Posledním koncertem abonentní řady Diamant skončila 11. června v Plzni sezóna orchestru Plzeňské filharmonie. Taktovku držel šéfdirigent Chuhei Iwasaki. Na programu byla dvě závažná díla, Skotská fantazie Maxe Brucha a Symfonická báseň Praga Josefa Suka. Výkon houslisty Ivana Ženatého zvedl posluchače ze židlí.

Úvodem slavnostního večera zazněla děkovná a hodnotící slova ředitelky orchestru Lenky Kavalové a náměstka hejtmana Plzeňského kraje Petra Vanky. Za dva vrcholy sezóny byla označena reprezentace kraje a města na světové výstavě Expo v Ósace a nová prokofjevovská deska. Na programu závěrečného koncertu sezóny byla sice jen dvě díla, trvající každé necelou půl hodinu, ale o to závažnější. Neslyšel jsem již dlouho tak mimořádný výkon sólisty před českým orchestrem, možná v závěru minulé sezóny klavíristu Lukáše Vondráčka s Pražskými symfoniky v Brahmsově Druhém klavírním koncertu. Sólistů, kteří ví, co svou interpretací chtějí říci, je u nás více. I těch, co to provedou, je dost. Ale výkony na „max“, provedené se samozřejmostí a navíc působící zcela přirozeně, jsou pro posluchače živých provedení vždy zážitkem, zvláště když jde o standard, patřící k danému hráči. Ivan Ženatý si hlídá počet vystoupení, na každé je dokonale připraven, vždy hraje zpaměti. Jeho vystoupení silně připomínají výkony jeho pedagogických vzorů, kteří měli na formování jeho osobnosti největší vliv. Václav Snítil, Josef Suk, Itzhak Perlman, Ruggiero Ricci nebo Igor Bezrodnyj byli houslisté, jimž byla také vlastní technická a intonační dokonalost hry, ale především si pamatujeme nádherný, sytý, nosný a přitom měkký tón jejich houslí.

Max Bruch věnoval sólovým houslím za doprovodu symfonického orchestru tři „běžné“ koncerty, Skotskou fantasii op. 46, Romanci op. 42 a nejčastěji hraný první Koncert g moll, op. 26. Nevím, kdo z českých houslistů propagované mladé generace má na svém repertoáru právě čtyřvětou Skotskou fantasii, která zazněla na závěr koncertní sezóny v Plzni. Dílo, kde se autor zabývá v každé větě novým tématem – skotskou lidovou písní, se kterým volně pracuje, je monumentální svou stavbou a plné všech možných technických prvků houslové hry, které existují. Nemusím zde popisovat, jak „ovládl“ Ivan Ženatý hru dvojhmatů nebo řadových staccat, jeho hra byla samozřejmá a jako tradičně nadchnula své posluchače krásou nosného zvuku svého nástroje ve všech polohách, často se pohybující i v nádherných pianissimech. V pečlivě zpracovaných programových poznámkách Lenky Bočanové se posluchači dočetli názvů jednotlivých písní, které Bruch nalezl ve sbírce v knihovně v Mnichově. V první větě zazní píseň Auld Rob Morris, ve druhé Hey, the Dusty Miller, ve třetí I´m A´ Doun for Lack O´ Johnnie a ve čtvrté vlastenecká Scotts Wha Hae. Celá Fantasie zazněla za citlivé spolupráce šéfdirigenta Chuheie Iwasakiho a Plzeňské filharmonie velmi kompaktně, nadchl mne zejména soustředěný klid úvodního Grave. Sólo prvního flétnisty Kacpera Felicjana Dąbrowského ve druhé části Allegro,probíhající víceméně v terciích se sólovým partem houslí, zaznělo v dokonalé souhře. Úvod třetí části Andante sostenuto udržel Ženatý díky skvěle spolupracujícímu orchestru v opravdu nízké dynamice. Sólista tvořil jednotlivé fráze tak, jak směřuje jejich logika, i když by se pojetí mělo mírně lišit od notového textu. Zdůrazňoval všechny citlivé tóny. Čtvrtá část Finale. Allegro zazněla s několika škrty po vzoru Jaschy Heifetze, které jsou podle slov sólisty „ku prospěchu věci“. Exponovaný part harfy, dokreslující jakousi „keltskou“ atmosféru hudby, ztvárnila vynikajícím způsobem Bronislava Klablenová. Dirigent si hráčku umístil hned po své levici za sólistu, takže její part mohl opravdu vyznít. Po „skotské hudbě od německého skladatele interpretované českým orchestrem s japonským dirigentem a českým sólistou nemohlo zaznít nic jiného, než polská hudba.“ Tato slova uvedla přídavek – druhou část Romanci ze druhého Houslového Koncertu d moll, op. 22. Ivan Ženatý i toto dílo interpretoval nezaměnitelným způsobem. V závěrečném B dur akordu drženém několik taktů se v dřevěných dechových nástrojích podařilo doladit jeho prvotní nečisté nasazení.

Ve druhé polovině večera zaznělo dílo Praga, symfonická báseň pro velký orchestr, op. 26, oslavující velkou Prahu a její dějiny. Dílu dominuje několik motivů, ten hrdinský vychází z motivu husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci. Dílo je vnitřně členěno na několik obrazů, které mají něco představovat. V orchestru usedl navíc třetí hráč na trubku, třetí hráčka na flétnu, která zastala střídavě hru na pikolu, kontrafagot, anglický roh, basklarinet, triangl a varhany. Zůstala harfa a tuba. V části L´istesso tempo se skvěle představil ve svém sólu jeden z koncertních hráčů orchestru Mishiya Nojiri. Josef Suk svěřuje důležitou úlohu violoncellům a kontrabasům. Rovněž v jednom místě dělí skupinu druhých houslí na tři různé hlasy. Nechává někde vyznít sólově anglický roh. Veškeré jednotlivosti vyzněly zřetelně, jako celek působilo šéfdirigentovo pojetí opravdu velkolepě. Po vynikajícím provedení nezbývá nic jiného, než přemýšlet, jakým nastudováním dalšího velkého vlasteneckého díla nás dirigent Plzeňské filharmonie v příštích sezónách překvapí.

Foto: Jan Růžička

Facebook X E-mail WhatsApp