„Dona Giovanniho jsem zpíval více než třistakrát v životě a nikdy jsem se u toho nenudil.“

„Když se cítí pohodlně a spokojeně zpěvák, cítí se pohodlně a spokojeně i publikum.“

„Chci, aby už v úvodu posluchač cítil, že stálo za to zaplatit vstupenku a přijít do Rudolfina.“

Legendární Don Giovanni Mariusz Kwiecień se sice hvězdné kariéry pěvce musel vzdát předčasně kvůli problémům se zády, bohaté zkušenosti však předává dál svým studentům v Polsku i za hranicemi domoviny. Už dva roky tak pravidelně navštěvuje také Prahu, aby kariéru mladých zpěváků podpořil v rámci projektu Spolku přátel hudebních talentů Aleny Kunertové. Vyvrcholením jeho snah se stane koncert 18. června v Dvořákově síni Rudolfina, kde se spolu se Zuzanou Markovou a Arnheiður Eiríksdóttir představí po boku svých pražských svěřenců. Pražskému publiku se tak dostane nevšední příležitosti znovu slyšet hvězdného umělce, kterého na pódiích už čtyři roky nevídáme. Vedle hudby však má Kwiecień ještě jednu skrytou vášeň…

Asi před deseti lety jste v jednom rozhovoru řekl, že vaším snem je koupit si dům s rybníkem, protože milujete rybaření. Podařilo se vám ho uskutečnit?

Dům mám, ale rybník ne. Spousta věcí se totiž změnila. Když jsem hodně vystupoval mezinárodně, tak pro mě bylo snem se najednou ocitnout doma a tam se věnovat svému koníčku. Ale když jsem před čtyřmi lety přestal zpívat, najednou se mi otevřela možnost se jednoduše dostat k jakémukoli jezeru, řece nebo rybníku v okolí mého bydliště, takže rybník přímo u domu jsem přestal potřebovat. Ale rybaření miluju stále – je to skvělá příležitost soustředit se a přemýšlet o vlastních věcech, budoucích problémech, šťastných chvílích, jen tak v podstatě nic nedělat a sledovat konec vlasce. Je to v podstatě meditace. 

I přesto, že už veřejně nezpíváte, máte stále značné množství práce, hlavně té pedagogické. Vaším hlavním zaměstnáním je pro vás v současné době výuka v Krakově, že? 

Ano, jsem zaměstnán na Hudební akademii v Krakově, ale učím také ve Varšavě na Operní akademii ve Velkém divadle, což je nejlepší polské operní studio, a na mnoha různých místech v zahraničí – v Itálii, Německu i v Americe. Často také zasedám jako porotce pěveckých soutěží. V každém případě ale neustále pracuji s mladými lidmi, jež se snažím podporovat. Což je také případ koncertu, který se brzy uskuteční v Praze a který beru jako propagaci a podporu všech těchto mladých zpěváků, co se zúčastnili mých mistrovských kurzů. Samozřejmě jsme museli vybrat jenom pár nejlepších lidí, ale doufám, že naše spolupráce s Alenou Kunertovou bude pokračovat a budeme mít možnost společně s mladými zpěváky dělat další projekty, aby se mohli prosadit na hudební scéně.

Čím vás tedy oslnili ti, kteří dostali příležitost vystoupit na úterním koncertě? V čem jsou lepší?

Víte, vždycky je velmi těžké říct, kdo je lepší a kdo méně dobrý, protože je to do značné míry otázka vkusu. Tady uslyšíte krásné hlasy, což je samozřejmě první věc; bez té nemůžete udělat velkou kariéru. Ale to není všechno. Člověk musí mít talent v širším slova smyslu. Je to kombinace techniky, krásy tónu, pružnosti na jevišti, nějakého sex-appealu, energie či toho, co ze sebe umělci vyzařují. A ti, co se mnou vystoupí na úterním koncertě, to mají. Samozřejmě, technika je velmi, velmi důležitá. Ale i když máte perfektní techniku a nemáte šarm, tak vás lidé moc rádi mít nebudou. Ano, budou obdivovat vaši techniku, ale tam to skončí. Pro velkou kariéru je potřeba víc. 

