Šéfdirigent Chuhei Iwasaki před orchestr Plzeňské filharmonie neklade malé cíle. Dokladem toho je po nedávném úspěšném provedení kantáty Carmin Burana Carla Orffa nastudování dalšího velkého vokálně-instrumentálního díla, Symfonie č. 2 B dur, op. 52 „Lobgesang“ Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Dílo zaznělo 21. května v Plzni a zazní ve stejném obsazení ještě 24. května v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně. Program bude živě přenášet Česká televize na programu ČT art.

Felix Mendelssohn-Bartholdy byl znám svou organizátorskou činností i svým obdivem k dílu svých vrstevníků, ale hlavně starých mistrů. Nebýt jeho přičinění, nevznikla by v Lipsku r. 1843 Konzervatoř, dnes Hochschule für Musik und Theater, nesoucí jeho jméno, na které studoval třeba i náš Leoš Janáček. Významné bylo i jeho působení jako kapelníka v Gewandhaus orchestru v Lipsku, významného tělesa, zajišťujícího vedle koncertní činnosti i provoz opery v Lipsku. Mendelssohn se ve své tvorbě věnoval velkým vokálně-instrumentálním dílům cíleně. Jeho kantáty, oratoria, zhudebnění žalmů, hymny nebo jiná díla i na nenáboženské texty jsou velkou kapitolou v díle skladatele, který se dožil pouze třiceti osmi let. Symfonie č. 2 B dur, op. 52 vznikla na popud města Lipska r. 1840 a měla za úkol oslavit čtyřsté výročí vzniku knihtisku Johannesem Gutenbergem v Mohuči. Mezi Mendelssohnovými symfoniemi má výjimečné postavení, protože se symfonickým orchestrem spolupracuje ještě smíšený pěvecký sbor a varhany. Je někdy přirovnávána k Beethovenově Deváté, možná i podle toho, že sbor účinkuje až v druhé polovině díla. Nicméně varhany u Beethovena v partituře nenalezneme, zrovna tak, jako Mendelssohn netradičně k pěveckému sboru přiřazuje dva sólové hlasy soprán a tenor, kdežto Beethoven zůstává u  obsazení sólistů soprán, alt, tenor, bas.

Mendelssohnovo dílo začíná jakousi třívětou symfonií s úvodem Maestoso con moto, se zajímavým přechodem sólového klarinetu mezi první Allegro a druhou částí Allegretto un poco. Před tímto přechodem zazní ještě podobné Maestoso con moto come prima, citující jakýsi vítězný chorál (téma) jako v úvodu. Přechod na třetí část je řešen autorem attacca, s korunou, tedy pauzou, v podání Plzeňské filharmonie proběhl zcela plynule. Orchestr Plzeňské filharmonie, který tentokrát vedl koncertní mistr Mishiya Nojiri (hned vedle něj usedl další koncertní mistr Olga Alicja Osmolińska) podal pod taktovkou svého šéfdirigenta Chuheie Iwasakiho připravený a koncepčně promyšlený výkon. Velmi zřídka jsme zaslechli určité, v celku však zanedbatelné intonační nepřesnosti ve skupině trombonů hned v úvodu nebo ve skupině violoncell, hrajících arco (smyčcem) mezi pizzicaty v závěru Allegretta. Nicméně v detailech převažovala ta místa, kde orchestr ukázal, z jakých vynikajících hráčů se skládá a jak s ním dirigent dílo dokáže vystavět. Osobně se mi velmi líbilo slavnostní pojetí důstojného úvodu díla a kombinace nádherně klenutých sól jednotlivých nástrojů za odlehčeného, dynamicky odlišeného doprovodu v kontrastním díle Allegretta.

Následovala druhá část symfonie, kdy se ze židlí zvedl přizvaný Český filharmonický sbor Brno, který připravil sbormistr Petr Fiala. Plzeňská filharmonie s ním spolupracuje pravidelně, ostatně, není se co divit. Vstup sboru v Allegru moderato maestoso se slovy „Alles, was Odem hat, lobe den Herrn!“ ve fortissimu byl opravdu impozantní. Sbor spolupracoval s orchestrem pod taktovkou Chuheie Iwasakiho v dokonalé souhře, jeho dynamický rozptyl je neuvěřitelný a má zároveň perfektní výslovnost textu. Přítomné německé publikum si tak mohlo vychutnat každé slovo, to české si třeba pomocí internetu po příchodu z koncertu mohlo najít, o čem přesně texty Lutherova překladu bible, které Mendelssohn použil, pojednávaly.

Je vhodné dodat, že těleso orchestru se uskromnilo a připravené praktikábly, kde hrají v podstatě všechny dechové a bicí nástroje, uvolnilo, s výjimkou hráčů na trubku a trombón, spolupracujícímu sboru. Následovala ostatní čísla symfonie, zhudebňující další texty, kde se střídal sbor, sólový sopránový nebo tenorový hlas nebo dueta. Z přizvaných sólistů mne nejvíce zaujal barevný hlas druhého sopránu Jany Hrochové, jejíž skromný part jí ale nedovolil se více uplatnit, a rovněž příjemná barva hlasu Aleše Brisceina, který je tuto svoji devízu náležitě pyšný. V jeho podání zazněly určité tóny sice až po „dotažení“, na rozdíl od prvního sopránu Barbory Perné, pro kterou je intonace prioritní, ale její hlas možná postrádá určitou hloubku. Nicméně všichni sólisté působili v podání svých partů suverénně, a to i v duetech, a druhá část symfonie, někdy uváděná také samostatně, zazněla jako celek tak, že zvedla některé posluchače plzeňského Velkého sálu Měšťanské besedy ze židlí. Myslím, že opětovné zhlédnutí provedení Mendelssohnovy symfonie v neděli na obrazovce bude mít velký smysl.

Foto: Jan Růžička

Facebook X E-mail WhatsApp