„Zažít, že Janáčka poslouchá nadšeně na šest tisíc lidí pohromadě, je naprosto jedinečné.“ 

„V budoucnu se asi jednou dostanu i k Věci Makropulos, ale myslím, že to je ještě cesta na více let.“

„Když jsem začala zpívat české role, nikdy nepadlo rozhodnutí, že budu chtít být specialistkou na český repertoár.“

Američanka Corinne Winters se v poslední době výrazně profiluje v českém repertoáru. Zpívá Rusalku, ale hlavně Jenůfu a Káťu Kabanovou. V sobotu s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem, s dalšími sólisty a s dirigentem Jakubem Hrůšou na festivalu Dvořákova Praha vystoupí v Janáčkově Glagolské mši. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz vzpomíná na letošní srpnové koncerty na festivalu BBC Proms i na Káťu na Salcburském festivalu před dvěma roky, uvažuje o hudbě Leoše Janáčka i o češtině, kterou se intenzivně učí, a vypočítává výhody, které jí přináší její nevelká postava.

Účinkovala jste 28. srpna s Jakubem Hrůšou v Glagolské mši na BBC Proms a pak jste hned cestovala do Prahy? 

Ano, rozhodla jsem se přijet do Prahy dřív, než nám začnou zkoušky. Porozhlédnout se tady a užít si město a také se zdokonalit v češtině. Jsem za těch pár dní moc ráda. 

Jaký byl koncert v Londýně? 

Naprosto úžasný. Janáček měl neuvěřitelný ohlas – a to jsem si jistá, že v publiku zdaleka nebyli jen milovníci hudby. Mnozí lidé, kteří byli v sále, prostě chtěli být v Londýně a na Proms. Je to letní festival. Royal Albert Hall je obrovská koncertní síň, mám dojem, že tam mohlo být nějakých šest tisíc lidí. A vidět je, jak jsou nadšení z Janáčkovy hudby a z jejího provedení, byl pro mě osobně veliký zážitek. Zažít, že Janáčka poslouchá nadšeně tolik lidí pohromadě, je naprosto jedinečné. 

Už jste na festivalu BBC Proms zpívala?

Ještě ne, teď poprvé. A také jsem byla jako posluchačka o den dříve na koncertu České filharmonie a Jakuba Hrůši, na kterém zazněl Dvořákův Violoncellový koncert a Sukova symfonie Asrael. S Jakubem jsem loni zpívala Straussovy Čtyři poslední písně. S Bamberskými symfoniky v Bamberku a ve Vídni. Tehdy také zněla ve druhé polovině koncertu Symfonie Asrael… Slyšet teď Českou filharmonii hrát Suka a vidět Jakuba, jak hodinovou skladbu diriguje zpaměti, bylo také něco neuvěřitelného. Přiznávám, že jsem měla slzy v očích… 

Když už mluvíme o dirigentu Hrůšovi – když jste zpívala Káťu Kabanovou na Salcburském festivalu před dvěma roky v létě, to byla vaše první spolupráce?

Byla jsem předtím v Chicagu, abychom se společně připravili. Káťu Kabanovou jsem už předtím zpívala, také česky, ale česky jsem jinak neuměla. Výslovnost jsem měla prý v pořádku, ale vím, že jsem přesně sledovala rytmus zapsaný v partituře… O Janáčkovi jsem se z různých zdrojů všelicos dozvěděla a naučila, ale teprve Jakub mi otevřel oči i po stránce jazyka. Když jsou v češtině dvě samohlásky na stejně dlouhé notě, ale jedna je krátká a jedna je dlouhá, tak je potřeba délku noty upravit. To jsou věci, které jsou samozřejmě pro české zpěváky naprostou přirozeností, ale pro mě, která jsem se prostě jenom naučila výslovnost, a ne jazyk, to samozřejmě bylo složitější. Asi jsem Janáčka předtím zpívala poněkud akademicky, ne zřejmě zcela přirozeně. Jakub mi pomohl, abych opravdu šla společně s rytmem řeči. Tak, jak to Janáček chtěl. Takže jsem dostala nové podněty – a když jsme se pak sešli v Salcburku, tak myslím, že už můj vztah k češtině, moje schopnost ji zpívat, byla lepší. A začala jsem se učit česky. Takže s Jakubem to pro mě bylo opravdu velké zjevení. Tehdy jsme pracovali společně poprvé, ale od té doby už jsme udělali několik dalších věcí a ještě nás mnohé čekají. Jsem moc ráda, že to takhle je… 

Mohu se opovážit nazvat vaše umělecké souznění pódiovou láskou? 

