Španělský klavírista Martín García García na sebe mezinárodně upozornil v roce 2021, kdy zvítězil na Mezinárodní klavírní soutěži v Clevelandu a následně získal třetí cenu na Chopinově soutěži ve Varšavě. Sám o sobě však tvrdí, že nikdy „chopinistou“ nebyl. García zavítá do České republiky poprvé 4. října, kdy na nově vzniklém klavírním festivalu ve Dvoře Králové představí českému publiku program s díly Chopina a Liszta. Proč se nikdy nepovažoval za chopinovského hráče, jaké byly jeho hudební začátky a jak vnímá své koncertní plány, prozrazuje v rozhovoru pro KlasikaPlus.cz.

Na vašich webových stránkách se hned v úvodu píše, že vaše hudební cesta byla neočekávaná. Co vás překvapilo?

Všechno bylo nečekané. Jestli se přihlásím na nějakou soutěž, jakou budu mít kariéru, zdali se stanu vůbec hudebníkem… Nikdy nemůžete předem vědět, co se stane. Prosadit se ve světě hudby není snadné. Není možné, aby si každý z nás našel své vlastní místo. Pro mě byla nečekaná i ta možnost, že bych se vůbec přihlásil na Chopinovu soutěž ve Varšavě a byl tam poté i oceněn. Nikdy jsem se totiž nepovažoval za ‚chopinistu‘. Úplnou náhodou jsem také potkal své první učitele na hudební škole. Pocházeli ze Sovětského svazu, odkud odešli učit do mého rodného města Gijón, kde jsme se seznámili. Byla to vlastně taková pobočka Moskevské konzervatoře. (smích) Jednoduše mě spousta věcí během života překvapila…

Zmínil jste, že jste nikdy nebyl ‚chopinista‘. Proč to tak vnímáte? Myslíte si vůbec, že někteří lidé mají pro jeho hru větší vlohy?

Každý člověk má určité vlastnosti, které jsou naprosto individuální. Je to jako osobní vkus. Nějaké věci vám jsou blízké a jiné zase ne. Před Chopinovou soutěží jsem se nikdy do jeho hudby příliš neponořil. Začal jsem ho objevovat až tak dva roky před soutěží. Měl jsem tehdy asi jednu baladu, scherzo a pár etud. Tehdy mě jeho hudba moc nezajímala…

Pak jsem ale začal Chopina hlouběji poznávat prostřednictvím jeho životopisu, korespondence a různých vydání jeho skladeb – a naprosto mě uchvátil. Nebylo to intuitivní, musel jsem se k tomu vědomě dostávat. Musel jsem věnovat spoustu času poznávání jeho osobnosti, a to prostřednictvím četby i poslechu. Bylo třeba být trpělivý. Atraktivita obvykle stojí na intuici, ne na přečtení biografií. Proto si nemyslím, že bych byl ‚chopinista‘.

A ke kterým skladatelům jste tedy intuitivně přitahován?

Ke skladatelům, jejichž hudbě jsem se jako dítě věnoval nejvíce. Z většiny to jsou ruští skladatelé jako Prokofjev či Rachmaninov. Ale také Bach. Posledních pár let je to i Frederic Mompou. Mění se to každých pár let, není to něco, co by zůstávalo neměnné celý život.

Objevil jste v poslední době pro sebe něco nového?

Rozhodně právě hudbu Mompoa. Je to pár let, co ho hraju, začal jsem jeho díla i pomalu nahrávat. Objevil jsem ale také řadu méně hraných klavírních skladeb známých skladatelů, například Čajkovského. Má například skvělou Sonátu G dur. Nedávno jsem došel i k Mahlerovým symfoniím, není to nic neznámého, je to spíše můj osobní objev.

Už jste zmínil svá studia ve Španělsku. Jak to ale celé vlastně začalo? Čím vás hudba oslovila?

