Marek Kozák debutoval na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného v roce 2020, a to za značně nestandardních okolností – v období dramatických covidových restrikcí. Hrál tehdy, podobně jako ostatní tři festivaloví pianisté, v prázdné koncertní síni bez publika a jeho recitál byl posluchačům zprostředkován pouze online přenosem a posléze záznamem na YouTube. Markův „plnoprávný“ debut na třetím večeru letošního Firkušného festivalu v Rudolfinu 6. listopadu proběhl ovšem s plnou slávou: Dvořákova síň byla zaplněná do posledního sedadla, a to včetně míst na varhanní empoře.

Marek Kozák si na naší klavírní scéně vydobyl pevnou pozici renomovaného, spolehlivého, muzikálního a inteligentního umělce. Každé jeho vystoupení je pro posluchače sázkou na jistotu. A nejinak tomu bylo na jeho festivalovém recitálu. Marek Kozák si pro něj připravil velice hezký program, pořadatelem výstižně charakterizovaný jako „taneční soirée“: hrál taneční nebo tancem inspirované skladby autorů tří staletí – Bacha, Smetany, Liszta a Ravela.

Úvodní Bachovu Partitu B dur, BWV 825 přednesl Marek Kozák průzračně a čistě, s krystalicky profilovanou artikulací a s transparentním vedením hlasů. Všechny tance měly dokonale pevný rytmický puls, oživený křehkou, jiskřivou ornamentikou. Tempa jednotlivých tanců byla naprosto uměřená, ani přehnaně rychlá, ani příliš pomalá. Překrásně vyzpívaná Sarabanda nabídla prostor k tichému, téměř meditativnímu zastavení.

Ze čtrnácti Smetanových Českých tanců vybral Marek Kozák pět čísel: Polku fis moll, Furianta, Oves, Cibuličku a Obkročák. Klavírista podal tyto skladby s neokázalou bravurou a jejich lidovou „zemitost“ zdůraznil akcentací rytmické složky. V lyrických partiích jsme mohli ocenit jeho cit pro kantilénu a ve všech pěti tancích pak jeho obdivuhodně inspirovanou práci s časem.

Ravelovým cyklem Valses nobles et sentimentales, který zazněl po přestávce, nás Marek Kozák zavedl do zcela jiného světa. Ravel chtěl tímto dílem složit hold Franzi Schubertovi, ale rafinované impresionistické harmonie vedou posluchače zároveň do Paříže počátku 20. století. Marku Kozákovi se skvěle podařilo vystihnout jemnou impresionistickou barevnost jednotlivých valčíků a citlivě nuancovat jejich náladové odstíny, jež často oscilují mezi nostalgií a melancholií, ale v nichž tu a tam zaslechneme i náznak dobromyslné ironie. K oné okouzlující impresionistické barevnosti určitě velkou měrou přispěl Kozákův měkký úhoz i jeho nápaditá práce s pedálem.

Schubertovými valčíky se ve svých Vídeňských večerech, S. 427 inspiroval také Franz Liszt. Marek Kozák si z tohoto devítidílného cyklu vybral Valse caprice č. 6. Liszt v této skladbě volně (a hojně) cituje Schubertovy melodie a kupodivu značně šetří s virtuózními pianistickými efekty. Jedná se o kompozici víceméně oddychového rázu. Marek Kozák ji přednesl se šarmem a elegancí a vytvořil si tím potřebný prostor pro závěrečné číslo večera, slavný Lisztův Mephisto Waltz č. 1, S. 514. Hrál tuto technicky mimořádně náročnou skladbu suverénně a s ohromným elánem, který hraničil s euforií. Jeho „velká technika“ je úžasná a zdá se být naprosto neomylná. Skladba měla strhující, dokonce až démonický švih, ale slyšeli jsme v ní také řadu působivých poetických míst, která doslova „hladila po duši“. I v těch nejzvučnějších pasážích si ovšem Marek Kozák zachoval obdivuhodnou tónovou kulturu. 

Na nadšené ovace vstoje reagoval Marek Kozák dvěma přídavky. V březnu letošního roku vydal v Supraphonu skvělé CD s kompletem Rachmaninovových klavírních transkripcí, a tak není divu, že oba přídavky byly rachmaninovovské. Nejprve zazněla trankripce půvabné Gavotty z Bachovy houslové Partity č. 3 E dur a po ní úsměvná, vtipně stylizovaná Polka de W.R. 

Foto: Hana Görlichová

Facebook X E-mail WhatsApp