Já bych to tak nějak řekla také. Oba jsme velmi zvídaví lidé, oba hodně jdeme do detailů… Takže v tom se opravdu setkáváme. Podobně s ním úzce a krásně spolupracují i další zpěváci, například Kateřina Kněžíková, která je fantastická. A já na opeře zase pravidelně moc ráda spolupracuji třeba i s Tomášem Hanusem nebo s Tomášem Netopilem. Obecně řečeno, každý člověk, se kterým spolupracujete, vám dává něco jedinečného. Je tomu tak i s Jakubem a je to moc fajn. 

Kdy jste poprvé zpívala Káťu? Dlouho před Salcburkem? 

V roce 2017 v Seattlu, tedy pět let před Salcburským festivalem. A potom jsem ji zpívala ještě v Římě, šlo o koprodukční inscenaci z Covent Garden. V Salcburku na festivalu v roce 2020 to byla tedy moje třetí Káťa. 

Osobně dosvědčuji, že přinesla úžasný zážitek, nejen z hlediska pěveckého, ale i scénického… Ten zástup mlčenlivých figurín za vámi, k nerozeznání od skutečných lidí, to bylo nesmírně působivé! 

Vnímám to úplně podobně. Salcburská Skalní jízdárna je naprosto jedinečný prostor a potřebuje mít pro inscenaci zcela jedinečné koncepční řešení. Jsem přesvědčená, že jednoduchost tehdejší inscenace vyšla moc dobře. 

Když už mluvíme o Janáčkovi, a vlastně jste to trošku už naznačila, jste přesvědčená, respektive vnímáte to tak, že v jeho operách je jazyk a text opravdu velmi důležitý? Snad i důležitější než v jiných operách?

Ano. To, co řeknu, bude asi velmi výrazné prohlášení: platí to však i o Rusalce, v ní je také strašně důležitý text. Ale je to přece jen trošku jiný styl, romantický, vokální linka je legatová… Ještě mě napadá jistá podobnost i s Richardem Straussem. Protože i v jeho operách je mnoho textu, jakoby mluvené řeči, je to vlastně často jako činohra. I u Strausse je text velmi výrazný prvkem… Ale u Janáčka je ještě víc opravdu na prvním místě drama. Text musí znít zřetelně i v Rusalce, i u Strausse, jako i u mnoha dalších skladatelů, ale aby byl jasně vyslovován, je u Janáčka opravdu ještě víc, mimořádně důležité. Jako když se mluví… 

A vaše další janáčkovské role?

Už jsem zpívala Jenůfu a zase jí budu zpívat, a to s Jakubem Hrůšou v londýnské Covent Garden na samém začátku příštího roku. To je vlastně za pár měsíců, že… Už jsem ji zpívala v Ženevě s Tomášem Hanusem. Ta byla moje první. Druhá byla potom ve Valencii ve Španělsku. V Londýně bude tedy má třetí. Káťa a Jenůfa jsou samozřejmě dvě hodně rozdílné role. Každá vyžaduje i představuje jinou zkušenost. Nicméně i hudební styl je pro tyhle dvě ženy dost rozdílný. Jenůfa je přece jen napsaná v romantičtějším stylu, Její pastorkyňa je ranější Janáček, vlastně tedy o něco tradičnější, ale Káťa, ta už je opravdu moderní a dramatičtější. V Kátě se my zpěváci také víc potýkáme s orchestrací. Ale obě úlohy jsou nádherné, neuvěřitelné… V budoucnu se asi jednou dostanu i k Věci Makropulos, ale myslím, že to je ještě cesta na více let. 

