili za svůj život dost, a tak bych jim za odměnu schválně po českém vzoru místo vína naservíroval vychlazenou Plzeň. (úsměv)

Foto: GoOut, archiv Jonatana Müllera

Facebook X E-mail WhatsApp