„Některé momenty příběhu ve svém současném divadelním pojetí, vyhýbajícím se romantismu a až na výjimky i realismu, aranžovala Tatjana Gürbaca nápaditě a působivě, ale jiné podpořila odtažitou poetikou.“

„Corinne Winters zpívá a hraje Janáčkovu hrdinku Káťu jako velmi mladou moderní ženu. Působí v roli nesmírně přirozeně.“

„Tomáš Netopil podpořil vroucnost a láskyplnou citovost i dramatické nárazy, vedl těleso náruživě a neúnavně, ve velkoryse krásném spektru tempových a výrazových odstínů.“

Ženevské Velké divadlo bylo v neděli hostem festivalu Janáček Brno. Soubor přivezl čerstvou inscenaci Káti Kabanové, kterou s ním v minulých týdnech společně s režisérkou Tatjanou Gürbacou připravil a v nedávných dnech šestkrát uvedl dirigent Tomáš Netopil. Hvězdou večera v Janáčkově divadle byla v titulní roli americká sopranistka Corinne Winters. Káťu zpívala už v létě na Salcburském festivalu a na jaře v Ženevě předtím ztvárnila Jenůfu. Působila pokaždé mladistvě, zaujatě a nestrojeně.

Corinne Winters zpívá a hraje Janáčkovu hrdinku Káťu jako velmi mladou moderní ženu. Má pro ni emotivní hlas, který nepracuje s kouzly lyriky a s atributy vokální výjimečnosti, ale zůstává v civilní poloze, ovšem i tak podmanivé a uvěřitelné. Působí v roli – ať už odhodlaná, nebo ponořená do sebe – nesmírně přirozeně, a to v souhrnu pěveckého herectví, ne pouhými vokálními prostředky.

Zklamáním však byla její protihráčka – tchyně Kabanicha. Ruská mezzosopranistka Elena Zhidkova má sice impozantní životopis, obsahující v minulosti spolupráci s dirigentskými hvězdami typu Abbado, Harnoncourt či Gergijev, zpívala v La Scale i v Bayreuthu. Avšak roli, která je tradičně vnímána jako despotická či aspoň dominantní panovačná matka slabošského Tichona, prezentovala absolutně nezajímavě a nevýrazně, staticky, bez špetky pěveckého či hereckého charismatu; působila v ní jako loutka, maximálně jako jeho duchem nepřítomná nevlastní sestra.

Možná to padá částečně na vrub i režisérce a ruku v ruce s ní scénografovi Henriku Ahrovi. Některé momenty příběhu ve svém současném divadelním pojetí, vyhýbajícím se romantismu a až na výjimky i realismu, aranžovala Tatjana Gürbaca nápaditě a působivě, ale jiné podpořila odtažitou poetikou, která se abstraktností a věcností vzpírá běžnému cítění. Působivě vytvořila scénu rozhovoru Káti a Varvary, docela hravě jí vyšla celá scéna v sadu, až neústrojně naturalisticky vyhrotila noční oplzlé setkání Dikoje s Kabanichou. Ale mrazivě přesných, emotivních okamžiků nedosáhla. Závěrečné výjevy opery – magické, osamocené a emocemi nabité poslední setkání Káti a Borise – shodila a rozmělnila na plně nasvícené scéně strojovými pohyby zbytečně přítomných ostatních aktérů. A obdobně zřejmě od začátku vedla představitelku Kabanichy… S Ruskem to celé mimochodem nemá mnoho společného. Nevadí, ale možná je to trochu škoda.

Režie, divadelně artistní, se sice vesměs vyhnula operním klišé, ale v některých okamžicích svým chladem také minula šanci zasáhnout básnivě a opravdu přesně divákovo srdce. Osudové i podmanivé atmosféře, spojené s kouzlem řeky Volhy přitahujícím v závěru pološílenou Káťu, se ostatně po celý večer vymykala i scéna. Umístila příběh do formálního dřevěného rámu se zdvojeným menším pokračováním vzadu, nápaditě sice využívajícího různě stahované rolety, ale svou masivní určitostí a tvrdostí mimo jiné také eliminujícího možnost působivého svícení – light designu. Přesto byl výsledek komplexně působivý a inscenace jako výrazný, osobitě vyhraněný tvůrčí čin u brněnského publika úspěšná.

