Na letošním Pražském jaru se nečekaně představil rakouský klavírista Lukas Sternath, který v červnu zaskočil za legendu klavírního světa Marthu Argerich. K radosti českého publika se Sternath vrací na začátku listopadu na Firkušného festival, kde představí díla svých oblíbených skladatelů Franze Schuberta a Ference Liszta. Mezinárodní pozornost na sebe Sternath upoutal před více než třemi lety vítězstvím v soutěži ARD v Mnichově, od té doby se pravidelně vrací na světová koncertní pódia. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz prozradil, jak se od zpěvu dostal ke klavíru, jak vnímá předkoncertní stres nebo o čem sní.

Nejen při svém pražském recitálu, ale také na debutovém albu uvedete transkripce Schubertových děl. Ve Vídni pak vystoupíte také na recitálu se zpěvákem Samuelem Hasselhornem. Myslíte, že vaše zkušenosti ze spoluprací se zpěváky, ale také z doby, kdy jste byl členem Wiener Sängerknaben, změnily váš přístup ke hře na klavír?

Určitě. Lidský hlas je nejpřirozenější nástroj, který máme. Nosíme ho neustále s sebou. Samozřejmě je to také určitá výzva, protože když je člověk nemocný, nemůže zpívat. Klavírista stále může mačkat klávesy, ale hlasem už zvuk nevytvoří.

Být členem sboru pro mě bylo velmi důležité období, protože v tom věku se nad tím, co děláte, příliš nezamýšlíte. Prostě to děláte přirozeně a hravě. Důležité pro mě bylo také cestování. V tak mladém věku jsem měl možnost poznat spoustu různých koutů světa. A přestože jsem cestoval se sborem, a ne sám, zažil jsem například, co znamená mít pět koncertů za sebou. Svým způsobem vás to připraví na život hudebníka a zároveň si člověk vypěstuje velkou disciplínu, což pro mě tehdy bylo velmi důležité.

Pro nás klavíristy je zpěv obzvlášť důležitý, protože musíme cítit přirozený dech. Na klavír můžete hrát a přitom zadržovat dech, ale osobně si myslím, že je to slyšet a že hudba pak ztrácí svou plynulost. Měl jsem tedy velké štěstí, že se mi to v tak mladém věku doslova zapsalo do DNA.

Přemýšlel jste někdy o tom, že byste se místo klavíristy stal zpěvákem?

Nikdy to moc nepřipadalo v úvahu. Jak jsem říkal, když zpíváte, musíte se neustále starat o svůj hlas. Když se mi pak změnil, začal jsem se vážně věnovat klavíru. Do té doby to byl spíš koníček. Samozřejmě mě bavil, ale nijak intenzivněji jsem necvičil. Právě v té době jsem ale skutečně pocítil, že klavír je moje bezpečné místo. Byl to také prostor, ve kterém jsem se dokázal vyjádřit nejčistěji. Měl jsem pocit, že mi někdo opravdu rozumí.

U jednoho ze svých prvních učitelů jste začínal improvizací. Improvizujete ještě? Zkoušíte to někdy i na pódiu, nebo si improvizaci necháváte pro sebe?

Většinou improvizuju jen doma. Byla to jedna z prvních věcí, která mě ke hře na klavír přitáhla, protože jeden z mých prvních učitelů hrál jazz. Fascinovaly mě jeho sofistikované a bohaté harmonie. Tehdy jsem to samozřejmě nedokázal přesněji vyjádřit, ale dnes, když se na to dívám zpětně, si myslím, že jsem byl prostě jeden z těch lidí, kteří si užívali tu bohatost.

Na pódiu jinak příliš neimprovizuju. Občas jsem to zkusil jako přídavek, ale abych byl upřímný, necítím se při tom příliš komfortně. Moc se mi ale líbí princip, který za tím stojí. Vlastně nezáleží na tom, jestli jde o skladbu napsanou před dvěma sty lety, nebo o něco, co vzniká právě v daném okamžiku. Existuje pouze v momentě, kdy zní. A to platí pro všechny druhy hudby. Takže i když jde o napsanou skladbu, měla by působit, jako by vznikala improvizovaně právě v daném okamžiku. Samozřejmě je to velmi sofistikovaná improvizace, protože je nesmírně komplexní, ale stále by v ní měla být určitá spontánnost. To je pro mě velmi důležité.

