S příznačně francouzským smyslem pro improvizaci si před několika týdny kdosi v Elysejském paláci uvědomil, že pořádat oslavy pádu Bastily v obvyklé datum 14. července není tentokrát vhodné. Přesně před deseti lety, 14. července 2016, otřásl totiž Francií teroristický útok v Nice… Veselit se při takovém výročí? Bylo tedy rozhodnuto, že vše od vojenské přehlídky až po ohňostroj se o den předsune. Francouzská televize musela zareagovat a zorganizovat každoroční koncert na úpatí Eiffelovy věže v novém termínu. Což vzhledem k dávno zajištěným účinkujícím nebylo snadné. Jak to dopadne, posoudí televizní diváci v pondělí, 13. července, kdy ČT art nabídne od 21:15 přímý přenos.

O některé z pevných stavebních pilířů se dramaturgie naštěstí mohla opřít. Jsou vyzkoušené už od roku 2013, kdy se tento typ koncertu, čerpající z operní i symfonické tvorby, na Martových polích koná. Jeho obsahu přivykly za tu dobu jak desítky tisíc diváků, přítomných po důkladné vstupní prohlídce na místě, tak miliony dalších v domácím pohodlí u televizních obrazovek. A řečeno bonmotem někdejšího principála cirkusu Humberto: „Dobrý čísla zásadně neměnit!“ 

Přirozeně že přirovnat Koncert z Paříže k zábavě v šapitó by bylo značně neuctivé; jisté prvky blyštivé estrády jsou v něm však přece jen postřehnutelné. Naštěstí v ochranném obalu kvalitního uměleckého provedení, jaké kromě proslulých sólistů z různých koutů světa zajišťuje Francouzský národní orchestr, působící pod ochranou tamního veřejnoprávního rozhlasu, a dva pěvecké sbory z téže instituce. Smíšený dospělý i dětský. Poté, co se před nimi na dirigentském stupínku vystřídala v minulosti řada hostujících jmen, v poslední letech opakovaně uchopil taktovku šéfridirigent orchestru Cristian Măcelaru. Letos se ale úkolu zvládnout početné pódiové hemžení neohroženě ujímá Daniel Harding. Napůl dirigent a napůl pilot komerčních Airbusů, který už od příštího září povede renomované filharmoniky z Los Angeles.

Na koho a s jakým repertoárem se lze tedy těšit tentokrát? Začněme od toho, co se bude hrát i zpívat a proč. Při tomto typu „koncertu pro všechny“ by bylo zhůvěřilé experimentovat s neznámým repertoárem. Výjimky, o nichž bude ještě zmínka, samozřejmě potvrzují pravidlo, nicméně páteří hudebního večera pod širým nebem jsou osvědčené árie, duety, sbory či předehry. A tak si publikum vychutná ukázky z operní tvorby velikánů, jakými jsou Gaetano Donizzeti, Giuseppe Verdi, Gioacchino Rossini, Georges Bizet, případně Jacques Offenbach. Také však instrumentální „kousky“ od Camilla Saint-Saënse nebo Hectora Berlioze, jehož Uherský pochod z opery Faustovo prokletí se už stal jakousi znělkou, jež přehlídku různorodých melodií břeskně otvírá.

Slouží ke cti tvůrcům programu, že mezi notoricky známé – a přiznejme si, toužebně očekávané – části večera chtějí i dokáží „vpašovat“ něco, čím defilé hitů vyváží a divácký poznatek i vkus nenápadně rozšíří. V minulosti byl tento prvek často definován výletem do méně prezentovaných sfér domácí, tedy francouzské klasiky. Například zhmotnělými vzpomínkami na to, čím ji přibližně před sto lety obohatilo seskupení skladatelů pod názvem Pařížská šestka. Anebo výpady do jazzu Django Reinhardta či dokonce šansonů proslavených kdysi Édith Piaf a nyní vkusně zaranžovaných. Tento prvek tentokrát sice chybí, ale nahrazuje ho jiný druh obezřetného experimentování. V nejednom případě souvisí s účinkujícími, k nimž se tímto v pozvánce na koncert dostáváme.

