Zahájení Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného v úterý 3. listopadu proběhlo v plném lesku. Na pódiu Dvořákovy síně se sešli ke společnému vystoupení dva z nejslavnějších světových pianistů: András Schiff a Jevgenij Kissin. Oba se těší u pražského publika velké oblibě, a tak není divu, že vstupenky byly vyprodané dlouho dopředu.

Svůj koncert zahájili umělci Mozartovou dvouklavírní Sonátou D dur, KV 448 (375a). Tato skladba se v devadesátých letech minulého století dočkala slávy v nečekaném oboru. Její první věta totiž posloužila jako základní materiál k zajímavému psychologickému průzkumu, jehož výsledkem bylo zjištění, že se pokusným studentům, kteří tuto větu poslouchali, dočasně výrazně zlepšilo prostorové myšlení. Tento tzv. „Mozartův efekt“ byl později laickou veřejností dokonce zkresleně interpretován jako zvýšení IQ. 

Netroufám si odhadnout, nakolik měla tato Mozartova sonáta vliv na prostorové myšlení festivalového publika, ale v podání Andráse Schiffa a Jevgenije Kissina byla jedinečná. Oba pianisté mají skvělou prstovou techniku a rychlé pasáže v krajních větách jim nádherně perlily. Křehké melodie volné věty byly dokonale vycizelované a finální věta zněla místy až rozpustile. Na výsledném průzračném zvuku se bezpochyby projevila i střídmá pedalizace. 

Kissin hrál v Mozartovi part primu, Schiff part sekundu. Oba pianisté jsou rozdílného naturelu, což se projevovalo především vizuálně: Schiff seděl u klavíru klidně, vzpřímeně, téměř bez hnutí, zatímco Kissin hrál nejen prsty, ale doslova celým tělem. Klavíry stály na pódiu vedle sebe, což bylo trochu překvapující, protože při dvouklavírní hře bývá zvykem stavět nástroje proti sobě. Pozice klavírů „vedle sebe“ má samozřejmě výhodu v tom, že si pianisté mohou mnohem lépe uhlídat souhru. Zároveň je ale nutné počítat s tím, že při tomto rozestavení bývá zadní klavír zvukově méně průrazný. K tomu opravdu občas docházelo, zvláště když hrál na zadní klavír András Schiff. 

Na druhou skladbu večera Andante a variace B dur pro dva klavíry, op. 46 Roberta Schumanna si umělci klavíry vyměnili a přenesli si k nim také své židličky. Po celý večer se pak v hraní partu primu a sekundu pravidelně střídali.

Schumann napsal své Variace B dur původně pro velmi neobvyklé obsazení: dva klavíry, dvě violoncella a lesní roh. Na radu Mendelssohnovu však dílo později přepracoval do dvouklavírní verze. Celá skladba působí dojmem jakési volné improvizace s častými proměnami nálad. Zasněné elegické téma a neméně zasněnou závěrečnou část přednesli umělci neobyčejně citlivě a jemně. Hudbu dramatičtějšího ražení hráli s úžasným nábojem a velice přesvědčivě jim vycházely také „programní“ variace, které evokovaly kupř. lovecké fanfáry, smuteční pochod nebo cval koní. Ve variacích groteskních a scherzozních pak vnesli interpreti do skladby překvapivou dávku humoru. 

Šestidílný cyklus Obrazy z východu, op. 66, který zazněl po Variacích, napsal Schumann pro klavír na čtyři ruce, tj. pro dva hráče u jednoho klavíru. Schiff s Kissinem však využili toho, že na pódiu měli k dispozici dva klavíry a že mohl každý hrát na svůj vlastní nástroj. Toto „rozsazení“ má pochopitelně své výhody: jednak se nemusí dva hráči nepohodlně tísnit u jedné klaviatury, jednak mají mnohem svobodnější prostor pro pedalizaci – každý si pedalizuje svůj vlastní part.

Schumann se ke svým Obrazům z východu nechal inspirovat Rückertovým německým překladem příběhů o arabském potulném šprýmaři, básníku a podvodníkovi Abú Seidovi ze Serugu (který se v mnohém podobá německému Eulenspiegelovi). Zatímco Variace mají víceméně intimní charakter, Obrazy z východu, v podtitulu označené skladatelem jako „impromptus“, jsou barvitější a efektnější. Exotické názvuky v nich ale – vyjma první věty – uslyšíme jen sporadicky. Také konkrétní dějovou linku budeme asi hledat marně. 

První větu pojali interpreti jako úvod k nějakému pohádkovému příběhu. Valčíková druhá věta se pod jejich prsty proměnila v rozkošnou baletní scénu. Třetí větě propůjčili pianisté slavnostní lesk se zářivou barvou žesťů. Mimořádně krásná byla čtvrtá věta, jejíž zpěvné hlavní téma připomíná lidovou písničku. Tečkované rytmy v předposlední větě zněly až bojovně a pomalé temné kroky v poslední větě působily dojmem, jako by klavíristé dopovídali svůj příběh a odcházeli. V úplném závěru skladby však ještě jednou připomněli půvabnou melodii ze čtvrté věty. 

Druhou polovinu večera věnovali Schiff s Kissinem české hudbě. Nejprve zazněla Smetanova čtyřruční úprava symfonické básně Vltava a po ní výběr z Dvořákových Slovanských tanců. Jak Vltava, tak Slovanské tance jsou určené klavíru na čtyři ruce, tj. opět dvěma pianistům u jednoho nástroje, ale Schiff s Kissinem si i tyto skladby rozdělili na dva klavíry.

Smetanova čtyřruční verze Vltavy je pověstná svou náročností. Ale Schiff s Kissinem ji hráli s neuvěřitelnou lehkostí a navíc s evidentním potěšením. Prameny Vltavy jim krásně zurčely a šplouchaly, Lesní honba byla plná vzruchu a svatební polka přímo sváděla k tanci. V Reji rusalek oba pianisté s klavírním tónem doslova čarovali: mlžný doprovod jsem už nemohl vnímat jinak než jako zvukovou magii. Ve Svatojánských proudech burácely klavíry jako orchestr, který mi k mému překvapení dlouho nechyběl a vlastně jsem ho začal postrádat až v úplném závěru.

Zlatým hřebem večera se staly Dvořákovy Slovanské tance. Z opusu 46 vybrali umělci čísla 1, 2, 3, 7 a 8, z opusu 72 pak čísla 1, 2 a 7. Přiznávám, že jsem netušil, co všechno se dá v těch nesčetněkrát ohraných skladbách objevit. Provedení hýřilo nápady, barvami, úžasnými a nečekanými zvukovými efekty a k tomu všemu nás oba pianisté fascinovali svou fantastickou a přitom naprosto neokázalou technikou. 

Oslnivé provedení Slovanských tanců zvedlo pochopitelně posluchače ze sedadel. Schiff s Kissinem velkoryse přidávali – a tentokrát už seděli oba společně u jednoho klavíru. Nejprve zazněl první ze Tří vojenských pochodů, op. 51 Franze Schuberta, po něm Brahmsův Valčík A dur, op. 39/15 a na úplný závěr Brahmsův Uherský tanec č. 1 g moll, WoO 1.

Oba sympatičtí umělci na zahajovacím koncertu Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného opět potvrdili své kvality.

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp