Antonín Dvořák chodil z Vysoké u Příbrami navštěvovat do nedalekého Bohutína třídního učitele Karla Petáka. Když zde byl roku 1887 slavnostně vysvěcen nový kostel sv. Máří Magdalény, postavený v novogotickém stylu stavitelem Františkem Staňkem, zavítal i sem. I když se původní varhany, na které chodil hrávat, nedochovaly a ty z roku 1910, které sem byly přestěhovány z kostela v Libejovicích v r. 1950 poškodil požár a nyní prochází jednou z dalších rekonstrukcí, Hudební festival Antonína Dvořáka se rozhodl místo oživit uspořádáním komorního koncertu a v budoucnu i tomuto místu věnovat pozornost. Zcela zaplněný prostor kostela hostil česko-britského hornistu Bena Goldscheidera a smyčcové Zemlinského kvarteto. Program se z části skládal z děl Wolfganga Amadea Mozarta a v souladu s tématem festivalu, vazbou na Anglii, děl současného anglického skladatele Gavina Higginse a americké legendy Ralpha Vaughana Williamse.

Malebný prostor poměrně většího kostela v Bohutíně volal slovy svého faráře Roberta Bogdana Cieszkowského po spolupořádání Hudebního festivalu Antonína Dvořáka již delší dobu. Letos se to podařilo poprvé a dle slov ředitelky festivalu Albíny Dědičík Houškové tomu nebylo naposledy. Nad novou tradicí se raduje i starosta obce Bohutín, pan Ladislav Turek, který jako třetí řečník posluchače v prostoru přivítal a nad pořádáním koncertu převzal záštitu. 

Pozvání ke koncertu přijalo smyčcové kvarteto, jehož tradice sahá do roku 1994 a které od svého založení hraje ve stejném složení František Souček, Petr Střížek (housle), Petr Holman (viola) a Vladimír Fortin (violoncello). Kvarteto v Bohutíně přesvědčilo o svých kvalitách, na spolupráci s hostem, hráčem na lesní roh Benem Goldscheiderem (rozhovor ZDE) bylo připraveno a společně se všichni umělci postarali o nevšedně čistý hudební zážitek. Jestliže se Antonín Dvořák nevěnoval kompozici pro sólový lesní roh, nemohly na koncertě nezaznít díla Wolfganga Amadea Mozarta, o kterém se na jedné ze svých přednášek na Pražské konzervatoři vyjádřil památnou větou: „Mozart je sluníčko.“ Polovinu programu večera tvořila interpretace dvou stěžejních děl Mozarta pro tento nástroj. Zazněl jeden z jeho Koncertů pro lesní roh a orchestr Es dur, K. 495 z r. 1786 v úpravě pro lesní roh a smyčcové kvarteto. Jméno upravovatele bohužel posluchači v programu nenašli, faktem však je, že partitura kromě nástrojů právě smyčcového kvarteta obsahuje jen dva party hobojů a party dvou lesních rohů. Pravděpodobně se jednalo o úpravu Radka Baboráka, se kterým v poslední době Ben Goldscheider spolupracoval jako student Barenboim–Said Akademie v Berlíně, kde byl jeho hlavním pedagogem. Sólista interpretoval dílo zpaměti, vsedě, usazen hned vedle komorního tělesa. V duchu dobové interpretace zaznělo z jeho nástroje několik akordických tónů na rozehrání ještě ke konci předehry před prvním sólem. Zemlinského kvarteto dodržovalo poměrně střízlivým způsobem předepsanou autorovu dynamiku, ale i tyto rozdíly se zdály větší než pojetí dynamiky hráče na lesní roh. Co bylo ovšem devízou provedení, byla křišťálově čistá intonace jak doprovázejícího souboru, tak sólisty, ale i vzájemná. V této souvislosti jsem nepochopil přeladění kvarteta před druhou částí Andante, které dle mého nebylo nutné. Nicméně teplota „pracovního“ prostředí byla v kostele zcela jiná než v moderní koncertní síni a nástroje mohly ještě podléhat aklimatizaci. V Andante se hráči na lesní roh ozývaly začátky některých frází o chvilku později, než si asi představoval, nicméně celkový dojem z uchopení Mozartova již vrcholného koncertantního díla pro lesní roh byl jedinečný. Osobně mne zaujala nejvíce interpretace třetí části koncertu, díky dokonale zvolenému „jezdeckému“ tempu Ronda.

