Počátek románu je název druhé opery mladého Leoše Janáčka. Letošní festival Janáček Brno dal v kompletním uvedení jeho operních děl možnost vidět a slyšet běžně neuváděný titul, se kterým se lze setkat v podstatě asi jen jednou za život. Koprodukční inscenace spolku Hauseopera a brněnského Národního divadla vsadila na aktualizaci naivního příběhu. Přenesení nerovného vztahu mezi chudou dívkou a šlechticem do hypotetického vztahu mezi člověkem a humanoidem bylo překvapivou divadelní trefou do černého. Vzácně zafungovalo, přestože se Janáčkova hudba v Počátku románu pohybuje až nebezpečně blízko folklóru.

Je to Janáček? Není to Janáček? Ten Janáček, jak ho v jeho operách obdivujeme a až na dřeň prožíváme? Otázka, které se divák, či lépe posluchač, při představení 4. listopadu, den následující po premiéře festivalového site-specific projektu, nemohl ve dvoraně Vysokého učení technického ubránit… Počátek románu sice vychází z povídky Gabriely Preissové, stejně jako o něco později Její pastorkyňa, ale na začátku devadesátých let skladatel ještě zdaleka nebyl tak vyhraněný ani zkušený, aby už měl zcela nalezený svůj originální hudební jazyk, svou dramaturgii příběhů. Zaznamenával, studoval a ohmatával folklórní zdroje, možná už se dá v hudbě této rané opery něco zrajícího i vytušit, ale zejména v orchestrálním partu převažuje robustní folklórní nota, z větší části nijak neskrývaná. Melodicky, harmonicky, instrumentačně…

Jde o stylizaci a inspiraci, ale v roce 1891 přece jen ještě hodně prvoplánovou a nápadnou. Místy jsou dokonce vloženy a citovány lidové písně. Na druhou stranu má Počátek románu značnou lyrickou hodnotu, zejména v melodické a docela emotivní roli mladé dívky Polušky. Partitura je naplněna ariosními plochami, orchestr je napsán šťavnatě a hutně, dějový tok je zvukově členěn souběžně podle textu i podle dál a dál navazovaných hudebních frází. Jednoaktovka, sotva hodinová, má spád a měla značnou hudební naléhavost. Ondrej Olos, stojící na pravé straně na úrovni zpěváků před komorním orchestrem Czech Virtuosi, vedl provedení energicky, s fyzickou angažovaností nutnou nejen kvůli intenzitě dění, tedy textu a dialogů i bohatých proměn v orchestrální sazbě, ale také kvůli široké, trochu nepřehledné hrací ploše.

Dvorana vysoké školy je zastřešený historický prostor, značně vysoký, z akustického hlediska zrádný. Sice komornímu příběhu dodala obrovitým, vzhůru směřujícím dozvukem až patetický háv, ale neslo to s sebou i úskalí ve srozumitelnosti. Souhra však byla kupodivu víc než dobrá, sólisté i bez primárního kontaktu s dirigentem naprosto obstáli.  

Klíčovou postavou inscenace je nicméně v tomto případě spolu s dramaturgyní Patricií Částkovou především Marek Řihák, mladičký absolvent režie na brněnské JAMU a současně inženýr chemie. Dosavadní zkušenosti získané v posledních letech při asistování v profesionálních produkcích zúročil v odvážně nápaditém režijním zpracování jinak až moc jednoduchého, vlastně již antikvovaného příběhu. Dívka Poluška je omámena dvořením ze strany Adolfa, v tomto případě ovšem nikoli barona, ale velmi uvěřitelně jednajícího robota s lidskou podobou. Je však při sbližování s ním zpozorována a dozvědí se to její rodiče. Tatínek se vypraví zjistit, jestli to Adolf myslí vážně. Ten už je ovšem mezitím svým otcem, tedy tvůrcem, připravován na budoucnost s Irmou, zde nikoli atraktivní „cizí kněžnou“, ale nejmodernější aktualizací humanoidní ženy. A tak je představa o možném nerovném svazku mezi Poluškou a Adolfem označena za směšnou a vyloučenou a dívka musí vzít zavděk svým milujícím chlapcem, obyčejným člověkem… Počátek románu či románku se tedy nekoná.

V hlavní roli excelovala mladá slovenská sopranistka Adriana Banásová. Poluška je v jejím ztvárnění plnokrevná, příjemným hlasem obdařená postava. Nesporné hudební kvality partu, i když se z hlediska „janáčkovského“ teprve klubou, v lyrických i vypjatějších kantilénách jednoznačně podpořila a zvýraznila. Jako zamilovaný Tonek, uvěřitelně dobrý charakter, tak trochu prototyp pozdějšího Jenůfčina Lacy, se rovněž vokálně blýsknul mladý tenorista (a už také režisér) Vladimír John. Neméně sebejistý projev měl tenorista Raman Hasymau v úloze Adolfa a barytonista Daniel Kfelíř jako ten, kdo se stará o Poluščino dobro a de facto hýbe dějem. Jiří Sulženko byl rozšafnou figurkou otce, Daniela Straková jeho manželkou, Josef Škarka inženýrem a Alžběta Symerská ženou-robotem. Odpovídajícím způsobem se zapojili sboristé – Pěvecký sbor VUT Vox iuvenalis.

Projekt má zvládnutou scénografii, světelný design i kostýmy, je přiměřeně k nevelkému formátu rozehrán i mimo základní hrací plochu. Tu mají diváci, sedící v několika řadách s elevací, opravdu jako na dlani a herce na dosah. I to je součástí příjemně nekonvenčního zacházení s operním žánrem.  

Kuriozita, jakou Janáčkova raná opera je, dostala v tomto řešení vydařenou šanci na život, i kdyby třeba jen jepičí. Jakkoli úvaha, zda by vztah mezi robotem a dívkou byl možný, je vlastně stejně naivní, respektive nereálná, jako otázka původního libretisty, jestli by si chudičkou Polušku hrabě Adolf opravdu vzal. Jistěže ne, pokud by nešlo o červenou knihovnu, což byl žánr, který Gabriela Preissová nepěstovala…

Ani v jednom případě však není problém nerovnosti postaven jako nějaké trýznivé sociální dilema nebo memento. V Janáčkově originálním zpracování jde o ne zcela vyhraněný lyrický výjev, určitě ne o drama. A ve sci-fi pojetí nabízeném Markem Řihákem jde dokonce o jednoznačně neškodnou, milou historku s výrazným komickým potenciálem.

Foto: Marek Olbrzymek / Janáček Brno 2026

Facebook X E-mail WhatsApp