Spolek Lieder Society se cituplně ujal dvojího výročí, které doprovází manžele Schumannovy – Claru a Roberta –, koncertem v Muzeu Bedřicha Smetany na Novotného lávce v Praze. Stalo se tak 3. září v písňovém večeru, v němž excelovali Markéta Klaudová, Zdeněk Klauda, Radek Martinec a Filip Martinka, ať už ve zpěvu nebo v klavírním doprovodu.

Dvojí výročí Schumannových se týká skonu obou umělců – koncert připomněl 170. výročí úmrtí Roberta, jehož život se uzavřel 20. května roku 1856 v ústavu v Endenichu, a 130. výročí odchodu Clary, která dožila ve Frankfurtu nad Mohanem čtyři roky poté, co ukončila svou slavnou éru výuky hry na klavír na konzervatoři Saalhof dr. Josepha Hocha. Komorní písňový večer v sále Muzea Bedřicha Smetany uvedla Tamara Morozová, která je spolu Monikou Jägerovou a Bronislavou Smržovou Tomanovou činná ve výboru spolku.

Program otevřela píseň Er und Sie (On a ona) z cyklu 4 Duetten, op. 78 Roberta Schumanna na slova, která napsal Justinus Kerner. Velkolepé úvodní entrée předznamenalo průběh koncertu neodolatelnou pěveckou kvalitou obou pěveckých osobností – jak barytonem Radka Martince, který jako první vstoupil do prostoru sálu, tak skvoucím sopránem Markéty Klaudové. Tiché a vábivé klavírní ševelení Zdeňka Klaudy podporovalo dynamický růst barytonu, který vyšlehl do vášnivého vzepětí na slově „Blick“ v pokračujícím zmírněném verši „Ich nur auf eine“. Martinec zde vymodeloval velmi přitažlivou pulzující strukturu básně, půvabnou ztišenými pasážemi a vzrušující vzedmutou dynamikou. Sopránový part vykreslila Schumannová se stejným průběhem a v něm se Markéta Klaudová vyšvihla s citem překypujícího andante do proklamativních výšin na stejném slově, ve stejném verši, ale ženského roku. Její „Blick“ rozzářilo milostné sdělení o tom, že má oči jen pro toho jednoho. Duet obou hlasů se skutečně romanticky proplétal se střídavou převahou každého z nich a s velice ladnou souhrou výrazově odlišných hlasů. A zatímco soprán Klaudové byl ze své přirozenosti místy pronikavější, budil baryton Martince dojem dynamičtějšího nasazení. To bylo nepochybně ovlivněno tím, že jsem v sále seděl na jeho straně.

Krátký, ale dramaturgicky výrazný a umělecky precizní úvod následoval cyklus Frauenliebe und leben (Láska a život ženy), op. 42 Roberta Schumanna. Skladatel zhudebnil většinu z devítidílného souboru textů Adelberta von Chamisso. Sled osmi obrazů, který odkrývá průběh lásky v životě ženy s jejím vyvoleným, je psaný z ženského pohledu. Klaudová ale nezpívala nutně pohroužena v sebe sama, ale v přirozeném pódiovém projevu v kontaktu s auditoriem. Nic to nebránilo ve výstižném naplnění situačních nálad Chamissova textu oživených v hudbě Roberta Schumanna. Jak citlivě a soustředěně uvedla Klaudová úvodní píseň okouzlenosti, tak neméně výstižně stvořila náladový svět celého cyklu. S nadšeným nasazením ztvárnila vášnivou pasáž třetí části a přirozeně kontrastní intimitu v následující promluvě o prstenu. Každá píseň dostala svou dynamickou a výrazovou specifiku v kontrastním obrazu cyklu. Neméně mistrně dávala Klaudová vše náležité tempu a rytmu, tak jak rozčeřila hned druhou píseň Er, der Herrlichste von allen s obdivnou promluvou o svém idolu. A samozřejmě s báječnou podporou kreativního pianisty Zdeňka Klaudy.

Následující Schumannovo dílo – Liederkreis (Písňový kruh), op. 24 na texty Heinricha Heina – přednesl barytonista Radek Martinec, na klavír hrál Filip Martinka. To, co zdobilo Martincův hlas už v úvodní krátké písni, bylo v tomto slavném Schumannově cyklu bohatě prezentováno. Uvěřitelný výraz, bohatá barva hlasu v rejstříku a líbivé sonorní výšky, nosnost a energie, která přitahuje pozornost. V Schumannově cyklu se opakuje zármutek, začíná sice nadějí, prochází neklidem, ale končí opět nadějí v závěrečné písni Mit Myrten. Krásně, s citem a osobitostí, ztvárnil Martinec zármutek zvláště v písní o toulání v lese, třetí písni cyklu Ich wandelte unter den Bäumen. A vzápětí sestoupil do působivé truchlivosti v krátké části Lieb‘ Liebchen. Martinec předestřel slušnou škálu svého umění přesvědčivého výrazu, citu pro agogiku a smysl pro dobré tempo. Výborně se shodl se zručným pianistou Martinkou.

Finále večera patřilo Martině Klaudové a cyklu Clary Schumannové 6 Lieder aus Jucunde (6 písní z Jucunde), op. 23 na texty básnické sbírky Jucunde (Příjemnosti) Hermanna Rolletta. Květnatý text se stejně hýřivou melodií zpívala Klaudová ve smyslu zaměření cyklu, kterým je radost. Vyvěrá z každé části a ve finále je jmenovitě citována – „O Lust, o Lust“. Radost, která je podle Rolletta z vrcholu hory po celé zemi vyzpívána, zněla v sále Muzea Bedřicha Smetany s plnou odevzdaností partituře Clary Schumannové a k její náležité poctě. Vitální, ladný a plnozvučný soprán Klaudové, temnější v nižších polohách a přirozený v písňovém oboru, s lehkostí procházel lyrickými zákoutími k dynamické i výrazové naléhavosti.

Večer přesvědčivě demonstroval myšlenku spolku Lieder Society o posílení, rehabilitaci a rozhojnění přítomnosti opomíjeného žánru na domácích pódiích.

Foto: Karel Šuster

Facebook X E-mail WhatsApp