Komorní cyklus Prague Philharmonia pokračoval ve 33. sezoně orchestru druhým koncertem v Barokním refektáři Profesního domu MFF UK. 19. října hrálo Smetanovo trio s hostujícím klarinetistou Janem Brabcem. Téma koncertní řady Hudební (ne)přátelství přineslo hudbu od dvojice skladatelů, kteří se setkali ve Francii – Bohuslava Martinů a Josefa Páleníčka –, a dále bylo na programu Klavírní trio D dur, op. 70: č. 1 Ludwiga van Beethovena. 

Druhý koncert komorního cyklu Prague Philharmonia uvedla vybraně sdílná Martina Sermain, která přiblížila obsah mota, tentokráte Hudební přátelství bez závorky, a genezi vzniku přátelství dvou českých skladatelů, jejichž díla naplnila první polovinu koncertu. Bohuslav Martinů žil v Paříži od roku 1923 a Josef Páleníček se tam s ním seznámil během studijního pobytu v letech 1936 až 1938. Byl také jedním z posledních krajanů, kteří ho navštívili v nemocnici ve švýcarském Liestalu. Po jeho úmrtí jednal s paní Charlottou Martinů ohledně autorských práv, spolu s ní stál u zrodu Společnosti Bohuslava Martinů a byl jejím předsedou v letech 1988 až 1991. Byl klíčovou osobou ve vyjednávání repatriace ostatků Bohuslava Martinů. 

Josef Páleníček studoval hru na klavír u Karla Hoffmeistera na mistrovské škole Pražské konzervatoře a skladbu u Vítězslava Nováka a Otakara Šína. Studium dokončil na École Normale de Musique de Paris, kterou spoluzaložil klavírní virtuos Alfred Cortot. U něho Páleníček studoval klavír a komorní hru u Dirana Alexaniana a Pierra Fourniera. Kompozici studoval také u Alberta Roussela, učitele Martinů. Byl vynikajícím interpretem skladeb Martinů, Janáčka a francouzských impresionistů. Komponoval skladby pro klavír, komorní, orchestrální a vokální hudbu. Byl profesorem na Akademii múzických umění Praze. Jeho syn Jan je violoncellista a je členem Smetanova tria. 

Smetanovo trio ve složení Markéta Janoušková (housle), Jan Páleníček (violoncello) a Jitka Čechová (klavír) zahájilo koncert skladbou s titulem Klavírní trio č. 2 d moll, H 327 od Bohuslava Martinů. Vzniklo v době od 10. do 22. února roku 1950 za pobytu skladatele v New Yorku. Martinů věnoval Trio č. 2 Massachusettskému technologickému institutu v Cambridge k příležitosti slavnostního otevření Haydnovy knihovny 14. května 1950.

Inspirace Haydnem tak prostupuje Klavírním triem č. 2. Tři věty neoklasicistní skladby hrálo Smetanovo trio s výstižným zobrazením skrytých těžkostí a úzkosti v obou krajních větách. Úpěnlivé duo smyčců v Allegro moderato charakterizovala zářivá energie nesená rytmem a melodickým tahem smyčců. V druhé větě hrála Janoušková často v dolním poloze nástroje a výraz hudební trudomyslnosti překryl jasný tón partnerského klavíru Čechové. Páleníček pak zakončil violoncellové cantabile elegantním mini-glissandem. Výstavní souhra a technická bravura byly samozřejmostí hry Smetanova tria, nad tím se nesla věrnost stylu autora s jeho reminiscencí kompozičních prvků klasiků.

Po triu následovaly v programu dvě skladby s klarinetem. Nejprve jsme slyšeli Malou suitu pro klarinet a klavír od Josefa Páleníčka, kterou autor dokončil v roce 1943. Martinů byl v té době od roku 1941 v emigraci ve Spojených státech severoamerických. Skladbu k vydání u Pantonu upravil sólo klarinetista České filharmonie Vladimír Říha.

Hráli klarinetista Jan Brabec a Jitka Čechová na klavír. Brabec byl členem Prague Philharmonia, se kterou stále vystupuje, Symfonického orchestru Českého rozhlasu a je aktuálně členem České filharmonie. Brabcův jasný, zřetelný a přirozeně sonorní tón se ve Páleníčkově třívěté kompozici skvěl v technicky vypjatých pasážích a v přesné koordinaci s klavírním partem. Jeho škály vynikaly typickými nástrojovými charakteristikami, tón se v důraznější dynamice jevil zaostřený, zejména ve vysoké poloze kadence druhé věty. 