Emilia Marty je ještě dramatičtější? 

Ano, je dramatičtější, ale navíc potřebuje ještě větší zralost. V barvě hlasu i v interpretaci, ve výraze. Emilia Marty by měla být docela svěží, relativně mladší. Nemyslím, že musí být zpívána a hrána starší ženou. Je to role, která je komplexní a která potřebuje instinkt a životní zkušenosti. Je mnoho důvodů, proč na ni budu ještě nějakou dobu čekat. 

Jak vnímáte Glagolskou mši? Je v kantátovém repertoáru také tak výjimečná, jako jsou výjimečné, jedinečné a nenapodobitelné Janáčkovy opery v repertoáru hudebního divadla? Je to i v té menší sopránové úloze opravdový Janáček? 

No samozřejmě že ano. Naprosto. Já jsem před časem sledovala nahrávku projektu brněnského divadla, kde spojili Glagolskou mši s operou Z mrtvého domu, inscenaci dirigoval právě Jakub Hrůša. Šlo o úžasný nápad, výsledek působil naprosto silně. Připomnělo mi to, že i v oratorním repertoáru je Janáček velký dramatik. Moc mi to pomohlo. Na tohle scénické ztvárnění si vždycky vzpomenu – a emoce, které vyvolává, jsou silné, takže inspirují i pro koncertní provedení. 

Vnímáte určitě, že text není úplně přesně jako čeština, viďte…? 

Samozřejmě. Je to dávný církevní slovanský jazyk. I výslovnost je občas trošku jiná. Jakub pro nás pro všechny, jako podklad pro studium, nahrál text s přesnou výslovností, protože tou starou řečí samozřejmě nikdo z nás nemluví… 

On je Jakub Hrůša velký perfekcionista, že? 

Ano. Ano. Velmi. Imponuje mi to. Veškeré takovéhle pomůcky mám moc ráda, protože umožňují dosáhnout větší autenticity. 

Říkala jste, že se učíte česky. Poslechem, nebo s nějakým učitelem?

Mám online učitele. A pokud nemám úplně nacpaný program, tak se s ním češtině věnuji každý týden… 

A jak dobře rozumíte?

Samozřejmě lépe rozumím, než mluvím. Ale teď v Praze právě využívám možnost konverzovat s lidmi česky v obchodech a v restauracích. Pro mě jako pro anglicky mluvícího člověka je čeština samozřejmě velmi odlišná řeč. Ale dělá mi velké potěšení… A jak už jsem říkala, pomáhá mi to ve zpěvu mnohem lépe rozumět textu a mnohem lépe ho artikulovat. Myslím, že už jsem i u Její pastorkyně schopná číst text v češtině. Původně jsem hru četla v anglickém překladu, ale teď se do toho pustím v češtině. Výhodou je, že v libretu opery je opravdu, téměř doslova, použito hodně z text činohry. Je fantastické moci celý text, i ostatních postav, číst v originále. Jsem vděčná, že jsem se v češtině už dostala dál. Samozřejmě ale také vím, že učebnice je jiná než běžná mluvená čeština z každodenního života. Takže také poslouchám podcasty a sleduju videa na youtube. A samozřejmě poslouchám lidi na ulici. To, co se učíme z učebnice, je oproti tomu, co zní v praxi, málem jak z jiného století… 

Jak jste na tom s dalšími jazyky? 

Mluvím docela plynně italsky a učím se teď intenzivně francouzsky, protože žiju v Paříži. Číst francouzštinu mohu snadněji, protože něčím je podobná italštině, ale musím pracovat na mluveném jazyku, stejně jako u češtiny. Jsem francouzská občanka a učím se francouzsky. Pomalu, ale na jistotu.

A němčina?

V budoucnu mě čekají ve větším počtu nějaké německé operní role. Němčinu jsem se nikdy neučila, nebyla pro mě prioritou, protože můj repertoár je hodně český a případně v jiných slovanských jazycích, ale budu na ní teď muset zapracovat. Čeká mě Richard Strauss, takže  se budu muset příští rok začít učit německy.