Váš listopadový recitál v Praze nebude vaším českým debutem. Už jste zde vystupoval, když jste v červnu na Pražském jaru zaskočil za Marthu Argerich a zahrál Schumannův koncert. Jaké to bylo, když vám někdo den předem zavolal a řekl: „Můžete hrát Schumanna místo Marthy Argerich?“

Měl jsem docela štěstí, protože mi nevolali den předem, takže jsem měl na přípravu poměrně dost času. Ale samozřejmě je to obrovská čest zaskočit za Marthu Argerich, skutečnou žijící legendu.

Byla to obrovská radost, že se právě tento koncert stal mým pražským debutem, a teď jsem velmi rád, že se tak brzy vracím se sólovým recitálem. Cítil jsem, že mě publikum přijalo velmi vřele. Posluchači byli při poslechu naprosto soustředění a zároveň velmi vzdělaní a respektující vůči skladbám, které mám rád. Bylo skvělé sdílet s nimi něco, čeho si tolik vážím.

Předpokládám, že i vy před vystoupením cítíte určitý stres. Jak pracujete se stresem a nervozitou, ať už před koncerty, nebo v minulosti před soutěžemi?

Myslím, že pro každého interpreta je to téma, které se v průběhu času mění. Nemusí to být nutně jednodušší, ale rozhodně se to proměňuje. Nikdy to není stejné. Když například hraju něco, co jsem už mnohokrát hrál a v čem se cítím velmi jistě, je to méně stresující než hrát něco úplně poprvé.

U mě hodně záleží na procesu přípravy. Potřebuju mít pocit, že jsem dobře připravený, abych mohl být na pódiu svobodný, a nepotýkal se s nějakými problémy. Když ale hraju novou skladbu poprvé, pochybnosti tam rozhodně jsou. Pak je velmi důležité se předem skutečně prozkoumat a pochopit, odkud tyto pochybnosti pramení – z které části vašich emocí nebo myšlenek. Souvisí to se strachem ze selhání? S tím, že vás budou hodnotit ostatní? Nebo to souvisí s vaším vztahem k sobě samému? Těch možností je spousta, takže jde opravdu o určitou sebereflexi.

Důležité je také být v kontaktu s lidmi, kteří jsou vám nejbližší. S lidmi, které milujete, protože ti vás znají nejlépe. A myslím, že je důležité sám sobě umět odpustit. To mi při vystupování na pódiu velmi pomáhá. Přestože jste byli dobře připraveni a udělali jste všechno, co jste mohli, vždycky existuje možnost, že se něco pokazí. V takovém okamžiku nikomu nepomůže, když se budete nenávidět. Musíte jít dál. To je pro mě na pódiu jedna z nejdůležitějších věcí: dostat se do stavu flow a nechat věci plynout.

Samozřejmě je to vždycky kombinace snahy mít věci pod kontrolou a zároveň je nechat plynout. Myslím, že obojí může existovat současně a pro mě je důležité tyto dvě části propojit. Klavír je ale živá věc. Mění se, když přijdou lidé, mění se akustika a měním se i já sám.

Při vystupování tedy hraje velkou roli psychologie.

Ano. A je velmi důležitá. Některé věci, jakmile jim porozumíte, najednou zapadnou na své místo a začnou fungovat. Jiné jsou ale také otázkou opakování. Například před vystoupením můžete koncert zahrát přátelům. Jde také o to si nacvičit stav, ve kterém při vystupování budete. A zároveň platí, že všichni jsme lidé. Naštěstí nejsme stroje.

Když jdu na koncert, nemusím nutně slyšet tu nejdokonalejší verzi. Chci slyšet člověka, který za hudbou stojí, a jeho vlastní sdělení. Souvisí to hodně také se zranitelností. Někdy máte na pódiu téměř pocit, že jste nazí, protože musíte sdílet své nejhlubší pocity. Vyžaduje to velkou odvahu.

