Po čtyřech letech se na Firkušného festival vrací Anna Vinnickaja, a to s programem složeným z Brahmsových, Chopinových a Rachmaninovových pozdních opusů a Skrjabinovy sonáty. Rusko-německá klavíristka pochází z hudební rodiny z přístavního města Novorossijsk, již přes dvacet let ale žije v Hamburku, kde od roku 2009 vyučuje na tamější univerzitě. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz mluví o hledání rovnováhy mezi emocemi a kontrolou, o vlastní sebekritičnosti i o tom, proč je důležité neztrácet naději ani v obtížných životních obdobích.

V jednom z dřívějších rozhovorů jste zmínila, že při hře musí být umělec velmi otevřený všem emocím, ale mít zároveň určité brzdy. Jak hledáte ten správný balanc?

Musí se to cvičit. Myslím, že to říkával Heinrich Neuhaus, že umělec potřebuje teplé srdce, ale chladnou hlavu. Musíte mít určitou kontrolu, ale samozřejmě zároveň procítit, co hrajete. Hudba je to nejdůležitější, chceme emoce z ní zprostředkovat dále celému publiku. Nehrajeme jen na nástroj, měli bychom chtít hudbou něco říci. To je ten nejdůležitější aspekt v našem umění.

Dokážu si představit, že hledání správného balancu mezi pravým prožitkem a kontrolou dokáže být pro studenty náročné. Jak s nimi na tom pracujete?

To je velmi individuální. Každý student potřebuje něco jiného a já jsem tam od toho, abych mu pomohla. Jeden student může hrát velmi emocionálně, ale stále mu může chybět správné rozlišení stylu v Beethovenově hudbě či Debussym a podobně… u někoho to může být naopak. Hudbu bere jako určitou ruční práci, u které pak chybí vyprávění příběhů.

Řekla byste, že se výuka a vaše vlastní cvičení na klavír navzájem ovlivňují?

Vyučuju už poměrně dlouho, ale už na začátku jsem si všimla, že samotné učení mě hodně posouvá dopředu jako klavíristku. Jedna z vedlejších věcí je i ta, že se detailně učím veškerý repertoár, co studenti nosí. Výhodou je také to, že pokud studenti dělají v určité skladbě technickou chybu, tak se jí sama snažím vyhnout. Vzájemná komunikace se studenty při výuce i celkově s nastupující mladou generací je pro mě také velmi nápomocná a pomáhá mi při mé vlastní interpretaci. Zůstávám tím pádem stále bdělá.

Když hraju koncerty, vybírám si ty skladby, se kterými se cítím jako doma a kterými dokážu něco sdělit a vytvořit něco speciálního. Je to například hudba impresionismu, hlavně Debussy, pak hudba romantismu od Schuberta, Mendelssohna až po Schumanna a Brahmse. Pak také hudba ruských skladatelů, jako je Šostakovič, Prokofjev či Rachmaninov. Soudobá hudba mi také není cizí, snažím se ji zabudovat do svého repertoáru. Přesto mi nechybí ani ta druhá půlka klavírního repertoáru. Beethovena momentálně v programu nemám, ale zabývám se jím se studenty téměř každý týden. Není to ale lehké, klavírní repertoár je tak široký, že člověk jednoduše nestihne všechno.

Často také mluvíte o vaší obrazové představě při hře. Jak to u vás konkrétně funguje? Inspiruje vás to například při tvorbě barev či frází?

Je to také velice osobní. U Debussyho a Ravela je to trochu jednodušší, protože máte od nich k dispozici takřka programní hudbu. U Debussyho Preludií máte vždycky na konci napsáno, o co v tom konkrétním preludiu jde. Věřím, že publikum pak ty obrazy vidí taky. U absolutní hudby to není ale tak jednoznačné; je to už osobnější. Představa obrazů pomáhá spíše mně osobně. Můžu si představit určitý obraz či moment z přírody, který jsem viděla při své poslední procházce. Může jít třeba i o scénu z filmu či o mou vlastní životní zkušenost. Máte asi pravdu, že to může pomoct s tvorbou barvy, ale u mě jde spíše o agogiku a tvorbu rubata.

Umělecká oblast vyžaduje určitou dávku sebekritičnosti. Jak hledáte balanc mezi sebekritikou a určitou sebedůvěrou?

