Rezidenční umělkyně letošního ročníku festivalu Dvořákova Praha, mezzosopranistka Magdalena Kožená vystoupila v pondělí 7. září před vyprodaným Rudolfinem. Jejím brilantním klavírním doprovazečem byl Kirill Gerstein a zněly písně Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, ale i Ervína Schulhoffa či Bély Bartóka.

O kariéře Magdaleny Kožené toho bylo napsáno již hodně. Připomeňme jen, že jako začínající pěvkyně na sebe výrazně upozornila úspěchem na pěvecké soutěži v Salzburku v roce 1995. Vstup do světové pěvecké elity znamenal podpis smlouvy se společností Deutsche Grammophon, která se také postarala o dokonalou prezentaci pěvkyně. Když Magdalena Kožená v sezóně 1999/2000 debutovala v pařížském divadle Chatelet v Gluckově opeře Orfeus a Eurydika, bylo centrum města doslova zaplaveno plakáty Deutsche Grammophon s jejím portrétem. Pro tuto společnost natočila Kožená v následujících letech neuvěřitelných 34 CD nosičů, převážně s hudbou skladatelů předklasického období. Jako interpretka této hudby patří dodnes ke světové špičce.

Pro festival Dvořákova Praha, jehož rezidenční umělkyní v tomto ročníku je, volila samozřejmě pěvkyně program, ve kterém zaujímala tvorba Antonína Dvořáka významné místo.

Svůj recitál zahájila umělkyně hudbou skladatele jejímu srdci obzvláště blízkého – Leoše Janáčka. Přednesla šest písní ze sbírky Moravská lidová poezie v písních: Stálosť, Pérečko, Loučení, Obrázek milého, Tíha a Lavečka. Zejména písně Pérečko a Loučení přednesla jemně, přitom velmi emotivně. Ukázala, že i formálně jednoduchou skladbu lze interpretovat na vysoké umělecké úrovni. Již v tomto prvním bloku písní zaujal také citlivý a výsostně muzikální klavírní doprovod Kirilla Gersteina.

Podstatnou část první poloviny koncertu pak vyplnila hudba Antonína Dvořáka. Na Janáčkovy moravské písně stylově navázal cyklus s příznačným názvem V národním tónu. Dvořák jej komponoval v době, kdy už byl mezinárodně uznávaným skladatelem, přesto cyklus vznikl z popudu nakladatele Fritze Simrocka, který, jak známo, měl na prosazení Dvořáka zásadní vliv. Dvořák přejal z původních lidových písní jen některé motivy, které dále rozvíjel. Cyklus sestává ze čtyř písní, tři mají původ na Slovensku (Dobrú noc, má milá; Žalo dievča, žalo trávu; Ej, já mám koňa fachu), jedna v Čechách (Ach, není, není tu). Z výsostného způsobu, kterým Kožená tento cyklus přednesla, se dalo soudit, že jej má hluboce zažitý a je jí velmi blízký. Poslech byl hlubokým zážitkem, ovšem také díky obdivuhodně muzikálnímu a citlivému klavírnímu doprovodu.

Večerní písně Vítězslava Hálka jsou široce známy především z jejich zhudebnění Bedřichem Smetanou. Téměř neznámou skutečností je, že se pro zhudebnění některých básní sbírky rozhodl i Antonín Dvořák. Ve velmi dobře zpracovaném bookletu ke koncertu uvádí Ondřej Šupka, že datum vzniku písní není možno přesně určit. Z charakteru skladby je však zřejmé, že vznikly v raném období skladatelovy tvorby. Kožená si do programu koncertu vybrala tři písně: Když jsem se díval do nebe, Když Bůh byl nejvíc rozkochán a Mně zdálo se, žes umřela. Nebývají často uváděny a Magdaleně Kožené patří dík, že je do koncertu zařadila a že jsme se mohli touto cestou s nimi seznámit. Kožená je přednesla angažovaně, s výsostnou muzikalitou.

I závěr první půlky koncertu představoval uvedení méně známého díla: výběr z cyklu Národní písně a tance z Těšínska skladatele Ervína Schulhoffa. Text bookletu nás seznamuje s podivuhodnými osudy této kompozice: Schulhoff složil písně v roce 1936, kdy působil jako klavírista v ostravském studiu Československého rozhlasu. Rukopis díla shořel v dramatických dnech května 1945, kdy Ostravou prošla fronta. První interpretka Schulhoffových písní Marie Paříková-Vojtková však uchovala opis písní, na základě kterého písně vydalo tiskem v roce 1960 vydavatelství Panton. Při poslechu písní nelze se smutkem nevzpomenout, že v době, kdy skladatel písně komponoval, zbývalo pouze šest let do jeho předčasné smrti v koncentračním táboře ve Wülzburgu. Melodika písní vychází z lidových motivů, klavírní doprovod nese znaky dobové moderny, ke které se Schulhoff umělecky hlásil. Magdalena Kožená vybrala pro svůj koncert tři písně: Když jsem byla mamince na klíně, Sidej na vuz a Pasala volky. Interpretovala je se zaujetím.

Po přestávce jsme se přenesli do zcela jiného světa, do světa ruských „romansů“. Tímto pojmem označují Rusové skladby pro zpěv za doprovodu klavíru, někteří skladatelé volili jako doprovodný nástroj kytaru. To samozřejmě nebyl případ klavírního virtuosa Sergeje Rachmaninova, který doprovod svých Šesti písní, op. 38 vybavil bohatým klavírním doprovodem. Cyklus z roku 1916, tedy z období těsně před skladatelovou emigrací, vznikl na texty ruských symbolistických básníků, z nichž někteří měli blízko k dekadenci. Tomu odpovídá i charakter zhudebnění. Z konceptu večera se tedy tento cyklus poněkud vymykal a při vší úctě k umění pěvkyně třeba říci, že ani její interpretace se s ruským rozevlátým pozdním romantizmem nepotkala optimálně. 

O to sugestivněji vyzněl závěr večera, ve kterém se pěvkyně vrátila do světa lidové písně. Přednesla Vesnické scény, op. 78 Bély Bartóka. Jedná se o cyklus písní na slova slovenské lidové poezie, jejímuž vzniku předcházela Bartókova sběratelská folkloristická činnost v Horní zemi tehdejších Uher v letech 1915 a 1916. Písně však Bartók zkomponoval o desetiletí později, kdy už byl světově známým skladatelem. Do interpretace vložila pěvkyně značnou dávku temperamentu, je možné hovořit přímo o herecké kreaci.

Očekávání vyprodaného Rudolfina svým vystoupením Magdalena Kožená naplnila vrchovatou měrou, takže i přídavky z Janáčka a Dvořáka byly oceněny dlouhotrvajícím potleskem. Pozoruhodný večer.

Facebook X E-mail WhatsApp