Skladba se stává uměním ve chvíli, kdy do ní vložíte svou osobnost nebo svůj život…

Přesně tak. A myslím, že právě to chce většina lidí v publiku slyšet. Samozřejmě se vždycky najdou lidé, kteří řeknou: „Aha, a tady zahrál špatný tón,“ nebo něco podobného. Ale takoví lidé jsou všude. 

Předpokládám, že musíte mít v prstech velké množství klavírních koncertů a recitálů. Jak cvičíte efektivně? Máte nějaký konkrétní systém cvičení, který vám pomáhá udržovat repertoár v kondici?

Nemám žádný konkrétní plán. To by u mě příliš nefungovalo. Řídím se spíš intuicí. Když mám například zahrát nějakou skladbu, můžu mít pocit, že mě na určitém místě něco děsí, a tak vím, že se tomu musím věnovat. Na druhou stranu jsem docela líný a také chci dělat i jiné věci, které život nabízí. Díval bych se na to z této stránky: pokud mohu dosáhnout stejného výsledku za kratší dobu, tak to udělám. 

Samozřejmě je důležité uvědomovat si i stinnou stránku tohoto přístupu. Učím se skladby poměrně rychle a někdy jsem se na tuto schopnost spoléhal až příliš a nechával některé věci až na poslední chvíli. To se pak projeví ve výkonu. Možná se vystoupení úplně nepovedlo a skladba ve vás také nezůstane příliš dlouho.

Také mě inspiruje, když sleduju jiné hudebníky. Někdy vidíte někoho hrát a všechno působí tak organicky. Uvědomíte si, že k vytvoření takového zvuku vlastně nepotřebujete mnoho.

Když se vrátíme k vašemu studiu ve Vídni s Annou Malikovou a potom s Paulem Lewisem a Igorem Levitem v Hannoveru… Co vám tyto různé zkušenosti přinesly? Čeho jste si na každém z nich vážil a co ve vás naopak tolik nezůstalo?

Když jsem začínal ve Vídni, byla to zvláštní doba kvůli covidu. Na začátku jsem měl jeden nebo dva semestry normálně. Když ale začal covid, většina lekcí probíhala online nebo jsem posílal nahrávky.

Přesto na mě velmi silně zapůsobila tradice, ze které Anna Malikova vychází, a to tradice Lva Naumova. Měl jsem pocit, jako by mi někdo doslova předal poklad. Byla to tradice, která se vyvíjela po mnoho let. Není to samozřejmě něco zcela pevně daného, každý učí jinak a Anna má jako pedagožka vlastní osobnost… Vždycky mě velmi podporovala. A to je vlastně jedna z věcí, které mají všichni mí profesoři společné. Vždycky mě podporovali a nikdy mi neříkali přesně, co mám dělat. Samozřejmě mi dávali rady, ale nikdy neříkali: „Když to uděláš jinak, je to špatně.“ Vždy mi nechávali určitým způsobem svobodu, nechali mě zkoušet věci a strašlivě selhávat, a přitom tam pro mě vždycky byli. Mohl jsem se na ně opravdu spolehnout. To si za peníze nekoupíte. Je to nesmírně cenné.

Vždycky jsem chtěl někam do světa, přestože jsem z Vídně, kterou miluju. Je to můj domov. Ale pořád jsem měl ten pocit, že musím někam, kde to neznám. Pak jsem se setkal s Igorem a hrál pro něj v Salcburku a to mi skutečně změnilo život. Bylo to před šesti lety a od té doby jsme zůstali v úzkém kontaktu, který se netýká jen hudby, ale všeho. Zná mě velmi dobře. Když přemýšlím o Igorovi, náš vztah je vždy založený na tom, že se nesnažíme dívat na věci jen z jedné strany, ale přecházíme mezi různými perspektivami. Někdy mě povzbuzoval k tomu, abych byl velmi sebekritický a šel opravdu hluboko do toho, co je napsané a co dělám, abych velmi pozorně poslouchal, co vlastně vytvářím, a nahrával se. A pak si někdy uvědomíte: „Aha, tohle vlastně není to, co chci.“ Práce s ním mě velmi inspirovala. 

