Eunika Gabriela Pechánková je čerstvou absolventkou oboru Kompozice filmové a scénické hudby na brněnské Janáčkově akademii múzických umění. Její existenciální opera Oh humanity!, která se věnuje otázkám války, smrti a hrdinství, zazní spolu s operou Tu je ostrov Terezy Konzalové 10. listopadu na festivalu Janáček Brno. Pechánkové opera vznikla na libreto Báry Viceníkové a bude uvedena v režii Elišky Mervartové. Protože je autorka také klavíristkou a pedagožkou, ve své tvorbě se zaměřuje i na instruktivní literaturu pro děti. Více o její opeře i klavírní tvorbě v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

Bavíme se u příležitosti premiéry tvé existenciální opery o jednom jednání s titulem Oh humanity!, která bude uvedena 10. listopadu na festivalu Janáček Brno. Mohla bys na začátek čtenářům KlasikyPlus.cz popsat, jak ses dostala k příležitosti napsat tuto operu?

Byla to příležitost, kterou jsem dostala díky studiu na JAMU. Jde o projekt, který se na JAMU realizuje pravidelně. Já jsem se o něm dozvěděla tak, že jsem oslovila paní Vlachovskou, která se mu produkčně věnuje, a požádala ji o podklady. Díky tomu jsem se do projektu mohla zapojit.

Opera je vždy dílem celého týmu. Ty jsi na opeře pracovala s Bárou Viceníkovou, která napsala libreto, a Eliškou Mervartovou, která je režisérkou opery. Jak probíhala vaše spolupráce?

Samotná tvorba libreta byla velmi kreativním procesem. S Bárou jsme se shodly především v inspiračních zdrojích. Jedním z nich byl koncept takzvaného zbytečného člověka, který se často objevuje v ruské literatuře, již mám také velmi ráda. Zpočátku jsme si tedy vyměňovaly různé inspirace, načež Bára napsala samotné libreto.

To se ukázalo jako přirozeně emočně vypjaté, a proto jsem se snažila, aby jej hudba nepřebila, nýbrž podpořila. Chtěla jsem se vyhnout přílišnému patosu, který by mohl zastínit hlavní sdělení příběhu. Hudba je proto záměrně minimalistická a její orchestrální složka působí do určité míry odosobněně, zatímco zpěváci nesou emocionální rovinu prostřednictvím textu. Myslím, že se mi tohoto záměru podařilo dosáhnout. Také lidé z týmu festivalu Janáček Brno mi potvrdili, že jim hudba pomohla příběh ještě lépe pochopit a přiblížit se mu.

Jak jste dospěly k samotnému námětu opery, který bych shrnula slovy jako válka, smrt, umírání a hrdinství?

To byl určitě hlavně Bářin nápad. Pokud si dobře vzpomínám, bylo to krátce po začátku války na Ukrajině, kdy pro nás byly všechny ty události i pocity s nimi spojené ještě velmi čerstvé. Myslím, že Bára cítila potřebu o tom mluvit a možná se z toho potřebovala také nějakým způsobem vypsat. S výběrem tohoto tématu jsem tehdy samozřejmě souhlasila.

A jak probíhala spolupráce s Eliškou, která operu režíruje?

Eliška byla do projektu zapojená také od samého začátku a už tehdy měla určitou představu o jeho vizuální podobě. Bylo skvělé, že jsem holkám mohla průběžně posílat ukázky vznikající hudby, na které pak mohly reagovat. Díky tomu jsme mohly jednotlivé složky opery spolu rozvíjet tak, aby výsledná podoba odpovídala naší společné představě, ne jen té mojí. Většinou jsme se na všem bez problémů shodly a dokázaly jsme se domluvit.

Už jsi trochu zmínila, že libreto ovlivňovalo hudbu v tom smyslu, že ses snažila vytvořit hudební vrstvu tak, aby vynikl text a aby výsledek nebyl příliš emočně vypjatý. Ovlivňovala opačným směrem nějak hudba libreto?

Libreto už bylo v podstatě ve finální podobě. Z mé strany došlo jen k drobným úpravám slovosledu, aby se text zpěvákům lépe zpíval. Tyto změny se tedy týkaly výhradně zpěvnosti, nikoli samotného obsahu.

Mohla bys ve zkratce nastínit dějovou osu opery?

Na začátku opery sedí hlavní postava Pierre před televizí a sleduje záběry z válečného konfliktu. Tato úvodní část se jmenuje Pasivita a zachycuje jeho počáteční nečinnost. Ve druhé části, nazvané Aktivizace, se Pierre rozhodne do dění aktivně zapojit a odchází do války, protože nechce být zbytečným člověkem.

Na bojišti se setkává se Správňákem a celou operou prostupuje také postava Morany, bohyně smrti. Na konci Pierre zjišťuje, že se sice ve válce stal určitým způsobem užitečným, zároveň však ztratil své lidství. Jedna z posledních vět opery podle mé parafráze zní: „Možná už nejsem zbytečný, ale nejsem ani člověk.“

Je to opravdu silný text. Bohužel je to téma stále aktuální. Asi nikdo z nás nečekal, že bude dnes možná ještě aktuálnější než v době, kdy opera vznikala.

Zajímá mě, jak vnímáš poselství opery. S čím by sis přála, aby lidé z představení odcházeli?