Na druhou stranu ale nikdo nemůže zaručit, že každý, koho vybereme, protože má potenciál, prožije zářnou kariéru. Já jsem se třeba za svých profesních začátků, kdy jsem se v Metropolitní opeře dostal do programu pro mladé umělce, setkal s tím, že většina mých kolegů se nakonec zpěvu profesně nevěnovala. A to byli elitní zpěváci! Po skončení programu se někteří rozhodli, že do pěvecké kariéry nakonec nepůjdou, protože je příliš náročná. 

Vy jste ale nebyl jedním z nich a do kariéry sólisty jste se pustil. Nemůžu v této souvislosti opomenout myšlenku, že inscenace Dona Giovanniho z Metropolitní opery, ve které jste ztvárnil hlavní roli, na mě měla takový dopad, že jste se pro mě stal jakýmsi ztělesněním Dona Giovanniho…

Moc vám děkuji. I když to tedy nebyla nejlepší inscenace, kterou jsem dělal – měla byste vidět inscenaci Dona Giovanniho z Londýna. To bylo teprve fantastické! Každopádně, váš dojem – to je přesně to, co mezi mladými talenty hledám. Někoho, kdo se takto vryje do paměti. Ty, co dobře zpívají, dobře hrají, dobře vypadají a poskytují umělecké potěšení. Takovým chci dát veškerou svou péči.

V souvislosti s Donem Giovannim mě také zajímá, jaké to je s někým pracovat na áriích z opery, ve které znáte za ta léta snad každou notu. Na úterním koncertě uslyšíme například árii Leporella a duet Giovanniho a Zerliny… 

Dona Giovanniho jsem zpíval více než třistakrát v životě a nikdy jsem se u toho nenudil. Vždy jsem totiž tím příběhem procházel tak, jako by to bylo poprvé v životě. A když učím, samozřejmě se mi vybavují skvělí pěvci, kteří se mnou vystupovali, ale nikoho ze svých žáků – stejně tak jako sám sebe – se nesnažím násilně napasovat do nějaké role. 

Tedy chápu, že vám nevadí, když někdo zvolí úplně odlišnou interpretaci od té vaší nebo od té, kterou znáte a s níž se ztotožňujete.

Naopak! Líbí se mi, když to někdo chce pojmout jinak. Samozřejmě musí zůstat v mezích stylu a vkusu. Ale líbí mi, když zpěvák prokáže invenci, ukazuje to na jeho charakter, že má co říct. Ale když nepřichází nic, žádný nápad, tak se pokouším dávat návrhy. Nikdy ale neurčuju, jak to má být. Pak sleduji, co zpěvákovi sedí a v čem se cítí pohodlně. Protože když se cítí pohodlně a spokojeně zpěvák, cítí se pohodlně a spokojeně i publikum. Následně se snažím u zpěváků umocnit radost z vystupování, protože i já sám, když jdu na jeviště, si to užívám, přestože jsem nervózní nebo se třeba necítím stoprocentně dobře. Společně tak hledáme krásu zvuku, přirozený tok energie a emocí, přičemž své studenty beru jako své partnery na jevišti. Což se jim líbí.

Jaký repertoár tedy učíte nejraději? A jak si poradíte s repertoárem, který neznáte?

Pouštím se do všeho, ale je v podstatě nemožné například znát všechny písně. Také je to o něco složitější, pokud nerozumím jazyku, v němž byla napsána. Ale i tak se – poté, co pochopím, o čem píseň je – snažím vcítit do zpěváka a zjistit, jestli on sám to nějak prožívá. A pokud nic necítím, pak je potřeba s tím rychle něco udělat. Musím cítit energii; zpěvák nesmí zpívat jen noty, zvuky. Samozřejmě ale pracujeme i na technice, která je u veškerého repertoáru v podstatě stejná, i když styl může být jiný. Rád pracuji s Mozartem, s belcantem, Verdiho skladbami a Puccinim. Jediné, co mě učit moc nebaví, je Wagner, protože jde přece jen o trochu jiný druh hudby, jemuž belcantová technika úplně nesedí. 

Zbývá ještě čas se kromě techniky a způsobu interpretace věnovat i výrazové a herecké stránce, zvlášť když jde o operní árii?

Určitě. Na koncertě se sice přímo k herectví moc nedostaneme, ale alespoň trochu se interakci snažíme propašovat do duetů. V tomto ohledu jsem pracoval hlavně s Emmou Balunovou a také s Ivanem Lyvchem, kteří společně zpívají na začátku koncertu duet. A to duet zábavný, plný radosti a milých momentů, což z toho posluchač musí vycítit. 

Chci, aby už v úvodu posluchač cítil, že stálo za to zaplatit vstupenku a přijít do Rudolfina. Rád bych, aby byl už u tohoto prvního čísla vidět potenciál mladých zpěváků stát se hvězdami, který podle mě oba mají. Vím, že například pro Emmu to bude doposud největší událost, ale pokusíme se udělat všechno pro to, abychom jí pomohli se ukázat a dokázat, že opravdu má na to jít si za svým snem.

A doufám, že lidé pak přijdou i na její další koncert za dva, tři, čtyři, pět, sedm a třeba i deset let. To je úžasná věc – sledovat vývoj kariéry vašeho oblíbeného zpěváka od úplných počátků a vidět, jak se ti lidé mění, jak se vyvíjí jejich hlas a umělecký projev. A vím, že všude po světě je spousta fanoušků, kteří jsou do mladých zpěváků zbláznění. Já jsem zase do mladých zpěváků blázen jako učitel a pro ně je naopak důležité sledovat mě, jak se po třiceti letech připravuji na koncert; že je to úplně stejná příprava, přemýšlení, soustředění… Skvěle se doplňujeme.

Dostává se jim tedy nejen pedagogického vedení, ale také nasávají profesní zkušenosti. A koncert s opravdovými hvězdami jim může pomoct větší publicitě…

Ano. Když pořádáte koncerty těchto „mladých“ zpěváků se „staršími“, publikum přijde hlavně díky těm už známým tvářím. Zároveň ale uslyší i ty mladé, neznámé lidi, kteří s největší pravděpodobností budou slavní v budoucnu.

Na úterním koncertě budete tuto „starší“ pěveckou skupinu zastupovat spolu se Zuzanou Markovou a Arnheiður Eiríksdóttir. Jak a proč jste se dali dohromady?

S Addou (tak říkáme Arnheiður) se známe už dlouho: zúčastnila se mých mistrovských kurzů před několika lety a vidím, jak moc umělecky vyrostla. Ale se Zuzanou jsme se poprvé setkali před dvěma měsíci při prvních zkouškách. 

Myslím, že pro mladé zpěváky je velmi hodnotné pozorovat takovéto spektrum umělců, se kterými vystupují, protože Zuzana Marková je tak o dvacet let mladší než já, ale už je velká hvězda, Adda byla donedávna jednou z těch talentovaných a teď se z ní hvězda stává a pak vidí mě, co jsem o třicet let starší než Emma a také starší než Zuzana. Jsme jako velká rodina: dědeček, matka a děti. Byl to úžasný nápad Aleny Kunertové. A velkolepá věc… Věřím, že se to lidem bude líbit a budou chtít pokračování.

Můžeme tedy doufat dokonce v pokračování? Jak všichni víme, na pódiích se už několik let neobjevujete. Vlastně jsem se původně chtěla zeptat, jak se to vlastně stalo, že na pódium znovu vkročíte…

Je za tím moje přátelství s Alenou Kunertovou, s níž se znám už moře let. Jednou se mě zeptala, jestli bych s mladými zpěváky, jež učím, nevystoupil na koncertě. A já jsem souhlasil. Ani nevím, jak se to stalo… (smích) A pak už nebylo cesty zpět, protože jsem věděl, že na mě Alena spoléhá a mladí zpěváci mi věří. Tak jsem znovu musel začít pracovat na svém hlase a k mému milému překvapení zní stále dobře. Takže doufám, že to půjde hladce. Snad mě nezabije nervozita…

Nervozita? I po takové kariéře? 

Ano, samozřejmě. Zvlášť když se vracím na velké pódium po pěti letech bez zpívání… Je to velká výzva. Věřte mi, není to snadné. Ale jsem štír a mám výzvy rád.

Foto: z archivu Mariusze Kwiecieńa, Nick Heavican / Metropolitan Opera, Facebook Nachtigall Artists / Jan Houda a Petr Dyrc, A. Bofill / Gran teatre del Liceu

Facebook X E-mail WhatsApp