Následovalo provedení „domácí“ hudby pro smyčcové kvarteto, suity Household Music amerického skladatele Ralpha Vaughana Williamse. Dílo, vydané r. 1943 v Londýně, patří k často hraným skladbám autora. Zazněly všechny tři části díla, které hudebně vychází z motivů velšské hymny. Zemlinského kvarteto i v tomto díle, které jediného toho večera interpretovalo bez přizvaného hosta, osvědčilo své jedinečné kvality vytříbené intonační čistoty, vzájemné dynamické tolerance při uvádění témat jednotlivými nástroji, perfektní dynamickou dikcí (např. v protiakcentech druhé části) nebo zdravě se klenutými velkými frázemi v části třetí, variacích. Zde si dovolím vyzdvihnout skvělý nápad prvního houslisty v poslední variaci, kdy určité fráze interpretoval s naprostou suverenitou bez sebemenšího vibrata, samozřejmě s naprostou intonační jistotou. Spolupráce prvního a druhého houslisty byla vzájemně inspirativní, rovněž spodní smyčce se v souboru jeví jako bezproblémové. 

V duchu tématu festivalu – vztahu Antonína Dvořáka k Anglii –, byla zvolena následující skladba Fanfare, Air and Flourishes pro lesní roh sólo současného anglického skladatele Gavina Higginse. Skladba vznikla v letech 2020 až 2021, tedy autorovi bylo v té době osmatřicet let. Higgins napsal jednotlivé části pro různé instituce, v partituře (nikoli v programu koncertu) se mohli posluchači dočíst, že první část (dílo má tři části) byla napsána pro Royal Academy od Music jako jedna z projektu „200 Pieces“. Třetí část pak byla objednána rozhlasovou společností BBC jako část projektu „Pohlednice od skladatelů“ stanice BBC Radio 3. Zápis obsahuje řadu prvků modernější hudební řeči, odvážné intervaly, proměnlivé rytmické figurace, trylky, dramatické pauzy, akcenty a zejména časté tzv. „gestopft“ značky, navádějící hrát sólistu s hluboko zastrčenou rukou do korpusu nástroje a tím vznikajícím zastřeným, kovovým zvukem, navíc zvýšeným zhruba o půl tónu. Erudované publikum Hudebního festivalu Antonína Dvořáka tuto k ostatním dílům kontrastní skladbu přijalo bezproblémově. 

Závěrem večera byl uveden Kvintet pro lesní roh, housle, dvě violy a violoncello Es dur, K. 407 opět z odkazu Wolfganga Amadea Mozarta. Druhé violy se pohotově a profesionálně ujal František Souček. Dílo z r. 1782 z Vídně zaznělo opět stylově čistě, i když zde již byla mírně poznat únava přizvaného hráče na lesní roh, a to zejména ve třetí části Rondo. Allegro, kde Zemlinského kvarteto působilo v jakési roli „nahazovače“ původního tempa. Ve druhé části byly patrné opět mírné nepřesnosti v nasazeních frází hornisty, nicméně opět i zde zvítězila nádherná tvorba zdravých frází před přehnanou snahou o zachování předepsaných slabých dynamik.

Provedení tohoto komorního díla bylo přijato s nadšením a vyžádalo si, dle mého názoru, mírně podbízivý přídavek ve formě blíže nespecifikované úpravy Humoresky Antonína Dvořáka přepsané do G dur a s přidáním až jazzově znějících skečů mistrově hudbě daleko vzdálených. Nicméně, dle přísloví „účel světí prostředky“, koncert tato úprava Humoresky uzavřela tematicky a naštěstí definitivně. Další přídavky i vzhledem k teplotě v kostele a o nic vřelejší teplotě venku nezazněly. Koncert nazvaný Ben Goldscheider a Zemlinského kvarteto v kostele sv. Máří Magdalény v Bohutíně se stal nezapomenutelným zážitkem…

Foto: archiv festivalu

Facebook X E-mail WhatsApp