Hudební kariéra amerického klavíristy Jonathana Bisse začala již sedm měsíců před jeho narozením, kdy prenatálně představil Mozartův houslový koncert v Carnegie Hall. Přestože vyrůstal se vzorem svých rodičů houslistů, zvolil si jako osudový nástroj klavír. Jeho hudební entuziasmus se neprojevuje pouze v sólové klavírní dráze, nýbrž i v roli spisovatele či lektora hudby na internetových serverech. Své zapálení a hlubokou vášeň zejména pro Beethovenovu tvorbu přijede představit 24. září do Zlína na zahajovací koncert sezony Filharmonie Bohuslava Martinů.

V září vystoupíte s Beethovenovým Klavírním koncertem č. 4. Co pro vás tento konkrétní koncert znamená a změnil se váš vztah k němu v průběhu let?

Beethovenův G dur koncert hraju už více než dvacet let a nikdy nepřestal být jedním z děl, ke kterým mám nejhlubší vztah. Když jsou vaše city k určité hudbě tak intenzivní, je těžké vysvětlit slovy, proč to tak je. Je to příliš niterné. Jediné, co mohu říct je, že okamžik za okamžikem jde o jednu z nejpoetičtějších skladeb, jaké kdy Beethoven napsal, a zároveň je celkově velkolepá. Je neuvěřitelné, že dokázal tyto dvě kvality spojit.

Čím déle s tímto koncertem žiju, tím radikálnější mi připadá. Obsahuje tolik fascinujících nápadů. Nejznámější je samozřejmě způsob, jakým klavír začíná – potichu a sám, což bylo v době, kdy Beethoven koncert napsal, naprosto jedinečné. Ale zvláštní a podmanivé jsou i ty nenápadnější věci: tolik modulací vás okamžitě zavede na nějaké vzdálené místo a cesty, kterými se Beethoven vrací zpět domů, jsou tak překvapivé a dojemné… Je to hudba, která vás proměňuje, ať už jste její interpret, nebo posluchač.

Významná část vašeho repertoáru je soustředěna právě kolem Beethovena. Co vás na jeho hudbě tak silně přitahuje?

U Beethovena to není otázka volby. Jeho hudba v sobě má vnitřní intenzitu, o níž se domnívám, že ji žádný jiný umělec nepřekonal, a které je nemožné odolat. Nemiluju ho více než Mozarta nebo Schuberta, ale síla jeho osobnosti je nesrovnatelná. Jeho hudba je hluboce duchovní a zároveň velmi pozemská. Vychází z těla i duše. Patří zemi i sluneční soustavě.

Váš způsob prezentace jako hudebníka je poměrně osobitý, od vašeho životopisu a programových poznámek až po vaše působení v roli spisovatele a lektora v rámci vzdělávacích projektů. Myslíte si, že by klasičtí hudebníci měli přehodnotit způsob, jakým se prezentují veřejnosti, stejně jako způsob, jakým veřejnosti představují samotnou hudbu, zejména pokud chtějí oslovit mladší publikum a lidi mimo svět klasické hudby?

Myslím, že ze všeho nejdůležitější je, aby každý hudebník přistupoval ke své práci s naprostou upřímností a závazkem. U každého člověka to bude vypadat jinak a je to tak dobře. Myslím, že publikum, stejně jako lidé obecně, dokáže vycítit faleš. Nejsem si jistý, jestli jsem ten pravý člověk, který by měl říkat, co je potřeba k přilákání mladšího a početnějšího publika. V marketingu příliš talentu nemám! Myslím si ale, že je naprosto zásadní, abychom hudbu tvořili a mluvili o ní s vášní, pravdivostí a přesvědčením. Když začnete právě u toho, máte velkou šanci lidi oslovit. Pokud se jim podbízíte, možná dostanete některé z nich do sálu, ale nemáte s nimi vybudovaný pevný vztah.

Máte něco, o čem jste v poslední době přemýšlel a přál byste si, aby se o tom ve světě klasické hudby mluvilo více?

Přál bych si, aby se hudební vzdělávání více zaměřovalo na otázku, proč by měl člověk vůbec dělat hudbu. Mnoho mladých lidí má pocit, že jejich budoucnost je velmi nejistá. Kvůli tomu se obávám, že jen zatnou zuby a udělají to, co si myslí, že se od nich očekává, místo aby přemýšleli o tom, jakou roli by hudba měla mít v jejich životě a ve společnosti. Hudba přežije. Má-li ale skutečně vzkvétat, potřebujeme hudebníky, kteří se touto otázkou zabývají.

Foto: web interpreta / Benjamin Ealovega

Facebook X E-mail WhatsApp