Cítíte se být trošku specialistkou na český repertoár? 

Přišlo to nějak přirozeně. Když jsem začala zpívat české role, nikdy nepadlo rozhodnutí, že budu chtít být specialistkou na český repertoár. Ale jelikož část mé rodiny má ukrajinsko-židovský původ, tak jsem vždycky měla pro slovanské jazyky slabost. I pro kulturu, literaturu… Ruština pro mě byla nejdosažitelnější, tak jsme s ní také začala. Sice neumím rusky mluvit, ale učila jsem se azbuku a měla jsem kouče, který mi od začátku pomáhal s výslovností. takže jsem se snadněji učila árie a písně v ruštině. Rusky mluvících lidí je po světě opravdu hodně, nejsou to jenom Rusové, ale také třeba samozřejmě Ukrajinci nebo Arméni a podobně. Určitě jich je mnohem víc než česky mluvících. Proto ještě stále zpívám i ruské věci, ale už jich není tolik. Těch, kteří jsou schopni zacházet s češtinou, tolik není… A do Janáčka jsem se opravdu zamilovala. Do jeho hudby i do jeho literárního jazyka. Česká hudba se mi líbí obecně, ale Janáček speciálně, protože nabízí kombinaci intelektuální stimulace – jeho hudba je opravdu komplexní, texty hluboké, příběhy silné – k tomu se přidává slovanský element, který se mi taky líbí… A to všechno se kombinuje s dramatičnosti. Janáček vyhovuje mému naturelu a zájmům. A díky němu se mi dostává dalších možností

V sobotu v Praze Glagolská mše. A co potom? Například…? 

Nejbližším úkolem je zajímavost, dvě opery v jednom večeru. Zúčastnila jsem se toho projektu v Aix-en-Provence. Christoph Willibald Gluck a oba příběhy o Ifigenii: Ifigenie v Aulidě a Ifigenie na Tauridě… Režii měl Dmitrij Čerňakov, naprosto pozoruhodný umělec. Celá tahle inscenace teď jede do Řecka.

A vy s ní.

Ano. Ale jestli tam bude pokračovat takové horké počasí, které máme teď v Praze, tak nevím nevím… Čeká mě později také koncertní provedení Manon Lescaut v Americe, moje první Pucciniho Manon. A pak už Jenůfa v Londýně. Mám docela dost práce, ano, ale jsem za to vděčná. 

Dovolím si říci, že nejste úplně typická sopránová heroina, jste spíše drobnější. Přináší to nějaká omezení, nějaké limity? Především vokálně? 

Neřekla bych. Problémem může snad být, když je zpěvák či zpěvačka příliš hubený vzhledem ke své výšce: když třeba podstoupí nějakou drastičtější dietu a ztratí příliš mnoho dosavadní hmoty, jak se třeba stalo Marii Callas. Já tyhle problémy nemám. Naprosto normálně jím, hodně jím. Ale také běhám a cvičím… Jsem aktivní. Moje postava, ne tak velká, mi v mnoha směrech pomáhá. Mohu účinkovat v inscenacích, které vyžadují hodně fyzična. Ostatně, každý zpěvák jakékoliv velikosti, který je schopen se na jevišti dobře pohybovat, přináší něco jedinečného. Já jsem sice čtyřicátnice, ale klidně můžu hrát teenagery.

…………….

ZDE čtěte o ženevské inscenaci Janáčkovy Jenůfy s Corinne Winters v titulní roli, ZDE o ženevské inscenaci Káti Kabanové a ZDE a ZDE o salcburské inscenaci Káti Kabanové.

Rozhovor s Jakubem Hrůšou o Janáčkovi a dalších tématech čtěte ZDE.

Foto: Liliya Namisnyk, Andy Paradise / BBC Proms, SF / Marco Borrelli. Marek Olbrzymek / Janáček Brno, Grand Théâtre de Genève, Carole Parodi, Miguel Lorenzo