Nebývá obvyklé, aby se sólovým partem blýskla před symfonickým orchestrem marimba. Navíc když tento rozměrný hudební nástroj obsluhuje s vějířem paliček v rukou žena. Adélaïde Ferrière je ovšem ve frankofonním světě pojmem. Může se pyšnit řadou úspěchů, které její kariéru interpretky a skladatelky provázejí. Po studiích na Pařížské konzervatoři a Royal College of Music v Londýně byla roku 2017 ověnčena ve Francii titulem Objev roku. A loni v prosinci oslnila ctihodné publikem ve Stockholmu při koncertu, který se tradičně koná v předvečer udělování Nobelových cen. Podporuje uvádění soudobé hudby, a proto pro ni tvoří renomovaní autoři. Pod Eiffelovou věží přednese Adélaïde Ferrière závěrečnou část Koncertu pro perkuse od tureckého komponujícího klavíristy Fazıla Saye.

Originálním příspěvkem pařížského večera může být výkon japonského klavíristy jménem Hayato Sumino, který mimochodem oslaví hned následujícího dne 14. července své třicátiny. Stihl toho do nich docela dost. Jako by chtěl připomenout pravdu známou už od dob antického Řecka, že totiž hudba a matematika mají mnoho společného, zaměřil se jak doma v Tokiu, tak ve Francii na studia klavírní hry v kombinaci s výzkumem akustiky a nahrávacích technologií. Před pěti lety se na osmnáctém ročníku Mezinárodní Chopinovy soutěže ve Varšavě dostal až do semifinále, kde jeho výkon sledovalo online rekordních pětačtyřicet tisíc příznivců. A v pondělí večer Hayato Sumino rozezní Martova pole vlastním pojetím Mozartových variací na píseň dodnes oblíbenou mezi dětmi ve Francii pod názvem Ah, vous dirai-je Maman.

O koho se ovšem Koncert v Paříži opře v roli mezinárodně uznávaných pěveckých či instrumentálních hvězd? Čelné místo v jejich výčtu zaujímá americká sopranistka Corinne Winters, jež je nám blízká opakovanou spoluprací s Jakubem Hrůšou jak v Bamberku, tak v Chicagu, kde sklidili ovace za provedení Čtyř posledních písní Richarda Strausse. K pařížskému nebi vystoupá Corinnim hlas v árii Čo-čo-san Un bel di vedremo z Pucciniho opery Madame Butterly a v duetu Parigi, o cara z Verdiho La traviaty, kde se k ní přidá její krajan Lawrence Brownlee. Výtečný tenorista, který si následně vychutná návrat ke svému majstrštyku, árii Ah! Mes amis z Donizettiho opery Dcera pluku, vyšperkované devíti vysokými „c“. Jiným způsobem na sebe jistě upozorní polský kontratenorista, tanečník break dance a vyhledávaný fotomodel v jedné osobě. Jakub Józef Orliński totiž sáhne hlouběji do hudební minulosti, z níž si vybral árii Air du frois z Purcellovy opery Král Artuš. A pozornost bude nesporně upřena též na mezzosopranistku Marinu Viotti, známou z kontroverzního příspěvku k zahajovacímu večeru pařížské letní olympiády 2024, kde spojila své síly s heavymetalovou kapelou Gojira. Ostatně, metal si tato neortodoxní pěvkyně, pocházející ze švýcarské hudební rodiny, „střihne“ i pouhé dva dny před Koncertem z Paříže, na který si přichystala slavnou árii Una poco fa z Rossiniho Lazebníka sevillského. Odvážná to žena!

Několikahodinový příděl hudby, na který před půlnocí naváže nezbytný ohňostroj, významně těží z charismatu města, které tuto událost obklopuje. A televizní kamery na něj svými dlouhými záběry nikdy nezapomínají upozornit. Je stále na co. Ne nadarmo napsal kdysi Ernest Hemingway, že „Paříž je pohyblivý svátek“, protože kdo toto město poznal, už navždy si ho ponese v sobě. Ač se od dob spisovatelovy „ztracené generace“, která si metropoli nad Seinou oblíbila po první světové válce, Paříž viditelně změnila, stále si uchovává svůj ojedinělý šarm, ve kterém není těžké si vybavit obrazy impresionistů. Díky této jemné kráse je snadné zapomenout za vlahé letní noci na to, že zde už existují i místa, která jako by se nenacházela v Evropě a kam se po setmění obává vkročit i policie. 

Svět je v pohybu, mění se před očima, ale zároveň se máme stále o co opřít. Kulturní kotvy patří k našim nejsilnějším oporám. A Koncert z Paříže nám je, byť trochu těkavě, opět připomene. Upřímně, televizní ztvárnění nepatřívá k vrcholům této profese, kazí ho občas chaotické střihy a zmatené záběry. Přesto patří tato událost mezi televizními diváky rok co rok k nejoblíbenějším.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, maisondelaradioetdelamusique.fr

Facebook X E-mail WhatsApp