Český filharmonický sbor Brno připravil letos pro své posluchače šest abonentních koncertů. Listopadové období stejně jako program posledního koncertu evokoval vzpomínku na mrtvé. Zejména Requiem c moll, které Luigi Cherubini napsal k uctění památky krále Ludvíka XVI., popraveného za francouzské revoluce. Útěchu a pohodu pak přinesla Symfonie č. 40 g moll Wolfganga Amadea Mozarta. S brněnským sborem (sbormistr Eduard Kostelník) 8. listopadu vystoupil Státní komorní orchestr Žilina, který dirigoval František Macek, a partnerem koncertu byla Nadace Život umělce.

Abonentní koncerty v Besedním domě v Brně, které pořádá Český filharmonický sbor Brno, dýchají vždy pohodovou a rodinnou atmosférou. Rodina abonentů, kteří jsou mnohdy také sami hudebníky, to bere jako příležitost k opětovnému setkávání a ke zkrášlení svého života. Krásná hudba k pohodovému zážitku patří a sami pořadatelé jsou si závazku vědomi. Tentokrát přizvali ke spolupráci i Nadaci Život umělce, která se stala spolupořadatelem a patronem koncertu, což přišla sdělit publiku výkonná ředitelka nadace Svatava Barančicová. 

Symfonie č. 40 g moll, KV 550 Wolfganga Amadea Mozarta zahájila 1. Molto allegro v jemném pianu a rozšířila se v rychlém tempu smyčců do dynamických vln, do kterých jemně vpadaly dechové nástroje. 2. Andante hladilo měkkým pianem, 3. Menuetto: Allegretto – Trio překvapilo energickým rytmem s až rustikálními akcenty a 4. Finale. Allegro assai zaujalo nejen líbezností, ale i virtuozitou a razancí jak smyčců, tak dechových nástrojů, které spolu vedly dialogy, škoda jen, že se příliš nevedlo lesním rohům. 

Těžištěm večera bylo Requiem c moll, které složil Luigi Cherubini v roce 1816 na objednávku krále Ludvíka XVIII. k uctění památky popraveného krále Ludvíka XVI. Requiem je zvláštní již formálně, nejsou tu žádné sólové hlasy, těžiště sdělení leží na sboru, který zpíval v menším obsazení. Přesto dokázal prostor Besedního domu naplnit bohatým zvukem, který byl barevný a zaujal variabilitou jednotlivých hlasových skupin, jež se dělily a vzájemně prolínaly v polyfonních postupech. Často se sbor, zpívající a cappella, střídal s orchestrem a teprve poté se oba spojovaly do jednotného proudu. 

Skladba zahájila 1. Introitus – Requiem aeternam tajuplně a osudově, sólový fagot, podpořený violoncelly, překvapil barevností a nosností, aby ho vzápětí následoval sbor. Střídání sboru a orchestru bylo působivé a vyvrcholilo v Kyrie eleison. 2. Graduale je část pohodová, v pomalém tříčtvrtečním taktu, slavnostní, kde dominují soprány. 3. Dies irae – vstup žesťů ve forte a činelu ohlásil napětí, soprány a následně další hlasy komentují částí Tuba mirum. Rytmické, rychlé sborové volání ohlašuje nebezpečí a hrůzu, což v podání sboru bylo působivé. Jásavý sladký vstup sopránů vnesl světlo, což podpořili měkkým vstupem tenoristé. Střídání hlasových skupin znělo vyváženě a přirozeně, podporované ostinátním doprovodem smyčců. Accelerando přivedlo proud hudby opět do euforického forte, zklidněného do volného piana. Následné kontrastní dynamické akcenty se převalovaly jako zvukomalebné vlny, ženské hlasy si daly záležet na niterném výrazu a vše postupně usnulo do klidného závěru. 4. Offertorium: Domine Jesu Christe zahájil sbor pevně a společně s orchestrem, postupná gradace přinesla s akcenty zvukové efekty, sbor postupoval po hlasech, které si odpovídaly. Zjasněná melodie v sopránech zvonila a přešla náhle do fugy, kterou si podávaly postupně jednotlivé hlasy, podporované nástroji v orchestru. Slévaly se v mohutnou řeku, která se rozrůstala v accelerandu do fortissima, stále se zvedajícího do výšek. Následné pomalé Hostias zahájily jednotlivé dechové nástroje, opět se střídající se sborem a cappella. Dělící se hlasy si předávaly melodii a prolínaly se do výsledného tvaru, zklidňujícího a měkkého. Náhlé odsazení a vpád mužského sboru a vzápětí i ženského ve forte opět rozbouřil atmosféru do fortissima a do mohutného závěru. 5. Sanctus zahájil ženský sbor jásavě spolu s orchestrem, podpořily ho muži a plný orchestr až do jásavého Hosanna. 6. Pie Jesu bylo něžné a klidné, nejprve soprány s alty, pak mužský sbor, střídající se s dřevěnými nástroji spolu lesním rohem, který tentokrát převedl pevně znějící výkon. Jednotlivé hlasy si opět předávaly téma a postupně si s ním pohrávaly. Náhlý rozjezd z piana a poslední část 7. Agnus Dei střídala piano s úderným forte, dynamické efekty podpořily agogické změny, které vytvářely široké zvukové vlny. Requiem aeterna znělo slavnostně a stále majestátněji až do závěrečné doznívající prodlevy. 

Pohodový koncert odměnilo publikum dlouhým potleskem a poděkovalo jak domácímu sboru, který připravil tentokrát asistent hlavního sbormistra Eduard Kostelník, tak i hostujícímu Státnímu komornímu orchestru ze Žiliny, který vystoupil se svým hlavním hostujícím dirigentem Františkem Mackem. Oba mladí dirigenti se prezentovali jako velké naděje hudebního života a připravili publiku příjemný komorní večer.

Foto: Štěpán Plucar

Facebook X E-mail WhatsApp