Můj nesmírně talentovaný bratr, který je o sedm let starší, hrál na klavír a já jako mladší sourozenec jsem ho jednoduše chtěl napodobovat. Jak jsem už zmínil, seznámení s mými prvními učiteli byla čistá náhoda. Nikdo z naší rodiny není hudebník, a tak jsme neměli tušení, jak dobří moji učitelé vlastně jsou. Ale asi to byl osud. Už po první hodině bylo mým rodičům řečeno, že pokud se budu snažit, mohl by ze mě být dobrý hudebník. Samozřejmě se to nikdy neví předem; není to černobílé. Ale takto velmi pozitivní doporučení bylo úžasné obdržet hned takto po první hodině…

Váš bratr je nyní váš hlavní hudební manažer. Hádáte se často?

Vůbec. Musíte oddělit osobní a profesní život. Kdybychom všechno míchali dohromady, tak bychom se opravdu hodně hádali. Ale rozumíme si. Nejsme samozřejmě perfektní, ale funguje to. Známe se dobře, zná mou osobnost, tak dokáže lépe než někdo, kdo mě nezná, odhadnout, co by pro mě bylo dobré a co ne. Já mu také můžu věřit, že pro mě chce to nejlepší – jako pro svého bratra.

Po studiích v Madridu jste poté zavítal i do Ameriky. V čem bylo vzdělání rozdílné? Co vám každé z nich přineslo?

To je komplexní téma. Moje hudební vzdělání ve Španělsku vlastně nebylo typicky španělské, když mí učitelé pocházeli z ruské školy. Nemůžu proto říct, že jsem prošel španělským vzděláním. Mohu ale porovnat sovětský způsob s tím americkým. Ten sovětský je naprosto jedinečný. Ve Španělsku jsem žil do roku 2019, kdy mi bylo třiadvacet, a kladl se tam nade vše důraz na disciplínu. Na druhou stranu v Americe se kladl především na rozvíjení silných stránek studenta. Upřímně si myslím, že je dobré posilovat již nabyté schopnosti, ale také se musíme zaměřovat na věci, které potřebují změnu. V Americe podle mě hudebníci nemohou plně rozvinout svůj potenciál, protože se vyhýbají potřebným změnám. Řekl bych ale, že otázka „Jak se mohu zlepšit?“ není opomíjena jen v Americe, ale vlastně všude. Vnímám to teď více od té doby, co jsem začal sám vyučovat na univerzitě. Samozřejmě je spousta dalších rozdílů, ale tento je pro mě nejvíce zjevný.

Zmínil jste, že vyučujete na univerzitě, také pedagogicky působíte na různých masterclassech. Kam jezdíte?

Nemám stálou profesuru, protože bych na to neměl čas, ale vedu svůj vlastní předmět na univerzitě v Gdaňsku. Výuka probíhá formou masterclassů. Také pokaždé, když někde hraju nebo cestuju, snažím se oslovit místní univerzity a domluvit se na případných masterclassech. Přijde mi to důležité. Samozřejmě ne vždycky to vyjde…

Předpokládám, že během masterclassu máte na studenty omezené množství času, pravděpodobně pětačtyřicet minut, maximálně hodinu. Co je pro vás nejdůležitější jim předat během takto krátké doby?

Možná se to bude zdát banální, ale přijde mi důležité se studentem strávit více než šedesát minut. Odmítám masterclassy s takto krátkou časovou dotací. Musím si je poslechnout, rozeznat jejich psychologický přístup k hudbě, trochu je poznat. To se opravdu nedá stihnout během půl hodiny.

Jinak se snažím rozpoznat, co studentům ve hře chybí, a jak to případně napravit. Často se i zabýváme otázkou, jak se lépe soustředit během koncertu, jak lépe cvičit či která místa jim dělají potíže z hlediska paměti. Je to celé samozřejmě individuální.

Zaujala mě zmínka o soustředění během koncertu. Jsem také studentka klavíru. Vím, že jste mě neslyšel hrát, ale co byste mi poradil pro to lepší soustředění?

Takto obecně vám bohužel poradit nemohu. Musím vás nejdříve slyšet hrát a trochu vás poznat, abych zjistil, co konkrétně vám se brání soustředit.