Jsem spíše sebekritická a často nespokojená. Také u svých studentů vidím věci, které se dají ještě zlepšit. Ale balanc je v každém případě důležitý. Člověk musí věřit sám v sebe. To je věc, na které roky pracuju. Jsou ale také umělci i studenti, kteří překypují hlavně tím sebevědomím a ukazují především sami sebe. U nich by neuškodila určitá dávka sebekritiky. Je toho přece tolik, co se může objevovat… Někdy slyším při koncertech toho konkrétního hráče, a ne daného skladatele. Je určitě důležité najít správný balanc mezi sebekritikou a sebedůvěrou. Umělec se také nesmí jen vnitřně požírat a říkat si, co všechno udělal špatně. V hudbě je pak slyšet ta neustálá nespokojenost se sebou samotným…

Když se teď vrátíme zpátky na začátek vašich studií v Německu, co byste řekla mladé Anně, abyste ji do začátku trochu pomohla? Dokážu si představit, že to zprvu muselo být opravdu náročné a stresující.

Když jsem přišla tehdy do Německa, tak jsem se samozřejmě cítila velmi osamocená. Byl to začátek nového životního období. Naučila jsem se ale být samostatná. Fáze osamělosti a té vnitřní potřeby si na něco zvyknout přicházejí a odcházejí a je to zcela normální. Myslím, že je důležité věřit, že čas léčí. Člověk musí mít odvahu a víru v to, že se věci zlepší. A pak to tak opravdu bude.

V listopadu představíte na Firkušného festivalu nejen díla Alexandra Skrjabina či Sergeje Rachmaninova, ale i Brahmsova Intermezza, op. 117. Co pro vás konkrétně toto dílo znamená?

Brahmsova intermezza jsou velmi speciální, protože patří k posledním opusům, které složil. Je to velmi bezútěšná hudba. Je plná smutku, ale zároveň povzbudivá a neuvěřitelně jemná. Brahms si vybral menší formy pro své poslední opusy, které trvají řádově několik minut. On ale dokázal do tak krátkého času a malé formy dát tak hluboký smysl. Jsou jako krátké, jedinečné životní příběhy. Schválně jsem Brahmsova Intermezza propojila s Variacemi na Corelliho téma od Sergeje Rachmaninova. Je to totiž také jedna z jeho pozdějších skladeb, která je zároveň i jedna z těch nejtemnějších. Tato spojitost je pro mě přímo půvabná. Propojuje je útěcha, temnota, ale i naděje. Variace ale pak pro mě nakonec končí smrtí.

Cítila jste během své kariéry určité znevýhodnění kvůli tomu, že jste žena?

Když například vyučuju nebo slyším jiné umělce či umělkyně, tak mi je naprosto jedno, jestli je to muž, či žena. Umělec mi musí něco vyprávět, vůbec tam proto nejde o gender. Co se mě osobně týče, tak jsem měla štěstí, protože jsem se nikdy neocitla v situaci, kdy bych se cítila znevýhodněná. Cítila jsem ale, když jsem byla mladší, že mě neberou vážně kvůli věku. Často jsem slýchávala věty typu: Ano, ta holčička, mladičká klavíristka, nemá co říct. To mě tehdy trochu urazilo. Někdy mě nebrali vážně ani dirigenti, ale nemyslím si, že by to bylo kvůli tomu, že jsem žena. Vnímám, že to bylo hlavně kvůli mému věku. Možná jako žena bych chtěla zůstat mladší, ale jako umělkyně si svůj věk naprosto užívám.

Jaké máte v poslední době sny?

Jde spíše o lidské sny než ty hudební, ale přála bych si, aby na světě bylo méně utrpení. Aby člověk pro jednou jen žil. Opravdu mě bolí, když vidím lidi během války trpět jen kvůli nějakým hrám tam nahoře. Cítím se opravdu bezmocná ohledně celé politické situace. Člověk žije jen jednou na to, aby ztratil kvůli ní své dítě, otce či celou rodinu. Je opravdu hořké vidět to jen kvůli tomu, aby někdo něčeho dosáhl. Tyto sny jsou ale nesplnitelné. Musí to ale skončit a velmi doufám, že tento moment brzy přijde. Země je dostatečně velká.

foto: archiv Pražského jara (Petra Hajská) a interpretky

Facebook X E-mail WhatsApp