Samozřejmě bych si přála, aby diváci odcházeli méně lhostejní k současnému dění. Dříve jsem poselství opery vnímala trochu jinak. Dnes mám pocit, že je kolem nás tolik válek a konfliktů, že by možná bylo na místě vytvořit spíše nějakou pozitivní operu. Téma války je ale stále aktuální a je důležité o něm mluvit, aby konflikty nezmizely z povědomí lidí. Chtěla bych divákům alespoň připomenout, že se u nás zatím máme dobře, ale zdaleka ne všude je situace taková.

Takže opera nenabízí naději, spíš ukazuje temnou stránku lidství?

Ano, myslím si, že tahle opera velmi dobře odráží dobu, ve které vznikla. Říká se, že umění reflektuje svou dobu, a v tomto případě to podle mě platí obzvlášť. Hudba na konci sice působí trochu nadějněji, ale poslední Pierrova slova, která jsem už tady prozradila, vyznívají jinak. Možná jsem je ani neměla zmiňovat, aby to nebyl „spoiler“ a diváci na ně mohli přijít sami.

Bylo pro tebe emočně těžké na opeře pracovat?

Paradoxně musím říct, že je to jeden z mých nejoblíbenějších projektů, na kterých jsem za těch pět let na JAMU pracovala. Vzhledem k tomu, jak náročné je to téma – nebo možná právě proto, sama nevím –, se mi hudba psala překvapivě dobře.

Samozřejmě jsem na začátku vytvořila verzi, která se nakonec nedala použít. Musela jsem ji celou zahodit a začít znovu od začátku. Původní hudba totiž byla příliš emočně exponovaná, bylo toho zkrátka moc. Sama jsem to tak cítila, a proto jsem se rozhodla komponovat znovu. Tímto procesem si bohužel prochází většina mých skladeb.

Když jsem se podívala do partitury, zaujalo mě, že máš v poměrně komorním obsazení tři klarinety a jeden basklarinet. Máš klarinet obzvlášť ráda, nebo k tomu byl jiný důvod?

Klarinet mám opravdu moc ráda. Myslím si ale, že to bylo také z praktických důvodů. Bylo nám totiž nabídnuto určité obsazení klarinetů, a tak jsem se rozhodla využít je všechny. Výběr klarinetů tedy vycházel spíš z praktických důvodů, ale naštěstí se to sešlo i s mou oblibou tohoto nástroje. Navíc jsem zjistila, že na klarinet bude hrát v jedné z alternací jedna moje spolužačka z konzervatoře, což mi udělalo radost.

Z dalších nástrojů jsi použila ještě flétnu, trubku, trombon, bicí, housle, violoncello a klavír. Nesou některé z nástrojů určitou symboliku?

Klarinety určitě nějakým způsobem symbolizují dané postavy. Es klarinet hraje důležitou roli ve chvíli, kdy zpívá Správňák, tedy postava, která ví, jak se všechno správně dělá, a to i v souvislosti s válkou. Má to proto takový ironizující nádech. Trombon v jednu chvíli hraje parafrázi písně Ktož jsú boží bojovníci. Tuhle citaci jsem si neodpustila, takže i tato pasáž působí temně. Klavír podle mě velmi dobře přispívá k vytvoření odosobněného dojmu. Nabízí spoustu možností pro minimalistické patterny, které se opakují. Jen málokterý nástroj dokáže takové opakování udržet v podobné podobě. Myslím si, že právě v tomhle ohledu klavír funguje velmi dobře. Podobně je to i s xylofonem a marimbou.

Jak hodnotíš svou zkušenost s operou? Je to něco, čemu by ses případně ráda věnovala i v budoucnu?

Spíš ne. Abych se přiznala, nevím, jestli to můžu takhle na sebe prozradit, ale opera nepatří zrovna k mým oblíbeným druhům umění. Byla to pro mě ale opravdu cenná zkušenost a jsem nesmírně vděčná, že jsem vůbec dostala příležitost nechat svou operu provést. Myslím si však, že moje další umělecké směřování bude trochu jiné. To, čemu bych se chtěla věnovat, se totiž od opery spíše odklání.

Kam tě to teď tedy skladatelsky nejvíc táhne?

Kromě toho, že jsem skladatelka, jsem také klavíristka, takže mě moc baví propojovat tyhle dvě profese. Skládám klavírní skladby určené především žákům, tedy instruktivní kompozice. To mě teď naplňuje, takže se chci věnovat především klavírní tvorbě a pedagogické činnosti.

Na tvém facebookovém profilu sleduji, že sdílíš videa s klavírními písničkami inspirované různými ženskými jmény. Jak tento nápad vznikl a máš s ním nějaké plány?

Abych řekla pravdu, inspirovala jsem se u zahraničního tvůrce a tento trend zpracovala po svém. Baví mě to a zároveň je to hezký způsob, jak se spojit se svými posluchači a také je tak trochu nalákat na mou další autorskou tvorbu.

Co máš teď ještě rozpracovaného?

Teď bych určitě chtěla propagovat své klavírní album Obrazové etudy, což je soubor deseti moderních etud pro mladé klavíristy, které současně rozvíjí jejich klavírní techniku i představivost. Před čtyřmi lety jsem se s ním umístila na třetím místě v soutěži Česká klavírní moderna dětem. Ráda bych skladby nějakým způsobem nahrála, zveřejnila na YouTube a dál je propagovala, aby se dostaly například k učitelům na ZUŠ.

Foto: archiv Euniky Pechánkové

Facebook X E-mail WhatsApp