Ale obecně bych řekl, že problém vzniká už při cvičení, během kterého se nesoustředíte tak intenzivně, jako je potřeba při vystoupení na pódiu. Stejnou intenzitu soustředění musíte mít i doma. Jinak to nejde. U studentů je to rozšířený problém, že jakmile skladbu už trochu znají, začnou cvičit téměř automaticky, pouze prsty, aniž by do cvičení zapojovali hlavu. Jakmile pak přijde stres, tak s ním ta automatika odejde a provedení se nemusí povést.

Jste i součástí poroty pro předkolo Mezinárodní klavírní soutěže „Spanish Composers“. Kdo je pro vás úspěšný soutěžící? Co se v nich snažíte najít?

Snažím se být tak objektivní, jak to jen jde. Měl jsem zkušenosti s porotci, kteří takoví opravdu nejsou – rád bych se tomu sám za sebe vyhnul. Pro účast v porotě je velmi nebezpečné slovo „líbit“ či „nelíbit“. Snažím se hledat a posoudit ty objektivní věci, jako je například konzistentnost. Ani to ale nepovažuju za zcela spolehlivé kritérium, protože ne každý umělec podává vždy stejně kvalitní výkon. Vezměme si příklad Horowitze. On stabilní nebyl, ale všichni ho milujeme. V tak krátkém čase, jako je přihlašovací video, lze ale konzistentnost a přesvědčivost interpreta posoudit. Také posuzuju, zda soutěžící správně pochopil skladby, které hraje. Nejde o to, jak moc emocionálně, svobodně či sentimentálně hraje, ale jestli chápe, kdy a jak s těmito výrazovými prostředky pracovat. Jestli dokáže správně rozlišit styl skladatelů. Hrajete Chopina, ne svou vlastní skladbu. Důležité také je, jestli dokáže vytvořit pod svými prsty různé barvy a zároveň jestli opravdu ovládá svůj nástroj.

Předpokládám, že jste během svého života navštívil spoustu koncertů. Vybavíte si nějaký, který vás ovlivnil, některý, který vám utkvěl?

Upřímně v poslední době jsou to hlavně jazzové koncerty, které se mě silně dotýkají. Je pro mě velmi zajímavé pozorovat, jak jazz vlastně funguje úplně jinak než klasická hudba. Jazzoví klavíristé v oblasti harmonie a improvizace podle mě disponují mnohem širšími schopnostmi než klasičtí hudebníci. Vzpomínám si na jeden koncert pro dva klavíry, kde hrál ještě Chick Corea. Byl to pro mě jeden z nejvíce šokujících zážitků. Také jsem dříve rád chodil na koncerty Radu Lupu. Nedokážu ho popsat slovy. I když by se vám nelíbilo, jakým způsobem hraje, tak rozuměl hudbě a vlastní interpretaci hlouběji než kdokoli jiný v sále.

Zaujalo vás v poslední době něco nového? Co rád děláte?

Dokážu se nadchnout pro spoustu nových věcí v poměrně krátkém čase. Můj jediný problém je, že na ně nemám dostatek času. Rád edituju videa, rád sám něco nahrávám, zbožňuju romantickou literaturu či ruskou z předchozího století. Miluju auta, ale zatím jsem neměl možnost si udělat ani řidičský průkaz. Zbožňuju je, ale nemůžu je řídit. Tak by se dal popsat můj život. (smích)

Tak snad se vám ho povede brzo získat. Na co se nejvíce těšíte v blízké době?

Nedokážu úplně říct, že se těším na nějaký konkrétní projekt. Vlastně se celkově na nic konkrétního většinou netěším. Občas se to stane, pokud mě čeká například koncert v sále, o kterém vím, že má skvělou akustiku. Mám pak mnohem méně práce. Je pak snazší vytvořit výjimečný okamžik, když akustika sálu podporuje to, co se snažíte svou hrou sdělit.

Těším se ale na každý koncert. Snažím se vždycky ukázat důležitost a nadpozemskou sílu hudby.

Foto: web Martína Garcíi Garcíi

Facebook X E-mail WhatsApp