Agentura Nachtigall Artists uvedla 24. října ve Smetanově síni Obecního domu v Praze koncertně poslední komickou operu Gioachina Rossiniho Le comte Ory. Na provedení se podíleli i významní italští umělci a návštěvníci koncertu, který doprovázel orchestr Prague Philharmonia pod taktovkou Gianlucy Capuana, odcházeli velmi spokojeni.

Pro běžného návštěvníka divadla je italský skladatel Gioachino Rossini (1792–1868) autorem jediné opery Il Barbiere di Siviglia (do češtiny tradičně poněkud archaicky překládané jako Lazebník sevillský). Není to povědomí neoprávněné, tato opera je bezesporu skladatelovou nejhranější, protože pravděpodobně i nejlepší. Na operních jevištích se příležitostně objevuje ještě jeho La gazza ladra nebo L´Italiana in Algeri či Il turco in Italia. Málokterý divák však tuší, že Rossini napsal během poměrně krátkého období, tedy mezi léty 1810 až 1829, celkem osmatřicet oper, což znamená v průměru dvě opery za rok. Svoji operní tvorbu završil v pouhých třiceti sedmi letech gigantickou pětiaktovou operou Guillaume Tell, kterou se snažil uspět mezi skladateli nového směru, tzv. „velké francouzské opery“. Neuspěl, a tak se skladatelsky téměř odmlčel. Je znám jeho výrok: „Italskou operu ode mne nikdo nechce, francouzskou psát nechci já a německou psát neumím.“ Do konce života zkomponoval pak pouze několik málo duchovních skladeb. Dožil se přitom na svou dobu vysokého věku šestasedmdesáti let. Traduje se, že jeho hlavním zájmem bylo v tomto dlouhém období života kulinářství a v této oblasti žije jeho jméno dodnes: Tournedos Rossini nemohou chybět v nabídce žádné lepší restaurace.

Rossiniho poslední komickou operou, která vznikla rok před již zmíněnou operou Guillaume Tell, byla opera komponovaná na libreto ve francouzštině Le comte Ory (Hrabě Ory). Tuto operu se rozhodla koncertně provést agentura Nachtigall Artists a důvodem byla pravděpodobně skutečnost, že zastupuje tenoristu Petra Nekorance. Uvedení této opery totiž stojí a padá se schopností pěvce v titulní roli zvládnout náročný pěvecký part. Ostatně o znovuvzkříšení této opery v naší době se nepochybně zasloužilo její uvedení Metropolitní operou v New Yorku v roce 2011 s fenomenálním Juanem Diegem Flórezem, vysílané tehdy v přímém přenosu do kin celého světa. Role vyžaduje hlas, který se rodí opravdu vzácně, schopný zvládnout jemné koloratury, a především extrémně vysoké tóny. Petr Nekoranec se s touto rolí poprvé potkal před devíti lety v Brně. Pěvcův hlas od té doby prošel zajímavým vývojem, Nekoranec zpíval i role, které jej od specializace na italské bel canto odváděly, naštěstí však své jedinečné vysoké tóny neztratil. Přes rozpačitý začátek s poněkud překvapivým tremolem a nepříliš silným tónem se během večera Nekoranec rozezpíval a bylo potěšením jej poslouchat.

Pořadatel koncertu se však nespolehl pouze na dobrého pěvce v titulní roli, kvalitními hlasy byly obsazeny všechny role. Na čelném místě je třeba jmenovat představitelku hlavní ženské role, italskou sopranistku polského původu Angelicu Disanto, která se na opery období bel canta specializuje. Její bravurní výkon kompetenci v tomto oboru potvrdil. Partu Isoliera, tedy kalhotkové role, se ujala nám dobře známá Arnheiður Eiríksdóttir. Po pouze před několika dny skvěle interpretované ženské titulní roli v Debussyho opeře Pelleas a Melisanda se představila ve zcela jiném oboru a prokázala, že je pěvkyní mnohostranných schopností. Pro tzv. kalhotkové role má i ideální fyzické předpoklady, které dokáže dobře uplatnit. Krásným barevným mezzosopránem zaujala i další domácí pěvkyně Monika Jägerová jako Ragonda. V menší roli Alice se dobře svým štíhlým lyrickým hlasem uplatnila Anna Holeňová. Zbývající dvě mužské role byly obsazeny italskými pěvci, oba prokázali, že oblast bel canta je jim vlastní. Barytonista Alessio Arduini má krásný hlas i atraktivní zjev, v neposlední řadě i herecký talent. Basista Davide Giangregorio zaujal sonorním tónem a pěveckou kulturou.

Z hudebního provedení bylo zřejmé, že italský dirigent Gianluca Capuano má hudbu své vlasti v krvi. Volil svěží tempa, ve kterých se orchestr Prague Philharmonia pohyboval s jistotou, smyčce i s určitou bravurou a italským espritem. V předehře nemile překvapily opakované nepřesné nástupy dechových nástrojů, což by se u orchestru takového renomé, jaké Prague Philharmonia má, stát nemělo.

K orchestru však zásadní připomínku, která jde spíše na vrub dirigenta: Rossini komponoval operu pro divadlo, což znamená, že počítal s orchestřištěm. Z dobového vyobrazení je zřejmé, že orchestřiště v pařížském divadle Le Peletier, kde se premiéra konala, bylo velmi mělké, oproti parteru sníženo možná o pouhého půl metru. Nicméně je také zřejmé, že bylo i velmi malé a vešlo se tam málo hudebníků. Dokonce se zdá, že v orchestru byl jediný kontrabas! Rozhodně ale nebyl orchestr v obsazení, v jakém usedla na pódium Prague Philharmonia. Zvuk orchestru byl místy příliš silný a pěvce kryl.

S uznáním je třeba zmínit účast Kühnova smíšeného sboru sbormistryně Zuzany Kadlčíkové. Sbor zaujal přesnou intonací, zvukovou kulturou a zejména mladistvým zvukem ženského sboru. 

Provedení bylo prezentováno jako koncertní, nicméně pěvci zpívali zpaměti a decentní akcí i některými kostýmy děj opery posluchačům přiblížili. Bylo to vkusné a publikum se dobře bavilo. Je také třeba ocenit, že pořadatel zajistil pro koncert promítání titulků s překladem zpívaného textu.

Byl to zdařilý večer a za možnost seznámit se s poslední Rossiniho komickou operou i za její provedení na vysoké umělecké úrovni buďme agentuře Nachtigall Artists vděční.

Foto: Petr Dyrc

Facebook X E-mail WhatsApp