„Jak často se stane, aby prvním tleskajícím byl sám dirigent?“

„Petr Altrichter orchestr řídil se svým vyhlášeným zápalem a s navnaděnou chutí.“

„Celkově vzato příjemný večer s barvitou hudbou.“

Pořad český každým coulem. Symfonický orchestr Českého rozhlasu se představil pod taktovkou českého dirigenta Petra Altrichtera na repertoárové ose Suk–Dvořák–Martinů. Sbory v Rudolfinu zastal Český filharmonický sbor Brno, hrála naše přední varhanice Daniela Valtová Kosinová, sólo přidal operní pěvec Svatopluk Sem. Přímý přenos zajistila rozhlasová stanice s Vltavou v názvu; to vše v předvečer předvečera významného 120. výročí Dvořákova úmrtí.

Koncert v pondělí 29. dubna – pokud je čtenář zmaten předchozí neobvyklou formulací – byl zahájen Fantastickým scherzem, op. 25 Josefa Suka. Autor tradičně stojící ve stínu, často neprávem v roli „pátého kola u vozu“ za velkou čtyřkou Dvořák–Smetana–Janáček–Martinů, své sté padesáté narozeniny oslavil už zkraje roku 4. ledna. Čtvrthodinové scherzo připomnělo, že Josef Suk je v pozadí skutečně neprávem minimálně co do řemeslné kvality. Inovativní a instrumentačně osvěžující kompozice snad trochu hledá svůj styl, respektive výrazně osciluje kolem základní invenční osy, a tak se zdálo žádoucí uchopit ji spíše osobitěji. V podání Petra Altrichtera vyzněla trochu „normálně“ – v případě stylově nevyhraněných kusů je vhodné dirigentsky suplovat pojetím s bezpečně pevným názorem. Nepřesvědčilo ani výstavbou celku, kdy návraty hlavního tématu spíše než scelujícím dojmem působily fragmentačně a navozovaly pocit přílišné repetitivnosti. Skladba by si též zasloužila – a že k tomu na mnoha místech nápadně vybízí – nízké dynamiky dotáhnout do ještě subtilnějších měr. Divák má rád zážitek. Navodit posluchačovo „nedutání“ posléze uvolněné svobodným nádechem, když kouzlo okamžiku pomine, je v překladu radostí z hudby.

Intermezzo: Jak často se stane, aby prvním tleskajícím byl sám dirigent? Možná ne tak výjimečně, pokud jsou předmětem zájmu provedení řízená Petrem Altrichterem… Umělec dokonale bezprostřední a odzbrojujícím způsobem srdečný a svůj si zkrátka neodpustil svůj kompliment ve smyslu díků orchestru za zdařile efektní závěr.

Před přestávkou přišlo na řadu Dvořákovo pozdní dílo, symfonická báseň Zlatý kolovrat, op. 109 Karlem Jaromírem Erbenem silně inspirovaná, snad až popisností zavánějící. Vlastně celý večer by bylo možné sjednotit nad společný jmenovatel jakési pohádkově laděné mytologie v duchu národního folkloru. Umělci vyprávěli archetypální příběh plný nadpřirozené poetiky. Dirigent je v daném úkolu řídil se svým vyhlášeným zápalem a s navnaděnou chutí, je však otázka, zda specifika jeho uměleckého projevu vždy vyhovují aktuálním požadavkům interpretace. Petr Altrichter diriguje velmi osobitě, neortodoxně. Zkušenostmi, které má, rozumí, kdy taktování vlastně není potřeba, tak si mnohde jen tak zatancuje. V místech, jež vyžadují vyšší energický vklad vedoucího, zase neváhá položit celé tělo (lze prozradit, že už je sedmdesátníkem) do až rockového „trsání“. Vede s jistotou a ví, co chce, avšak pokud je návštěvník koncertů zvědavý i na vizuální složku a žádostiv potěšit oku lahodící ladnou elegancí pohybového slovníku dirigenta, u Altrichtera bude asi zklamán; projev je místy až živočišný, kdy dupání do rytmu je často slyšitelné až v zadní části hlediště.

Česká rapsodie. Kantáta pro baryton, sbor, varhany a orchestr, H 118 Bohuslava Martinů je zřídka uváděným dílem, na klasických hudebních nosičích existuje v jediné nahrávce a i ta je letitá – roku 1986 ji se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy pořídil Jiří Bělohlávek. Jak název napovídá, umělecké obsazení doplnili další umělci: už před úvodním potleskem k nástupu po pauze na empoře čekal Český filharmonický sbor Brno (či alespoň ta jeho část, která se nepodílí na bombastické produkci první velké saúdskoarabské opery v Rijádu), za varhany usedla nenápadná a jakoby mimoděk vždy naprosto spolehlivě muzikální Daniela Valtová Kosinová a na židli sólisty pěvce se posadil barytonista Svatopluk Sem. Dirigent Petr Altrichter ve srovnání s první částí večera nijak nepolevil v temperamentním gestu (až divák trnul, kdy sólista dostane záhlavek) a jal se dílo řídit v rychlém spádu občas i za cenu intonačních přehmatů v orchestru. Barytonové sólo v konci kompozice do značné míry dává vzpomenout na své slavnější „kolegy“ z Polní mše a Otvírání studánek jednak vedením melodie sestávající z mnohých intervalů čisté primy a zadruhé svou tektonicko-gradační rolí při vrcholu díla. Svatopluk Sem svůj part podal dosti diskutabilně (je otázka, s jakým předstihem nahradil Ivana Kusnjera dokonce uvedeného na úvodní straně tištěného programu). Nedlouhému partu by slušela interpretace zpaměti, sólista věc pocitově pouze „odzpíval“, tedy větší výrazový ponor nebyl patrný, stejně nečitelná byla výslovnost, což jde i za orchestrem, který hlasitostně „uhýbal“ jen částečně, intonační preciznost zvláště ve vyšší střední poloze značně pokulhávala. Zdánlivě přehlédnutelnou korunou pak bylo naprosto nevhodné usednutí zpět na židli v největším hřmotu působivého finále asi minutu před koncem koncertu – když si „kapitán“ provedení poleví zrovna v nejlepším, vzezření produkce se v tu chvíli nepříjemně bije se slyšeným vyvrcholením. Kulminace to navíc byla vskutku efektní a předem nebylo pochyb, že se nějaké to „bravo“ z auditoria s posledním tónem skladby ozve. Ta se se svým celkově velice vlasteneckým rázem, kdy dokonce explicitně zaznívají slova Svatováclavského chorálu, dobře hodí k oslavám Roku české hudby. Svým výkonem je efektivně povýšil hezky zvukově kompaktní Český filharmonický sbor Brno i Symfonický orchestr Českého rozhlasu, na němž byla k obdivu zejména flexibilní ochota promptně reagovat na dirigentova hlavně tempická přání. Celkově vzato příjemný večer s barvitou hudbou, je však vždy dobré se ptát, zda ta většina obecenstva, co si nestoupla, neměla dobrý důvod.

Foto: SOČR / Vojtěch Brtnický

Facebook X E-mail WhatsApp