Plzeňská filharmonie 5. února uvedla v rámci dalšího koncertu abonentního cyklu Diamant večer hudby španělských skladatelů. K řízení orchestru byl přizván španělský dirigent José Mária Moreno a jako sólista vystoupil italsko-albánský kytarista Daniel Daiu. Povedený večer byl pro vyprodaný sál plzeňské Měšťanské Besedy nevšedním zážitkem.

Úvodem zazněla předehra k jednoaktovce El tambor de granaderos, jejíž autorem je Ruperto Chapí. Dílo, ve kterém zazní snad všechna témata opery, bylo podáno ve svižném tempu. Temperamentní dirigent José Mária Moreno používal logická, spíše velká gesta, taneční pohyby a dirigoval víceméně zpaměti. Orchestr přiměl hrát v naprosté souhře, svým charismatem probudil ve všech hráčích nadšení. Bujarý charakter hudební řeči autora podtrhlo časté použití velkého bubnu (myslím, že mohl přece jen zaznít o kousek slaběji), činelů a tympánů.

Následovalo asi nejpopulárnější dílo Joaquina Rodriga, jeho kytarový koncert Concierto de Aranjuez. Přizvaný sólista Daniel Daiu ztvárnil autorovu předlohu s noblesou a bravurou. Zvuk jeho nástroje byl mírně přizvučen. Spolupracující orchestr Plzeňské filharmonie se inspiroval geniální rytmickou hrou kytaristy. V první části koncertu přesvědčivě vyznělo sólo prvního hráče skupiny violoncell Davida Niederleho a nadchlo svým „španělským“ pojetím. Možná snad jen hráč na klarinet nenavazoval rytmicky zcela přesně v jednom v expozici i repríze opakujícím se místě tematicky navazujícím na sólistu (imitace v terciích). Ve druhé části koncertu označené Adagio, plynoucí ve skvostně zvoleném klidném tempu, exceloval v sólech svým uměním měkkého a dynamicky plastického zvuku hráč na anglický roh Alberto Grisafi. Sekundovala mu ve svých sólech ve výborné spolupráci fagotistka Lucie Kopecká. Poměrně dlouhé kadenci nezůstal sólista nic dlužen. Velmi průzračně vyzněla třetí část Allegro gentile, kde se neustále střídá dvou- a třídobý takt. Orchestr se držel v decentní dynamické linii. Jediné místo, které si na souhru se sólistou nesedlo, bylo při ostinátním pohybu osmin ve staccatu hráče na fagot se staccaty v prvních houslích a violách, kdy se fagot pohyboval ve svém (pomalejším) tempu. Nicméně sólista se nenechal jakkoli vyvést z míry a jedinou zvláštností na jeho projevu bylo to, že byl oděn do jakéhosi, jistě pohodlného trikosvetru a na nohou měl boty s bílou podrážkou. Přesně takovou, jakou mají rodiče za úkol kupovat svým ratolestem ke sportovním aktivitám v tělocvičně, aby se nepoškodila podlaha.

Suverénní výkon Daniela Daiu si vyžádal přídavek – Romanci autora Ryuji Kunimatsu s podtitulem Homenaje a Miquel Llobet. Kytaristovo velmi plastické provedení si vyžádalo dlouhotrvající potlesk.

Ve druhé polovině večera byla uvedena dvě významná cyklická díla. Zazněla Carmen, suita č. 1 Georgese Bizeta. Orchestr se předvedl v nejlepším světle, hrál v absolutní souhře, s využitím obrovské dynamické škály a s velkým nasazením od prvních tónů Preludia a Aragonaise. Jestliže zvuk celého orchestru také určuje zvuk prvního flétnisty, tak zde je nutno vyzdvihnout vzletně zahrané pasáže hráče jménem Kacper Felicijan Dąbrowski. Celý sál povstal po zaznění poslední části Les Toreadors, kde se dirigent obrátil zády k orchestru a ujal se ve dvou místech sám zpěvu dotyčné árie, kterou si tvůrce Ernest Guiraud v sestavené orchestrální suitě asi nepředstavoval, že zazní vokálně.

Druhým, závěrečným dílem byla baletní suita El amor brujo (Čarodějná láska) Manuela de Fally. Zazněla úprava bez zpěvního hlasu z r. 1925. Falla je mistrem instrumentace, používá orchestrální klavír, pikolu. Každá část má programní název i obsah. Děj je detailně popsán na začátku partitury a ve svém programovém slovu ke koncertu jej srozumitelně popsala Lenka Bočanová. Orchestr hrál i zde výborně. Zaujalo mne třeba dosáhnutí velkého pianissima v části Kouzelný kruh nebo opět vynikajícím způsobem provedená sóla anglického rohu v části Píseň o klamném světě, sólo violoncella v rozděleném partu skupiny v části Pantomima, Tanec milostných her nebo sólo koncertního mistra orchestru Olgy Alicje Osmolińské v závěru stejné části. Impozantně vyšla závěrečná část se zvony, dirigent José Mária Moreno získal díky svému šarmu a profesionalitě oblibu nejen u hráčů orchestru, ale i u publika. Postupným vyzvedáváním jednotlivých hráčů a skupin vyjádřil i svoji spokojenost s prací s orchestrem.

Možná by stálo za úvahu se při další volbě hlavního hostujícího dirigenta optat, zda by José neměl zájem o spolupráci… V orchestru hraje již několik hráčů ze Španělska, španělský temperament je nenapodobitelný… Nadšení všech po koncertě nebralo konce.

Foto: Dominik Beránek

Facebook X E-mail WhatsApp