Další klarinetovou exhibicí Jana Brabce byla třívětá Sonatina pro klarinet a klavír, H 356 od Bohuslava Martinů. Skladatel ji dokončil 20. ledna 1956, čtyři měsíce před odjezdem ze Spojených států severoamerických, tedy třináct let po Páleníčkově Malé suitě. 

Jan Brabec vtiskl Sonatině Martinů veselou notu, bezpečně vystihl vážnější lyrické momenty a perfektně si vedl v duetu s klavírem. Tam zaujali oba interpreti tempovým odstíněním tří vět. Brabec demonstroval svou technickou vyspělost i plné využití zvukové barevnosti svého nástroje. A také hrál s citem pro lyriku a oddechové založení skladby.

Následující skladbou v programu byla Suita piccola pro housle a klavír G dur Josefa Páleníčka z roku 1958. Komorní miniatura o pěti částech s jednoznačnými tempovými údaji byla jakýmsi odlehčujícím přídavkem první části koncertu. Markéta Janoušková odevzdala v Páleníčkově Suitě piccolo plnohodnotné ztvárnění autorských záměrů v rytmu, tempu i eleganci. Valse noble pohladilo půvabným sentimentem, který navýšil citově naléhavou předchozí část Un poco triste. Tam se v pianissimu vznášel pavoučí tón Markétiných houslí ve chvějivém vibratu. V jeho dolní poloze se v plynulosti nekontrastní škály jevil svou plnou barvou jako spíše jímavý než omamný. V Risolutu a ve Finale podepřel housle rezolutní rytmus klavíru a sama Janoušková přidala na důrazu.

Ve druhé části koncertu hrálo Smetanovo trio Klavírní trio D dur, op. 70: č. 1 zvané „Duch“ Ludwiga van Beethovena, jehož dvousté výročí úmrtí naplní program koncertů Prague Philharmonia v příštím roce. Trio je první z dvojice skladeb stejného opusového čísla a má starší formu o třech větách, zatímco druhé trio je čtyřvěté. První trio je považováno za neobvyklý vpád do tajemného, nadpřirozeného světa a druhé je míněno jako oslava zdravého, přírodního světa. Opus 70 psal Beethoven roku 1808 v Heiligenstadtu u Vídně na panství hraběnky Marie von Erdödy, které obě tria věnoval. První trio opusu 70 dostalo přízvisko Geister, ujala se jeho varianta překladu v jednotném čísle „Duch“, správně by mělo znít „Duchové“. 

Název je dílem Beethovenova žáka Carla Czerného, který napsal, že druhá věta mu připomíná scénu s duchy ze Shakespearovy hry Hamlet. Inspiraci dílem anglického, alžbětinského dramatika potvrzují zápisky z autorova skicáře, které se týkají zamýšlené Beethovenovy opery na téma Shakespearovy hry Macbeth. Hudba načrtnutá pro úvodní scénu čarodějnic by měly být přepracovaná do druhé věty díla. 

Smetanovo trio hrálo třívěté Beethovenovo Trio D dur, op. 70: č. 1 prostě úžasně, s bravurou a temperamentem. Provedení překypovalo vitalitou, barvami a mnoha proměnami v tempu i zvuku. Úvodu první věty dodalo vzrušující dynamiku mocné unisono a následné rozjasnění. V Largu sehrálo Smetanovo trio ukázkovou „scénu s duchy“ v strašidelné hudbě, jejím zastavení a následné katarzi. Závěrečnou větu Presto rozvíjel soubor z tichého nástupu do místy hravých a jindy bouřlivých pasáží a do bryskního, klamného finále s humorně laděným pravým závěrem se třemi akcentovanými akordy. 

Po moderaci violoncellisty Jana Páleníčka o nové nahrávce souboru s objevem tria Waltera Rabla uvedl soubor jednu z osmi částí jeho skladby s názvem Fantasiestücke z roku 1896. Rabl je pozapomenutý vídeňský skladatel, dirigent a učitel vokální hudby 19. a 20. století – zemřel v Korutanech v roce 1940. Spolu s Klavírním triem Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a triem Rabla je na disku Supraphonu také Klavírní trio f moll Zdeňka Fibicha. A z toho tria přidalo Smetanovo trio druhý doplněk. 

Druhý koncert řady českých skladatelů komorního cyklu 33. sezóny Prague Philharmonia v Barokním refektáři Profesního domu MFF UK měl skvělou atmosféru intimního charakteru a přinesl vítané poučení o hudebním přátelství dvou českých skladatelů. A také excelentně provedené Klavírní trio D dur, op. 70: č. 1 Ludwiga van Beethovena.

Foto: Milan Mošna

Facebook X E-mail WhatsApp