Vedle Corinne Winters byl hlavním představitelem ženevské inscenace tenorista Aleš Briscein v roli Borise. Přirozený a také konkrétnější a přímočařejší v této postavě než někteří pěvečtí kolegové, v jejichž podání bývá nešťastně zamilovaný Boris snílkem, nezodpovědným zoufalcem, případně nerozhodným slabochem. Zpíval lahodně, s jistotou, pevně a naplno, šlo určitě o jeho nejlepší kreaci v poslední době.

Dvojici Varvary a Kudrjáše s jistotou a nadhledem ve zpěvu, hře i v češtině vytvořili mladá chorvatská mezzosopranistka Ena Pongrac a velšský tenorista Sam Furness. Magnus Vigilius byl nejistým manželem Tichonem, velmi bezradným a neschopným. A Tomas Tomasson obhroublým Dikojem, hloupým, ale samolibě sebevědomým, oba ve výborně vyprofilovaných kreacích, ve kterých byl zpěv a herectví v rovnováze.

Od brněnské světové premiéry Káti Kabanové, šesté z devíti oper Leoše Janáčka, jeho prvního operního díla psaného ve svobodném Československu, nás letos na podzim dělí 101 let. Janáčkovo lyrické drama vychází z Ostrovského hry Bouře. Je od prvních tónů po závěr hudebně i svým příběhem neodolatelně přitažlivé. Zasahuje od velkoleposti po intimitu, od vášní po úzkost, od dramatičnosti po lyriku. Nachází pro vytvoření potřebné atmosféry jak osudové tóny s dvakrát čtyřmi charakteristickými údery tympánů, tak i nesmírně zjihlé intenzivní plochy nádherných útržků kantilén a naléhavých harmonií. Tragickou lásku mezi Káťou a Borisem provází skladatel snad tou nejkrásnější hudbou, jakou kdy napsal, aniž by byl veristický nebo snad sentimentální. Pro šťastnou lásku mezi Varvarou a Kudrjášem přináší naopak melodie blízké lidové hudbě. A nádherné momenty spojuje s apoteózou řeky Volhy.

Tomáš Netopil tohle vše chápe a vnímá. S Orchestrem románského Švýcarka, Orchestre de la Suisse Romande, tělesem pravidelně koncertujícím a dávajícím současně v ženevském Velkém divadle opery, rozehrál v kontrapunktu ke scénické podobě velké symfonické plochy a obrazy. Podpořil vroucnost a láskyplnou citovost i dramatické nárazy, vedl těleso i pěvce náruživě a neúnavně, ve velkoryse krásném spektru tempových a výrazových odstínů. Našel místa pro významné dlouhé zámlky, s příběhem nespěchal a dovedl ho až k hymnicky vygradovanému a stručně ukončenému vrcholu… Káťa nemusí skočit do řeky. Odchází do hloubky jeviště, zatímco Tichon ventiluje svůj žal. Ani v tomto okamžiku Kabanicha, která má tvrdě a povýšeně poděkovat těm, kteří vylovili z řeky bezvládné tělo nebo část oděvu, nepřekročila mantinely pouhého náznaku možných emocí.

Velké orchestřiště, kontrastující s mnohem menším prostorem ženevského divadla, dalo hostům možnost rozezpívat se během večera do opravdu symfonického zvuku, kterou náležitě využili. Káťa Kabanová se nakonec hrála bez pauzy. Je to dobré řešení. Pro udržení tahu orchestrálního proudu i atmosféry příběhu.

Ženevské Grand Théâtre se v poslední době Janáčkovi věnovalo výrazně. (ReflexiPlus květnového posledního představení tehdejšího nastudování Její pastorkyně ve stejné režii a pod taktovkou Tomáše Hanuse čtěte ZDE.) Káťa Kabanová byla nyní dalším příkladem toho, že lze působivou inscenaci díla moderního českého klasika najít i v repertoáru divadel, která nejsou na první pohled opředena nimbem světoznámé dokonalosti.

*******

———–

ReflexiPlus inscenace Káti Kabanové s Corinne Winters na letošním Salcburském festivalu čtěte ZDE.

Foto: M. Olbrzymek