Moravská filharmonie Olomouc oslavila 5. listopadu v Redutě šedesátiny skladatele Víta Zouhara. Živě koncert vysílala rozhlasová stanice D-dur včetně rozhovoru s dirigentem Robertem Kružíkem a skladatelem samotným. Pod Kružíkovou taktovkou a za účasti Středoevropského souboru bicích nástrojů Dama Dama zazněla Zouharova Brána slunce i světová premiéra skladby Agios, kterou autor napsal přímo pro Moravskou filharmonii Olomouc. Večer otevřela Sinfonietta La Jolla Bohuslava Martinů s klavíristkou Alicí Rajnohovou a uzavřela ho Mozartova Symfonie č. 40 g moll. Celý program spojovala energie, kterou Zouhar sám označuje za hlavní myšlenku své tvorby. Publikum se jí nechalo strhnout natolik, že ovace ve stoje přišly už před přestávkou.

První skladba programu Sinfonietta La Jolla Bohuslava Martinů předložila svérázný a rytmicky naprosto precizní začátek. Robert Kružík, vědom si rytmické náročnosti skladby, dirigoval velmi ostře a konkrétně. Přesto, že prostor byl již připraven s velkým počtem bicích nástrojů na nadcházející skladby a orchestr byl dirigentovi vzdálen, navazovaly jednotlivé sekce velmi přehledně. Dirigentova gesta kladla velký důraz směrem ke klavíristce Alici Rajnohové. Klavír se nacházel až v rohu pódia, zvuk byl ale i tak kompaktní se zbytkem orchestru. Tempo ponechalo prostor dýchat a vystavět dlouhé klenuté fráze. Jemně barevný odstín zvuku dechové sekce tak mohl vyniknout. Fánfary žesťů byly výrazné a nosné a i jejich zvuk s dusítky se vynořoval v potřebných chvílích. Začátek druhé věty působil jako opravdové probuzení ze snu, klavír stahoval pozornost disonantními krůčky. Poco marcato bylo klavíristkou přísně dodrženo a vytvářela tak dojem samostatného, naprosto nezávislého nástroje. Violoncellové pizzicato dunělo sálem, spolu s rozšiřujícími se frázemi smyčců působilo přímo zasněně, vzdouvajíc se až k vrcholu, který však nepřijde. Opět zklidněná atmosféra znovu bobtnala tentokrát pečlivě doladěnými sóly klarinetu a flétny, poté hoboje, fagotu a pikoly. Především právě finální disonantní prodleva ve vysokých dřevech, která by mohla hráče svést k panice, se intonačně udržela. Třetí věta, již kompozičně nabita žhavou energií, v orchestru nesmírně ožila. S koncem druhé věty hudebníci znatelně vydechli a s chutí se pustili do radostného Allegra. Střihové doplňování dřev a klavíru bylo precizní, stejně jako závěrečné accelerando, které přeznívalo ještě několik sekund po finálním akordu.

Následující skladba Víta Zouhara Brána Slunce byla vítaným pokračováním této energie. Pro někoho, kdo se neorientuje v mocnosti zvuku bicích nástrojů, musel být začátek skladby opravdovým překvapením. Několik posluchačů opravdu nadskočilo leknutím. Umocňujícím byl i křik členů souboru Dama Dama, který evokoval až ancestrální pojítko s pralidským smyslem pro rytmus a tanec. Předávání krátkých, opakujících se motivů dokázalo posluchače přivést do bezčasého transu. Plní tak jednu z hlavních myšlenek minimalistické, nebo redukční hudby. Druhá část, zvukově i obsazením kontrastní, využívala především netradiční barvy vysoké páté polohy u violoncell. Zajímavým prvkem byly i motivy zvonkohry, vibrafonu a zvonů, které přinesly opakované údery na jednom tónu. Ty pak rezonovaly skrz sál a přenášely se především znějící alikvotní tóny, které procházely i posluchačovým tělem. Zvuk společně s orchestrem utvářel uklidňující prostor k meditaci. Původně drobné melodické pohyby sekund a tercií se začaly rozrůstat. Stejně tak melodie, už od začátku vysoko, se přenesla ještě o pár tónů výš a začala se zrychlovat. Samotné vrstvy různých nástrojů se zvukově spojily a vytvořily tak bezešvou znějící stěnu. Podobně jako finále Sinfonietty La Jolla druhá věta graduje až do sotva unesitelného napětí, v nejvyšším vrcholu je z ničeho nic utnuta. Tento střih však dokonale připravil třetí část, která je návratem první části, nyní však za účasti orchestru. Tento návrat je způsobem především přesunem od melodických bicích nástrojů zpět ke kotlům a bubínkům. Krátké, rychle se opakující rytmické patterny procházely různými sekcemi a vytvářely motor, který se, i přes velkou hlučnost bicích mezi dirigentem a orchestrem, podařilo udržet. Vrchol skladby ještě umocnil hutný zvuk žesťové sekce, která se poprvé za večer ozvala v plné síle. Přidal se k ní i gong a klimax skladby jako by už neměl kam jít. V přesně tu správnou chvíli hudba utichla, ostrý střih nenechal obecenstvo chladným a bouřlivé ovace ve stoje na sebe nenechaly dlouho čekat, i přesto, že se jednalo teprve o konec první poloviny koncertu. 

Zouhar v rozhovoru na Besedě s umělci před koncertem řekl, že se od okamžiku složení Brány Slunce k dnešní premiérované skladbě Agios nikam neposunul. Tvrdil, že myšlenka je stále stejná, a to je pro něj myšlenka energie. Její předávání a práce s ní, od skladatele přes dirigenta do orchestru až k posluchačům. Hlavní změnou je také prostor vytvořený pro bicí sekci Dama Dama. Zatímco v Bráně Slunce měla funkci hlavní a sólovou, v Agios je součástí orchestru a zapadá do něj. Motivicko-tematická práce je zachována velmi podobně. Nová skladba je ale skladatelsky vyspělejší, hladší a více vybroušená. Zouhar pracuje s tematickým materiálem stále diatonicky a redukčně. Kompozice je také pomyslně zádumčivější, méně divoká a působí méně spontánně, také instrumentace je znatelně monumentálnější. Z logiky stylu má skladba poměrně jednoduchou strukturu. Harmonie s melodií je líbivá a často se opakující, dokáže tedy utkvět v paměti. Má to opět za následek pohnuté vnímání času. Největším úmyslem a bodem zájmu provedení je tedy energický pohyb. Jestli Brána Slunce navazovala stylově spíše na Sinfoniettu La Jolla, tak Agios se spíše přiklání k Mozartově následující skladbě.

Právě Mozartova Symfonie č. 40 g moll zakončila celý koncert. Kružíkova interpretace, jak sám v rozhovoru zmínil, se přiklání spíše k hnutí Sturm und Drang a byla velmi povedená. Symfonie má svůj osobitý a překvapivý charakter, který se dirigentovi podařilo dobře vykreslit. Dynamika byla místy laškovná, jemná, ale stále kontrastní a úderná v pravých chvílích. Moravská filharmonie Olomouc dokázala přinést dravost do této mimořádné klasicistní symfonie a obecenstvo lačnící po hudbě je za to odměnilo dlouhým potleskem, a to naprosto zaslouženě. 

Foto: Moravská filharmonie Olomouc

Facebook X E-mail WhatsApp