Trio Plzeňské filharmonie slavnostně zahájilo novou sezónu Kruhu přátel hudby v Plzni. Soubor složený z předních hráčů orchestru, koncertního mistra Mishiya Nojiriho, koncertního mistra violoncell Jana Nečaského a stálé externí klavíristky orchestru Shoko Kono podal 23. září v Sále Antonína Dvořáka Domu hudby pozoruhodný výkon.

Kruh přátel hudby v Plzni je činný zhruba od padesátých let minulého století. Za tu dobu mohli posluchači slyšet na koncertech v sálu „Peklo“ a nyní v Domě hudby již řadu světových umělců. Z renomovaných umělců jmenujme třeba pianisty Svjatoslava Richtera, nebo Eugena Indjice, houslistu Josefa Suka. Koncerty pořádaly instituce Park kultury a oddechu, Konzervatoř Plzeň a nyní je pořadatelem Plzeňská filharmonie. Je skvělé, že orchestr pořadatele disponuje komorním seskupením, složeným z vlastních členů. Ostatně třeba i Česká filharmonie má České filharmonické kvarteto nebo Berlínská soubor dvanácti violoncell. I když komorní soubor nemá dlouholetou tradici a v podstatě vznikl před reprezentací Města Plzeň na světové výstavě Expo 2025 v japonské Ósace, kde odehrál řadu koncertů, jeho umělecká úroveň je přinejmenším pozoruhodná. A to i přes skutečnost, že v souboru došlo před několika málo týdny k zásadní personální změně, houslistku Olgu Osmolińskou nahradil jiný koncertní mistr Mishiya Nojiri. 

Zahajovací koncert Kruhu přátel hudby představila několika větami ředitelka pořádající Plzeňské filharmonie Lenka Kavalová a šéfdirigent orchestru Chuhei Iwasaki. Oba vyjádřili radost nad počtem abonentů i programovou nabídkou cyklu, která dá letos příležitost představit se jak mladým umělcům, jako je třeba Duo Mareli, akordeonista Viktor Stocker nebo harfista Martin Sadílek, tak renomovaným umělcům v Plzni již oblíbeným, jako je Roman Janál nebo Daniel Wiesner. Upozornili hned na následující koncert Kruhu přátel hudby, kde se představí hráč na netradiční hudební nástroj, hudební pilu, Hajime Sakita. Šéfdirigent orchestru pak pozval posluchače i na zahájení sezóny prvním orchestrálním koncertem v sále Měšťanské besedy 8. října.

Na programu úvodního komorního koncertu, který mimochodem zůstal i přes změnu jednoho interpreta zachován, byla dvě stěžejní díla pro klavírní trio. V první polovině večera zaznělo jediné klavírní trio Fryderyka Chopina Trio g moll. Monumentální, zhruba půlhodinové, čtyřvěté dílo dalo šanci se představit zvláště klavíristce Shoko Kono. Nicméně od prvních tónů interpretace byla slyšet zvuková vyváženost a umělecká shoda všech členů tria. Velmi kompaktní zvuk, kdy si i ostatní členové, houslista Mishiya Nojiri a violoncellista Jan Nečaský s radostí předávali nosné hudební myšlenky autora v komunikaci s bezchybně hrající pianistkou, která upřednostnila například v efektní codě první věty vyrovnaný zvuk celého souboru před možností samoúčelně vyniknout, byl příkladný. Zvláště mne zaujal měkký, kultivovaný tón všech hráčů ve druhé větě díla. Samozřejmostí byla jejich dokonalá souhra, třeba i v závěrečných pizzicatech věty. Ve třetí větě exceloval svou intonačně neomylnou hrou i ve vysokých polohách violoncellista souboru, jehož nástroj z dílny Johanna Kulika z r. 1855 hrál velmi nosným tónem, slyšitelným stejně dobře v prvních i posledních řadách sálu. Velmi přesvědčivě vyzněla závěrečná věta díla, která dle pečlivě zpracovaných programových poznámek Terezy Růžičkové vychází z polského lidového tance, zvaného krakowiak. Zde uvedl téma klavír pravděpodobně záměrně zprvu velmi noblesně a s použitím bohaté pedalizace klavír, aby jej již o dost „furiantštěji“ převzalo violoncello a následně s technickou bravurou i housle.

Druhá polovina večera patřila stěžejnímu komornímu dílu české literatury 19. století, Klavírnímu triu č. 4 e moll, op. 90 Antonína Dvořáka, tedy „Dumkám“. I v tomto díle osvědčil soubor své kvality, i když zde bych si dovolil polemizovat s mírně upozaděným zvukem klavíru. Představuji si absolventa Varhanické školy Antonína Dvořáka při premiéře díla v dubnu r. 1891 u klavíru a následné koncertní turné, kde seděl u klavíru ještě asi čtyřicetkrát na jaře r. 1892 před svým odjezdem do Ameriky… Nicméně spolehlivost všech hráčů, narušená snad jen krátkým výpadkem partu violoncella v první dumce, intonační suverenita hráčů na oba smyčcové nástroje a vzájemná flexibilita dala vyznít dílu v celé jeho kráse. Ve třetí dumce se hráči na smyčcové nástroje skvěle dovedli zvukově „vzdálit“, aby dostatečně vyzněl part klavíru. Ve čtvrté dumce hráči dostáli všem kontrastům. Celé Dvořákovo dílo bylo v interpretaci Tria Plzeňské filharmonie radostí poslouchat. 

Škoda jen, že z výše uvedeného a pochopitelného důvodu rychlé změny jednoho člena souboru, nebylo dopřáno posluchačům slyšet žádný přídavek, nicméně po tomto úspěšném vystoupení „domácího“ souboru plzeňské scény si myslím, že se nejednalo o jeho poslední koncert.

Foto: Jan Růžička

Facebook X E-mail WhatsApp