Další večer podzimní části 26. cyklu koncertů souboru Collegium Marianum, s titulem Barokní podvečery se konal 9. listopadu v Tereziánském sále Břevnovského kláštera. A opakoval se následující den 10. listopadu tamtéž. Koncert doprovázela četba Důvěrných dopisů z Itálie z let 1739 a 1740, které sepsal Charles de Brosses a recitoval Justin Svoboda. 

Letošní 26. ročník má téma La Concordia delle Nazioni aneb hudba spojuje národy a dvojkoncert v Břevnovském klášteře se konal pod názvem I Virtuosi Italiani. Program byl tedy sofistikovaně sestaven ze skladeb proslulých italských houslistů, kteří tvořili dějiny houslové hry. Šest jmen a šest kompozic vytvořilo báječný hudební večer proložený přestávkou a recitací moderátora, vypravěče a herce Justina Svobody. Soubor Colegium Marianum vystoupil ve složení: Jana Semerádová (umělecká vedoucí souboru, flauto traverso), Lenka Torgersen (koncertní mistryně, barokní housle), Hana Fleková (barokní violoncello), Jan Krejča (theorba a kytara) a Filip Hrubý (cembalo). 

Tereziánský sál skýtá intimní sounáležitost auditoria s pódiovou kreací a toho večera jsme byli účastni skutečně mistrovské souborové hry instrumentálního kvinteta. Jeho nástrojové barvy a sólistický charakter byly jasně rozpoznatelné a tvořily autonomní vrstvy ansámblového zvuku. Přiznávám fascinaci a radostné pozdvižení z přiblížení barokního zvuku prostřednictvím dobových nástrojů či jejich zdařilých replik. Nicméně je nepochybně šťastnější naslouchat staré hudbě v komorním sále než příkladně v hlavním sále Trojského zámku, barokní perle na pokraji Prahy.

Umělecká vedoucí souboru Jana Semerádová, proslulá svou nenapodobitelnou pódiovou kreací při hře, i v době kdy má tacet a flétnistka zůstává na pódiu či poblíž, vnesla do provedení koncertu nakažlivou energii. Hra Semerádové jevila ve spodním rejstříku pel omamnosti a její provedení technických a virtuózních pasáží byly darem blahovůle radostně vkládaným do srdcí auditoria. Nehrála v každé z šesti skladeb programu, ale sama jsouc dramaturgyně cyklu, zkušeně zvolila psychologicky účinný a kontrastní rozvrh.

Dala nám poznat čistou krásu flétnového témbru už v první skladbě večera Triové sonátě A dur, op. 3: č. 12 veronského rodáka jménem Evaristo Felice Dall’Abaco. Autor sám stvořil poutavý sled pěti vět s úchvatným úvodním Largem, v němž lstivě nechal zaznít flétnu, a následně housle, až po napínavém úvodu continua.

Flétnovou záležitostí byla dále první skladba po přestávce Sonáta d moll č. 3, kterou napsal Francesco Maria Veracini, jehož zajímavou biografii přiblížila Lenka Torgensen v programové knížečce koncertu. Byla to Sonáta č. 3 d moll z cyklu 12 sonát pro flétnu nebo housle a basso continuo. Provedení této Sonáty ve flétnové verzi zavdalo výše psaná slova a přidávám čistou krásu ansámblového zvuku. Semerádová tvoří tón s bezpečným nátiskem v rovném znění bez zakolísání, navzdory cheironomii celého těla, z níž její hudba vykvétá. Ačkoli hudba v době Veraciniho ještě čekala na svůdnost paganiniovského emočního nátlaku, už zde usiloval autor o potěchu melodickou nápaditostí, snivými melodiemi a vábivou rytmikou. A vše také Semerádová s continuem a elegancí vystihla. Jan Krejča zde vystřídal theorbu za desetistrunnou barokní kytaru.