S Paulem Lewisem jsem pracoval pouze jeden rok, ale hodně jsme se věnovali Schubertovi, kterého sám často hraje a hraje ho nádherně. Máme poměrně podobný vkus, takže to bylo velmi přirozené propojení. Znovu se tam objevila také otázka, jak pracovat s pochybnostmi o sobě samém. Pochybování je důležité. Umělec to potřebuje. Pokud se připravujete s myšlenkou, že jste dokonalý a nejlepší, tak to zkrátka nefunguje. Musíte do hraní vložit velkou část svého srdce a najít vlastní způsob, jak se se svými pochybnostmi vyrovnat. Zároveň byl celý ten proces nesmírně podpůrný.

Takže možná to není něco, čím by se moji učitelé od sebe lišili, ale naopak něco, co je spojuje. Samozřejmě jsou to ale velmi rozdílné osobnosti a mají odlišný vkus…

Je skvělé, že jste měl takové štěstí a že se vám dostalo je potkat.

To je něco, nad čím často přemýšlím: jak k takovým setkáním vlastně dochází? Člověk je přece nemůže naplánovat. Myslím, že to má hodně společného s osudem. Kdy v životě potkáte určitého člověka? Těžko se to vysvětluje, ale mám pocit, že za tím nějaký důvod je, nějaké tajemství.

Také si to myslím… V říjnu vydáte své první album u nového labelu No Silence. Spojil jste na něm díla Schuberta a Liszta, která také zazní na vašem pražském recitálu. Proč jste si pro své debutové album vybral právě tyto dva skladatele a proč jste je spojil?

Pro mě bylo jasné, že na prvním albu opravdu chci mít Schuberta, protože cítím k jeho hudbě velmi silné spojení. Byl také členem Vídeňského chlapeckého sboru a v jeho písních jsem cítil, že je určitým způsobem naprosto sám sebou – nejpřímější, nejupřímnější a nejvíce sám sobě blízký.

Chtěl jsem zařadit písně a Fantazii Poutník, kterou jsem se naučil jako teenager. Hrál jsem ji, nechal ji odpočinout, znovu ji hrál a znovu ji několikrát vracel do repertoáru. Mám tedy pocit, že jsem s ní ušel opravdu dlouhou cestu. Skutečně jsem rozebral partituru do detailu a mám pocit, že s ní mám co říct.

Pak tu bylo spojení s Lisztem. Především jeho transkripce jsou nádherné. Některé Lisztovy transkripce znějí podle mě více jako Liszt s velkým množstvím trylků a ozdob. Ty jsem si ale příliš nevybíral. Zvolil jsem spíš ty, které považuju za minimalističtější, kde možná jen přidává hlas k partu klavíru nebo přidá něco málo navíc, ale nedělá je příliš zdobné.

Spojení Schuberta a Liszta pro mě bylo zásadní, protože Liszt Schubertovu hudbu skutečně obdivoval. Upravil tolik jeho písní, protože chtěl, aby zazněly. Také zaranžoval Poutníka a vytvořil z něj klavírní koncert. Myslím si, že ji pravděpodobně hrál nebo slyšel a řekl si: „Vždyť to je v podstatě orchestrální hudba.“ 

Právě tato láska k Schubertovi pro mě je důležitá, protože je to něco, co s Lisztem podle mého názoru sdílím. A potom je tu téma přírody a putování, které všechno propojuje. Myslím, že o těchto tématech přemýšleli také intelektuálně a vyjadřovali je prostřednictvím vlastních hlasů a stylů. To spojení mě fascinovalo. Zároveň jsem měl pocit, že odráží něco ze mě jako člověka, protože hodně cestuju, a témata, která se objevují v těchto písních, se dotýkají mého srdce stejným způsobem.

Nezáleží na tom, jestli se jich to dotklo před dvěma sty lety, nebo mě dnes. Chtěl jsem se o to podělit. Možná tím dokážu oslovit další lidi stejným způsobem, jakým oslovili oni mě.

Je vidět, že jste nad tím opravdu hodně přemýšlel. Moc se těším, až album v říjnu uslyším.

Děkuji.

Vraťme se teď o tři roky zpátky. Vyhrál jste jednu z největších soutěží na světě, soutěž ARD. Co se pro vás po vítězství změnilo?

Změnilo se toho hodně. Myslím, že jako člověk jsem za poslední čtyři roky také prošel určitým vývojem. Cena mi vlastně dodala velkou dávku sebevědomí, protože jsem k sobě poměrně kritický. To ocenění mi poskytlo určitý pohled zvenčí, že to, co dělám, zřejmě funguje. Pomohlo mi to být sebevědomější i na pódiu.

A samozřejmě právě tehdy se moje kariéra skutečně rozběhla. Začal jsem koncertovat po celém světě a skutečně žít život, o kterém jsem předtím mohl jen snít. Samozřejmě to s sebou přináší i výzvy, o kterých jsem předtím možná nevěděl. Ať už ale děláte cokoli, čelíte výzvám.

Soutěž pro mě tedy byla velmi důležitá. A soutěže také zahrnují velkou dávku štěstí. V zásadě jde o otázku: Líbí se vlastně sedmi nebo osmi členům poroty vaše hraní, nebo ne? Úroveň bývá obvykle velmi vysoká a je tam tolik skvělých klavíristů. Záleží tedy také na tom, jestli vás jako interpreta mají rádi. A já měl velké štěstí, že jsem se jim líbil.

Lidé často říkají, že vítězství ve velké soutěži dnes samo o sobě nestačí. Člověk musí dělat i další věci. Například ani vítězství v Soutěži královny Alžběty automaticky neznamená, že budou následovat koncerty. Umělci někdy předpokládají, že se jednoduše objeví agenti, ale takhle to nefunguje. Takže jste měl v tomto smyslu asi také štěstí, že?

Ano, je to pravda. Ta opravdu těžká část přichází až potom. Samozřejmě se před soutěží připravujete, učíte se a vkládáte do toho spoustu práce. Ale není to tak, že byste si řekla: „Tak, teď jsem skončil a o zbytek života je postaráno.“ Takhle to nefunguje. A kdyby to tak bylo, byla by to nuda, protože byste se vlastně necítila naživu. Všechno by bylo naplánované a celý váš život by už byl předem narýsovaný. Je to ale živá věc. Prostě se to děje. Jde o to, jak tím procesem procházíte. Takže jsem rád za to, jak se věci vyvinuly a že teď mohu natočit své první CD. Ale chci pokračovat dál…

Kromě sólového vystupování jste také uměleckým kurátorem jedné série v Musikvereinu, jestli jsem to správně pochopila.

Mám možnost vytvořit něco jako Carte Blanche. Obvykle mám jeden recitál a potom dva nebo tři komorní koncerty. Mohu si vybrat, co bych chtěl hrát a s kým bych chtěl vystupovat. Je to obrovská čest, zvlášť ve Vídni, v mém rodném městě, mít možnost kurátorsky připravovat takovou sérii…

Poslední otázka. Obvykle se ptám na nadcházející projekty, na které se nejvíce těšíte. Ale protože jste mladý a zároveň věříte v osud, chtěla bych vědět, jaké jsou teď vaše sny?

Vlastně to vůbec nesouvisí s klavírem. Moje babička mi jednou řekla o jednom nápadu, který mě ohromil tím, že ještě nebyl uskutečněn. Šlo v podstatě o myšlenku jednoho lidského řetězu, který by obepínal celý svět. Lidé by se drželi za ruce napříč celou planetou. Řekl jsem si: „Jak to, že to ještě nikoho nenapadlo?“

Pak jsem si o tom něco zjistil a dočetl jsem, že už to samozřejmě někoho napadlo, ale je opravdu těžké něco takového zorganizovat. Takže to je jeden z mých současných snů. Možná bychom jako lidstvo mohli zkusit to uskutečnit…

Foto: Peter Rigaud, Julia Wesely, Václav Hodina

Facebook X E-mail WhatsApp