Také třetí sólové flétnové extempore, ale už i s houslemi, bylo bohatým zážitkem. Sonáta G dur op. 5: č. 1 od Pietra Locatelliho má čtyři věty s čarokrásnými motivy a obzvlášť líbezně hrála flétna v duetu s houslemi, tak malebně, jako by zněly vokální party altu se sopránem. Ve scherzózním pohyblivém finále předepsal Locatelli vzrušující trio flétny s houslemi a violoncellem bez continua – bylo dojemně půvabné. 

Houslová virtuoska Lenka Torgensen, v postavení koncertní mistryně, nehrála ve violoncellové sonátě Vivaldiho a flétnové sonátě Veraciniho. A naopak v ostatních skladbách programu tvořila souborovou hru. Báječné sólo měla ve slavné Sonátě g moll, op. 1: č. 10 „Didone abbandonata“ Giuseppa Tartiniho. Známe ji v mnoha provedeních na moderní housle, tentokrát šlo ale o intimní pohroužení do emocionálních zákoutí. Housle Torgersen nelkaly v Affetuosu, nepádily v Prestu a nebyly srdceryvné ve finále, a přesto uchvátily. V jejím provedení byl vědomý klid i když hrála Affetuoso výrazně a s pestrou dynamikou. Presto vedla v uměřeném kontrastu a vzrušivém animatu s tempovými kouzly a brzy nasazené finale proměnila v klidný nářek. Její pojetí nebylo vnějškově dramatické, ale technicky elegantní s vědomím uměřenosti.

Violoncellistka Hana Fleková je duší continua a neochvějnou podporovatelkou sólových hlasů. Ale patřila jí Sonáta a moll Antonia Vivaldiho v Ryomově katalogu č. 44. Hrála dvě věty. Její sólo bylo úžasné v tónu, vitalitě a technické vyzrálosti. Úvodní Largo ozvláštnila vkusnou lyrikou. Rychlejší část Vivaldiho sonáty, nápadně podobnou úchvatnému motu perpetuu, hrála Fleková hbitě až dovádivě. Podobně sólisticky hrála také v části alla breve ze Triové sonáty e moll Giovanniho Benedetta Plattiho v bězích s houslemi a následném společném miniduetu. 

Jan Krejča střídal theorbu a dvanáctistrunnou kytaru ve skladbách Veraciniho a Locatelliho a svou chvíli slávy využil v razantnějším zabrání strun ve finále Plattiho Triové sonáty e moll. Nicméně jeho nástroj byl nezaměnitelnou a vždy evidentně přítomnou součásti zvuku v průběhu celého koncertu. Díky komorní hudbě, chvála jí. Slyšeli jsme vlastně theorbu hned na počátku koncertu, kdy uváděl ansámbl do hudby Sonáty Dall’Abaca. Cembalista Filip Hrubý byl takříkajíc mužem na svém místě a nehrál vlastně jen ve chvílích dueta a tria ve zmíněné Plattiho Triové sonátě. 

Dějetvorným prvkem koncertu byly recitační vstupy moderátora, vypravěče a herce Justina Svobody. Přednášel úryvky z Důvěrných dopisů z Itálie z let 1739 a 1740, které sepsal Charles de Brosses a podle vydání z roku 1858 je upravila a přeložila Emma Mitéran. Koncert dostal zajímavou vzpruhu citacemi se zážitků z hudebního života vybraných italských měst, které byly jednak atrakcí a jednak vhledem do historie. Svoboda byl neodolatelný a brilantní v přednesu z pozice herce a bavitele. Do jeho pohledných akcí patřila také improvizovaná scéna v okamžiku výměny prasklé struny violoncellistky. Báječné, vždyť komu se přihodí, aby byl svědkem tak vzácného karambolu během koncertu. 

Příjemný večer v Tereziánském sále Břevnovského kláštera zakončil brilantní přídavek z hudby Giuseppa Tartiniho. Na pultech měl soubor Collegium Marianum Andantino ze Sonáty III. 

Podzimní řadu 26. cyklu koncertů souboru Collegium Marianum, s titulem Barokní podvečery,uzavře koncert s názvem Magnificat 30. prosince 2026 v kostele sv. Šimona a Judy s hudbou Johanna Sebastiana Bacha a Jana Dismase Zelenky.

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp